Eva Hurychová měla od začátku osmdesátých let velmi slušně rozjetou kariéru. Koncertovala s Bacily Jana Neckáře, následně s vlastní skupinou Pudr. Byla častým hostem televizních obrazovek, nahrávala nové písně i koncertovala. A její hity jako Já přijdu, Chybička se vloudí, Souhvězdí lásky a řadu dalších si tenkrát pobrukoval každý druhý… V druhé polovině osmdesátých let se zamilovala, vdala a v roce 1993 povila vytoužené děti. Pečlivě se věnovala pouze jim, pečovala o rodinu a úspěšnou kariéru hodila s lehkým srdcem za hlavu.
Do manželství přinesla nejen svou práci a energii, družstevní dům, auto i chalupu. Tu koupili její rodiče hlavně i proto, aby tolik plánovaná rodina, která se Evě po všech zdravotních peripetiích podařila narozením dvojčat, měla kromě Prahy také možnost pobývat v přírodě. Děti byly přes celé léto nejčastěji s mámou, babičkou a dědou právě na chalupě, kam za nimi jejich otec o víkendech dojížděl. Z této navenek působící idyly kdysi populární zpěvačka prošla doslova peklem, stala se obětí domácího násilí. Její silná osobnost ale všechno vydržela, dokázala se zvednout z bahna týrání, z výhrůžek i ponižování. Od konce roku 2006 pomáhá lidem, kteří se stejně jako ona stali oběťmi domácího násilí. Nyní ještě dálkově studuje na vysoké škole, a tu a tam se znovu vrací ke zpěvu. Pořádá besedy, kde písničky nechybí, ale také na nich upozorňuje na různé aspekty, které se současného fenoménu s titulem domácí násilí týkají. Kontakt lze zprostředkovat přes adresu evinaschranka@email.cz, tato schránka je k dispozici i zmíněným obětem. U uvedené problematiky je podle Evy důležitá stálá osvěta, aby se ti, kterých se situace týká, nebáli promluvit. Jestliže se neshody partnerů stupňují k jakémukoli týrání, jde o vážný společenský problém. I když se v naší republice v boji proti domácímu násilí mnohé podařilo, vznikly nové zákony, intervenční centra a další, ke komplexnosti řešení toho neustále hodně chybí.
Evo, váš manžel vás psychicky i fyzicky týral po dlouhou řadu let. Jak jste to mohla vůbec vydržet?
Rodinu jsem nechtěla bořit hlavně kvůli dětem, také jsem se o problémech obávala svěřovat, aby se to manžel nedověděl a neublížil mi ještě víc. Tím jsem si ale nepomohla, týral mě, jak chtěl. Vzal mi všechny dárky, mobil, piáno, zablokoval televizi, pevnou linku a mnoho dalšího. Bezohledným způsobem mě připravil i o auto, které prodal bez mého vědomí, když jsem byla v porodnici. Sice pro nás přijel vozem novým, ale ten napsal již na firmu. Než začaly dcery chodit do školy, koupil mi auto k narozeninám, později mi ho ovšem bez skrupulí zase odebral. Víc než rok jsem též čekala na výživné pro děti, v té době mě manžel také odstřihl od společných peněz, a to na několik let. Naštěstí mi něco musel na základě soudního rozhodnutí doplatit, ale až mnohem později. Vůči rozpadající se rodině u nás chybí zákonně ustanovená povinnost, aby žena i děti byly zabezpečené ihned, tedy bez prodlení. Majetkového vypořádání jsem se zkusila domáhat ještě před rozvodem, proto jsem s návrhem otálela, ale stejně mi to nebylo nic platné. K vypořádání společného jmění však nedošlo ani k dnešnímu dni, ačkoli rozvod proběhl již v listopadu 2007. Tento proces se u nás může klidně táhnout bůhvíjak dlouho, což lze považovat za výraznou absurditu. S holýma rukama začít nový život nejde, v pozdějším věku o to hůř. V převážné většině jsou muži oproti ženám finančně silnější, takže se jich tento problém zdaleka tak nedotýká, jako například matek, které jsou doma a pečují o děti. Manželů, u nichž ohledně majetku k dohodě nedojde, což pochopitelně není vina soudů, je mnohem větší část. Proto by mělo být i u nás vypořádání jmění co nejpružnější, jak je tomu v jiných zemích, kdy ti, co se nedohodnou, se musí vypořádat do jednoho roku ještě před rozvodem. V mnoha vyspělých státech je rozvod poslední fází rozchodu, což má jasnou logiku, protože nedochází k nesmyslné a nespravedlivé blokaci majetku. Vypořádání společného jmění neboli SJM až po rozvodu nemá jediný klad. Je nutné, aby se zde každý bez průtahů domohl všeho, co mu dle práva náleží, a aby měl od začátku možnost z něčeho vycházet. Azylové domy jsou smysluplné pouze jako nouzová řešení, nikoli jako způsob života. Mnohé ženy nevědí, co si počnou, kam půjdou, nebo za jak dlouho se vůbec domohou svých práv. Zato dobře vědí, co je bude u majetku čekat za anabázi, proto často zvolí místo plnohodnotného života pouhé přežití. Toto přežívání však mnohem víc ohrožuje jejich zdraví a v důsledku případných onemocnění na to vždy doplatí i státní ekonomika, proto by tato prevence měla být též v jejím zájmu.
