Výpravná kniha Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila Pan Moravanka mapuje uměleckou i osobní cestu Jana Slabáka z malé moravské vísky Kelčany až na pomyslný vrchol, kterým bylo několikeré turné s Moravankou po USA a vydání desítek alb nejen u nás, ale i v NSR či v USA. Jeho bohatý život, včetně několika nečekaných profesních i osobních zvratů, je ilustrován více než tisícem obrázků, dobových dokumentů a fotografií ze soukromého archivu Jana Slabáka, z nichž mnohé jsou publikovány vůbec poprvé. Nechybí kompletní diskografie Moravanky ani rozhovor s manželkou Jana Slabáka Ivanou, která v Moravance zpívala skoro padesát let. Zakladatel a kapelník Moravanky Jan Slabák tak připravil nejen pro všechny fanoušky legendární kapely unikátní vánoční dárek.
Pane Slabáku, na co v sobě věříte?
Teď na konci života už to pouštím z hlavy, ale věřil jsem v jakousi poctivost, férovost a byl jsem dříč, velký dříč. To by vydalo minimálně na dva životy… V nedávném dokumentu České televize jsem také řekl, že jsem si nejvíc vážil toho, že jsem v životě nemusel nikdy nikde leštit kliky. V životě jsem nedostal ani korunu od sponzorů, nic, všechno to šlo jen z mé vlastní kapsy. Národ nás miloval a my jsme pořád hráli. Na našem posledním koncertě v Kyjově bylo tisíc lidí, a to už jsou nové generace, ty dřívější jsou všechny pod kytičkami. Celý život jsem tíhl spíš ke starším lidem a teď už pomalu nemám ani s kým jít na pivo. Také jsem byl dost osamělý, prodíral jsem se tím životem tak nějak sám.
Byl jste workoholik?
Ano, byl. A ve volném čase jsem ještě stihl postavit tři domy.
Dneska jste ve dvaaosmdesáti už definitivně penzista. Jste smířený s takovým životem?
Smířený? Už si dovedu představit, že budu žít bez muziky, protože všeho moc škodí. Nahráli jsme stovky písniček, absolvovali tisíce koncertů a skoro všechno to jsou moje skladby. Teď poslouchám jen rozhlas a stanici, kde běží pouze vážná muzika. Když se mnou nedávno dělali rozhovor ve Šlágr TV a měl jsem říct něco lidského ke konci Moravanky, mlčel jsem. Jen jsem řekl: „Jinak je to blbý.“ Víc už jsem nemohl, protože se mi hrnuly slzy do očí. Vždyť jsem tím žil padesát roků. Bude trvat, než na to všechno zapomenu a přestane mi to scházet…
Co vám dneska dělá radost?
Práce na vaší knížce, ze které jsem měl původně trochu obavy, ale teď mě docela těší. A hlavně mám co dělat. Doufám, že to bude trvat aspoň rok. (smích)
Vracíte se do rodných Kelčan, tedy malé dědinky u Kyjova?
Dnes už tam jezdím vlastně jenom pro víno. Spousta mých bývalých přátel tam už nežije. Občas zajdeme na místní hřbitov zavzpomínat a ten zbytek žijících známých čítá tak desítku lidí.
Je vám smutno, že už nikdy nebude žádný koncert?
O umění skončit jsem často diskutoval s Karlem Gottem, který už před lety přiznal, že tohle on umět určitě nebude. „To radši umřu na jevišti,“ říkával. Tak daleko jsem to ale nechtěl nechat dojít. Člověk by měl vědět, kdy odejít. Kdy to ještě uhraje. To je pak důstojný konec. V osmdesáti letech už vám zdraví tolik neslouží a každé vystoupení mě už unavovalo. To mě přimělo, abych uvažoval o konci kapely. Potom přišla pandemie, my koncertovali stále míň a míň, a bylo rozhodnuto. Nevěřil jsem ale, že skončit je tak moc těžké.
