Poslední album zpěvačky a kytaristky Lenky Filipové se jmenuje Concertino. Původně mělo být jen reedicí slavného prvního Concertina z roku 1990, nakonec ale vzniklo album z velké části nové, s jinými – čistě klasickými – aranžemi a aktuálním hudebním cítěním výborných muzikantů. Concertino nabízí průřez kytarovou tvorbou několika staletí, je to deska pestrá a nahraná s obrovskou péčí.
Jste s výsledkem spokojená?
V první řadě jsem moc ráda, že jsme tuhle desku mohli realizovat, že ze strany Supraphonu tenhle nápad vzešel. Já sama tohle album nazývám Concertino III. Nová deska vznikla jako symbióza starého a nového, jako dialog s minulostí, zároveň je současná, vyjadřuje přesně to, co jsem chtěla vyjádřit právě teď. Jde o zajímavou konfrontaci dvou kytar, na nové album jsme do poloviny skladeb přidali krásné violoncellové party, a je tam i zpívaný bonus – to všechno dává nový pohled na kytarovou interpretaci, ovšem v čistě klasických šatech. S novým Concertinem jsem skutečně spokojená.
Zdůrazňujete klasický ráz alba; jak se liší klasická hra od hry rockové, folkové či popové?
U klasické kytary je základem partitura, skladby se hrají do značné míry tak, jak byly napsané. Taky se zde nepoužívají různé pomocné technické prostředky pro změnu zvuku, důležité jsou tvorba tónu a přednes. Klasická kytara je tedy specifická; není vhodná pro každý hudební styl.
Kdo vytvářel aranže, například ty s violoncellem, na novou desku?
Aranže jsme vytvářeli s violoncellistou Štěpánem Švestkou, který se mnou na desce také hraje. Štěpán je nejen skvělý violoncellista, zná výborně svůj nástroj a je i dobrý improvizátor. Brali jsme jednu skladbu po druhé, říkali jsme si, co a jak, co v kterých místech cítíme. Hodiny a hodiny jsme pak na každé skladbě pracovali, zkoušeli jsme, kde přidat cello a jakou technikou, aby spolu kytara s violoncellem dobře komunikovaly a aby duch skladby odpovídal stylu skladatele. Takhle, tedy dost složitě, pracně a odpovědně, jednotlivé aranže vznikaly.
Na desce je i zpívané Adagio z hobojového koncertu Tomase Albinoniho. Tuhle skladbu už nějakou dobu zpíváte, na desku jste jí ale dali nový háv.
Abinoniho Adagio jsme upravovali s výtečným skladatelem a kytaristou, profesorem na Ježkově konzervatoři Milanem Tesařem, trvalo to pár měsíců, než byla finální úprava hotova, Milan byl velmi trpělivý – a výsledné aranžmá pro klasickou kytaru je úžasné, napsané neobyčejně citlivě, s gradací. V té kytaře je vlastně obsažen malý orchestr. K tomu se ještě přidává violoncello a zpěv, který v kompozici zní místo původního sólového nástroje. Pěvecký part jsem zpracovávala tak, aby nezněl operně, a aby nebyl ani šeptaný. Je v tom obsažen můj styl zpívání. Původní text byl napsán anglicky a v této podobě jsem zpívala Adagio na koncertech. Postupem doby jsem ale zjistila, že angličtina zavádí tu skladbu až na hranici popu či muzikálu, i když aranž je klasická. Na desku jsme tedy zvolili latinu – a je to ono!
V povědomí posluchačů jste silně zapsaná i jako zpěvačka, nicméně klasiku jste po dobu své kariéry nikdy neopustila…
Skutečně nikdy. Když klasiku jednou opustíte, málokdy se k ní vrátíte nebo jsou ty návraty hodně těžké, musíte se ji učit celou znova, ruce si už těžko zvykají. Mám několik kolegů a kolegyň, kteří klasickou kytarou začínali, někteří ji i vystudovali, ale pak je osud zavedl jinam, k jiným druhům muziky, k jiným druhům kytar, k jinému technickému vyjádření. Sami mi pak přiznali, že už by znovu do klasiky nešli, protože by museli začínat od píky. Já jsem nikdy klasickou kytaru a její techniku a krásný zvuk neopustila, i přes časté výlety do různých jiných stylů. Dnes jsem ráda, že se ke klasické kytaře můžu kdykoliv vrátit, že je to moje skalní kamarádka.
Foto: Supraphon.cz