Po kolika letech jste si uvědomila, že doma nemáte toho nejlepšího chlapa?
Uvědomila jsem si to brzy, ale když je člověk zamilovaný, nechce si to ničím kazit. Na varovné signály bychom si však měli dávat ten největší pozor. Jsem přesvědčená, že každý z nás je na ně vždycky nějakým způsobem upozorněn, což registrujeme pramálo nebo raději vůbec ne. Dle mých zkušeností je klíčovým momentem, když partner vůči vám z ničeho nic zaujme nepatřičně nepřátelský postoj. A pokud se u vašeho milého objeví, byť jen jednou, dá se předpokládat, že se bude časem stupňovat. Většinou to bohužel přesně tak bývá.
Uměla byste definovat svou největší chybu?
Uměla. Podcenila jsem již zmíněné varovné signály. Nechtěla jsem jim vůbec věnovat pozornost a bláhově doufala, že se všechno změní, zlepší. U domácího násilí k tomu nedochází, odpustíte-li jednou, příští agrese od partnera nabývá větších rozměrů, a tak je tomu stále dokola. I proto, že osoby s mocenským chováním potřebují mít pocit, že si mohou dovolit všechno, že nad ně už nic není. Často to bývá problém jejich vlastních komplexů, kdy si neustále potřebují dokazovat moc. A jejich svědomí jim navíc říká, že jednají správně, proto mnohdy nemají ani výčitky. Tato porucha je těžko prokazatelná, oni sami se považují za nejlepší a neomylné zcela ve všem. A rovněž nemají žádný zájem na sobě cokoli zlepšovat. Tato skupina agresorů je naprosto nejpočetnější. Nezbytné je též zmínit spouštěče agresivity, mezi nečastější patří alkohol nebo jiné závislosti, ale následky násilí jsou zde stejné.
Přemýšlela jste někdy o sebevraždě?
Nepřemýšlela, ale černé myšlenky, kdy jsem si říkala, že už takhle dál nemůžu, to mě samozřejmě napadlo. Myslím, že něčím podobným se v tíživé situaci může zabývat každý. U mě to však mělo zcela zásadní zvrat, naučila jsem se bránit, a dnes umím bojovat se zcela nesrovnatelnou vnitřní silou, kterou jsem předtím vůbec neměla. Přesně podle pravdivého rčení, rána, která nezabije, posílí.
Vy spolu po tom všem pořád ještě bydlíte v jednom domě?
Do společného domu chodí exmanžel kdykoli, někdy v něm přespí, jinak se vyskytuje u přítelkyně. S dětmi měl od jejich svěření do mé péče neomezený styk, v kontaktu s nimi jsem mu nikdy nebránila. Do vypořádání společného jmění vlastníme oba takzvanou ideální polovinou společných věcí, tedy i domu. Jinými slovy, moje a jeho je zatím každý neoddělitelný půlcentimetr všeho společného. Vypořádáním se tento stav ale změní, každému bude regulérně vykompenzována jeho polovina. Tuto kompenzaci může také nařídit soud. Škoda jen, že jde o tak dlouhodobý proces, který navíc podporuje i mnoho dalších trestných činů. Z nového trestního zákoníku by se jich dala jmenovat celá řada. Vznikne-li od agresora případná nabídka k dohodě, téměř vždy je v jeho prospěch, protože málokdy dokáže spravedlivost akceptovat.
Jak vám bylo, když vás muž napadl poprvé?
To se ani nemusíte ptát, pro každou ženu je to hodně zlé. A o to horší, pokud vás napadne před dětmi, což se stalo u nás. Dcerám bylo tehdy necelých šest let, také několikrát zažily, jak mě vyhazoval z pokoje, z domu, bránil mi ve svobodném pohybu i konání, když přede mnou silou držel dveře, abych nemohla jít, kam jsem potřebovala a chtěla. Toto vše již pro něj byla klasika způsobu chování.
Jak vás manžel napadal fyzicky?