Smutno mi je hlavně po kolektivu, který v Moravance byl, ale po muzice ne. Rozumějte, byl jsem zvyklý na těžkou světovou muziku. Mám 277 zaregistrovaných skladeb, které jsem složil. Když mi dala OSA vyznamenání a vybrala mě mezi deset významných autorů, zavolal jsem jim, jestli si ze mě nedělají legraci, protože pro mě byli skladatelé Janáček, Debussy nebo Strauss. „Ne, ty jsi vybraný, je to podle žánru a kdo je tady v dechovce lepší?“ řekli mi.
Člověk už nemá takovou fyzičku a před posledními koncerty jsem si říkal: Vydržím, nevydržím? Taky jsem měl nemocného bubeníka, což je moc smutné, protože to je mladý kluk, táta od malých dětí a umírá. Poslední dva koncerty už hráli dva bubeníci, sehnal jsem dalšího, aby mu pomáhal. Bez muziky se nějak obejdu a když budu chtít, tak tady všechno mám a můžu si pustit desku. Co se týká psaní, nebaví mě psát do šuplíku. Z nakladatelů už stejně nikdo nechce nic dělat.
Moravanka odehrála skoro 8000 koncertů, zůstává po ní asi 90 nosičů s nahrávkami, kolem 600 skladeb i videozáznamy. Posloucháte nyní jako důchodce doma některé z desek Moravanky a vzpomínáte, rekapitulujete?
Pouštím si vážnou muziku. A pokud u jejího poslechu vzpomínám, tak na staré časy, kdy jsem hrál v brněnské filharmonii. Osmnáct roků! Teprve potom jsem se dal na kočovný život s Moravankou. Nikdy mi nevadilo hudební styly střídat. Bavilo mě hrát všechno, jak se říká, od Bacha po Vlacha. Držel jsem se pravidla: „Seš vyštudovanej muzikant, tak musíš umět zahrát všecko.“
Jakou hudbu máte nejradši?
Vážnou hudbu, dechovka to rozhodně není. Poslouchám vše, mám rád klasiku, kvalitní jazz a swing.
Kde vidíte budoucnost dechové hudby? Má v tuzemsku stále obdivovatele, přibývá jich?
Dechovka byla, je a bude. Lidová dechovka přetrvá stále, ale úroveň jde rapidně dolů. Dnes nemají kapely kde hrát, vystupují na hodech nebo zábavách po dědinách, koncertní činnost naprosto skončila. V posledních letech i Moravanka hrála na náměstích, a ne v koncertních sálech. Zatímco dříve jsme udělali za měsíc či dva, ale i padesát koncertů, v posledních letech jsme jich tolik měli za rok. Už to nebylo k uživení a i na školách je to znát.
Jak vás vůbec napadlo založit vlastní dechovku?
Ale mě něco takového nikdy nenapadlo, žádnou kapelu jsem zakládat nechtěl! Dostal jsem to jako úkol od tehdejšího hudebního redaktora Československého rozhlasu Brno, muzikanta Ladislava Kozderky, tatínka Vlaďky Kozderkové. V rozhlase měl na starosti taneční muziku, dechovku, ale i takové soubory, jako byl Orchestr Gustava Broma. Sám měl dva soubory, jeden malý se jmenoval Brněnka, druhý větší Melodie. Taky jsem u něj hrál a naháněl mu mladé muzikanty. Jednou, 13. prosince 1971, jsme si zašli na pivo a přišla řeč i na dechovku. Říkal, že by se mělo něco udělat s tou starou klasickou dechovkou, kterou v Brně představovala Antošova dechovka a Strouhalova sedmička – hrály většinou jen orchestrální skladby ještě z dob Rakouska-Uherska, žádný zpěv. Bez velkého přemýšlení jsem mu řekl, že bych věděl, jak to udělat. „Sáhl bych do folklóru,“ říkám. On na to: „Jak to myslíš? Napiš mi to.“ Tak jsem mu to napsal, on si to přehrával a říká: „Víš co, zkus to. Napiš to do partitury a zkusíme to.“ Vyšel jsem z lidového folklóru a dal mu zbrusu nový kabát – byla to zkrátka slovácká dechovka, jaká se hraje u nás doma na Kyjovsku. Tak jsme začínali, pro mě to byl vlastně úkol. Zapletl jsem se do toho jako autor, ale že bych uvažoval, že budu kapelníkem, to vůbec ne. Ale tak moc jsem se toho zamotal, že po šesti letech už to nešlo dělat současně s filharmonií a musel jsem z ní odejít.
