Pět snímků z počátků nejvlivnější designové školy dvacátého století tu vidíte v barvě. Původně byly černobílé a barvu jim vrátil moderní nástroj umělé inteligence. Tyto snímky napravují historickou křivdu spáchanou nedokonalou technologií, která neám neumožňovala zahytit barvu. Dnes po zhruba sto letech tak bauhaus může znovu ožít v barevném spektru, které zažili jeho současníci.

Řekněte si nahlas Bauhaus a sledujte, co se vám objeví před očima. U většiny lidí totéž: bílá kostka desavské budovy, lesklá ocelová trubka Breuerova křesla, tvrdé stíny dopadající na rovnou zeď, dokonale vyvážená typografie a všechno v odstínech šedi. Ten obraz sedí tak pevně, že ho bereme jako fakt. Přitom je to klam. A co je pikantní, klam ryze fotografický.

Za naši černobílou vzpomínku totiž nemůže Bauhaus, ale média, kterými se k nám dostal. Kanonické snímky školy, chladné, geometrické, oslnivě přesné fotografie budov a předmětů od Lucie Moholyové a dalších, vznikaly na černobílý materiál, protože barevná fotografie byla na počátku dvacátých let drahá, vzácná a technicky vrtošivá. Tyto fotografie se pak tiskly, reprodukovaly a znovu reprodukovaly tak dlouho, až se z dokumentace stala definice. Pamatujeme si Bauhaus černobíle ze stejného důvodu, z jakého si pamatujeme antické sochy bílé, protože nám zmizela barva a my jsme si ten nedostatek spletli se záměrem.

Škola posedlá barvou

Skutečnost byla pravým opakem. Bauhaus byl barvou doslova posedlý, patřila k jeho intelektuální páteři. Johannes Itten ve svém legendárním přípravném kurzu učil studenty rozkládat svět na barevné kontrasty dřív, než je pustil k jakémukoli řemeslu. Paul Klee a Vasilij Kandinskij, dva z nejvýznamnějších malířů století, tu vedli výuku teorie barvy jako vážnou vědu i jako mystiku. Když se škola přestěhovala do Desavy, dostala dílna nástěnné malby pod Hinnerkem Scheperem za úkol vytvořit pro novou budovu celý barevný plán, jednotlivé trakty, schodiště a sály měly své vlastní tóny, aby člověk věděl tělem, kde se nachází. Bauhausovská architektura nikdy nebyla bílá kostka. Byla to partitura barev, kterou jsme přehráli v černobílém přepisu.

A pak je tu divadlo. Stačí se podívat na zkoušku Triadického baletu Oskara Schlemmera, který vedl bauhausovskou divadelní dílnu, kostýmy rozdělené do tří barevných dějství, geometrická těla v citronové žluti, růžové a černi. Tohle nešlo myslet černobíle ani na okamžik. Barva tu nebyla dekorace, ale stavební materiál.

Dům, který vypadal jako loď a hořel jako pochodeň

Mimořádné místo v té barevné prehistorii zaujímá Sommerfeldův dům, který Walter Gropius s Adolfem Meyerem postavili v Berlíně v letech 1920–21. Je to Bauhaus, jaký z učebnic neznáme: žádné sklo a ocel, ale těžká srubová stavba z teakového dřeva, expresionistická, skoro pohanská. A přitom je to první velké společné dílo školy — Gesamtkunstwerk, na němž se podílela celá generace pozdějších hvězd.

Joost Schmidt vyřezal do dřeva geometrické reliéfy a dveře, Josef Albers navrhl vitráže, mladičký Marcel Breuer — ještě roky před svou slavnou chromovanou trubkou — vyrobil dřevěný nábytek. Dům byl poškozen za války a později zmizel, takže žádná jeho barevná fotografie z té doby existovat ani nemůže. O to silněji působí, když mu barvu vrátíme alespoň takhle, dodatečně.

Stylizace, která říká pravdu

Buďme přesní, protože na přesnosti tu záleží. Barvy, které na těchto pěti snímcích vidíte, nejsou obnovené původní tóny. Nikdo neví, jakou přesně měl odstín Breuerův potah nebo trámy Sommerfeldova domu za onoho konkrétního odpoledne. Dobarvení provedl moderní nástroj umělé inteligence a je to interpretace. Kvalifikovaný odhad opřený o znalost materiálů, dobových palet a kontextu, ale odhad. Trochu umělecké licence je v tom nutně obsažené.

Právě v tom ale spočívá jeho cena. Tohle dobarvení nepředstírá, že je oknem do minulosti; je to spíš škrtnutí sirkou. Susan Sontagová psala, že fotografie nás učí novému vizuálnímu kódu a mění naši představu o tom, co stojí za pohled. Černobílá fotografie nás sto let učila vidět Bauhaus jako chladnou laboratoř formy. Barva, i tahle, dodaná, přiznaně nepůvodní, nás vrací k tomu, čím škola doopravdy byla.

Foto: archiv / ChatGPT 5.5