Panovala tehdy mezi dechovkami velká konkurence?
Za naší éry ne. Moravanka rychle vylétla, byla hodně v popředí. Až teprve po nás vznikaly další dechovky. Ve své době jsme byli jediní a pro ty ostatní »vzorek«. Vzorem byla i forma, kterou jsem vymyslel – později začali různí aranžéři psát jako já. Moravanka tedy žádnou velkou konkurenci necítila, zejména pokud šlo o koncertní činnost. Dnes je to horší. Jenom tady na Moravě je spousta našich epigonů, v podstatě v každé dědině.
Kde Moravanka brala potřebnou inspiraci?
Hlavně u mě. Lidé nás nasměrovali. Rád bych tvořil i jinou hudbu, ale to od nás posluchači nechtěli.
Zpočátku jste ale nehráli jen dechovku, že?
Nejdřív ne. Chtěl jsem hrát všechno, mít kapelu, kde se vybouřím. Koupil jsem dokonce i malé varhánky, obstaral aranžmá na taneční věci. Přijeli jsme na tancovačku, hráli lidovky a všichni se mohli zbláznit, jak se jim to líbilo. Pak jsme přehodili nástroje, přidaly se varhany a – nic. Ze sálu se začalo ozývat: „Jděte s tím někam, my chceme Moravanku!“ Takže jsme varhany zase uklidili a jeli po té koleji, na kterou nás přehodili lidi. Zkrátka nás nasměrovali a skončili jsme u stylizovaného folklóru; jiné žánry od Moravanky se tenkrát zdaleka nesetkaly s takovým úspěchem. Když jsme se odchýlili od stylizované lidovky někam jinam, lidé říkali: „Slabák už nemá co hrát!“
Moravanka měla poměrně brzy velký úspěch. Překvapilo vás to?
Takový úspěch v tak krátké době opravdu nikdo, včetně mě, nečekal. Najednou nebyl na nic čas, jezdili jsme z koncertu na koncert a já musel stále rozšiřovat repertoár o nové skladby. Začali jsme točit televizní pořady a nahrávat desky, které měly nevídaný úspěch. A začaly problémy v práci. Musel jsem se rozhodnout, čemu dám přednost, zda filharmonii a své milované vážné hudbě, nebo Moravance. Po osmi letech na nátlak agentur i ministerstva kultury zvítězila Moravanka.
Na které období Moravanky vzpomínáte nejraději?
Určitě na úplné začátky, plné nadšení a euforie. Byli jsme mladí a švarní šohaji, plní elánu a radosti z úspěchů a dobré muziky. Těšila nás velká přízeň publika a našich fanoušků i fanynek. Zkrátka jsme si to opravdu užívali. Dokonce jsme byli ještě před koncertem schopni zahrát si fotbal s místním klubem, třeba právě v Marefách, kde bydlel náš trumpetista Jožka Polouček. Nejlepším fotbalistou našeho týmu byl vyhodnocen Jožka Černý a ještě vzápětí na koncertě zazpíval jako slavík. Prostě bylo to fajn, jako začátek všeho pěkného.
Výpravnou knihu Pan Moravanka si můžete koupit za zvýhodněnou cenu zde:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/jan-slabak-pan-moravanka-609926973
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Jan Slabák – Pan Moravanka
Formát: B5 (165 x 240 mm)
Počet stran: 536
Cena knihy: 599 Kč
ISBN: 978-80-277-4040-6
Foto: MV knihy / Knihy Dobrovský / Václav Nekvapil