Poprvé do mě hrubě strčil ještě někdy před svatbou, ale to nebylo tak vážné. Potom mi dal před dětmi surovou ránu do tváře. A potřetí zamířil nebezpečným úderem přímo do mé krční karotidy, což může být smrtelná rána, jak známe z filmů. Fyzicky mě tedy napadl třikrát, v mém případě byl stěžejní psychický teror. Nechci se vyjadřovat, co je horší, co je lepší, protože to ani nejde. Zmíním jen tolik, že psychické násilí může existovat bez fyzického. Začne-li však fyzická agrese, vždy s ní jde ruku v ruce psychické týrání. K jakékoli formě násilí lze zaujmout pouze jediné stanovisko, a to nulovou toleranci!
Myslíte, že situace u vás doma poznamenala vaše děti?
Nemyslím, ale vím, a bohužel velmi. A to nejen kvůli domácímu násilí, ale zejména i proto, že jsem byla od nejútlejšího věku dcer díky jejich otci charakterizovaná jako zavržený rodič. Viděly, jak se mnou nakládal, slyšely, jak mě sprostě tituloval, choval se ke mně hůř než k hadru na podlahu a záměrně podrážel veškerou moji autoritu, abych neměla žádnou. Byly jim sotva tři roky, když jsem za nimi jednou přišla do pokoje, kde si hrály s otcem. Měla jsem uvařeno a chtěla, ať se jdou najíst, ale on na mě začal řvát, co tam dělám, ať jdu pryč, že mě nikdo nezval apod. Ohledně mého ponižování byl programujícím rodičem. Ve výchově šel pokaždé a zásadně proti mně, a s tímto úmyslem vždy dokázal pro dcery vybrat varianty, aby si mohly zvolit jen to nejpohodlnější. Takže mnoho svých talentů prošvihly, a zřejmě již definitivně. I s tím jsem se musela nakonec vyrovnat. Dnes je dle odborníků prokázané, že pokud dítě prožije a vidí, jak je například jeho máma, která ho s největší láskou přivedla na svět, programově prezentovaná jako zavržená, vytvoří to velmi podstatný a negativní záběr do jeho psychiky. Manžel je vlastně také výrazně ponoukal, aby mě odmala oslovovaly pouze matko, protože před nimi o mně jinak nemluvil. Dnes mi to už nevadí, ale kdysi jsem se proto hodně nabrečela. Vrátit to nejde, člověk si jen s lítostí uvědomí, čeho všeho děti bohužel musely být svědky.
Nenapadlo vás třeba odejít?
Pokud bych měla kam, a měla v rukou vypořádaný společný majetek, nejenže by mě to napadlo, okamžitě bych to udělala. Manžel se však i v době manželství stavěl ke společným penězům vždy na můj úkor, o to více nyní, před vypořádáním. Majetek rozdělený dle zákona napůl mi nikdy nechtěl přiznat. Nabídl mi pouze to, co jsem vlastnila ještě před tím, než jsem ho poznala, ale za 21 let soužití ani korunu. Tyto postoje jsou u agresorů běžné. I když nemají společný majetek zúžený předmanželskou či jinou smlouvou, ani zde si totiž neodpustí mocenské chování, aby svému egu neublížili.
Jak fungoval váš partnerský život?
Nějak fungoval, ale dobrý nebyl. Pouze navenek jsme působili jako harmonická rodina, manžel si dával záležet, aby pro okolí vypadal jako ten nejlepší. Někdy se s různými urážkami nebo změnou chování přesto neudržel. Kdo neměl možnost prohlédnout jeho druhou tvář, která se v největší míře projevovala až za zavřenými dveřmi, nikdy by to do něj neřekl.
Urážel vás i slovně?
Slovní výpady včetně ponižování byly na programu pomalu každý den. Urážel mě kdykoli, ráno, večer, jakmile přišel domů. Nejhorší byly víkendy, svátky nebo dovolené. Často mi říkal, ať táhnu s tím hadrem do kuchyně, že jedině tam patřím, nebo ještě tak mýt leda záchody, což pronesl i s vulgárním výrazem. Tvrdil, že ho nezajímám, že jsem mu někde a podobně. Nemá cenu to všechno vypisovat, šlo o nejsprostší nadávky, věty typu ať chcípnu, které byly opakované. Dle svých nálad a chutí mě s oblibou zastrašoval, vydíral, což je dnes i u nás kvalifikováno jako trestné činy. Těch jsem od něj měla na tapetě, škoda mluvit.
Prý vás taky dokonce jednou vyhodil z auta?
Z auta mě vyhazoval a vysazoval mockrát.
Za jízdy?
Ano, i za jízdy, kdy na mé straně otvíral dveře. Jednou mi při tomto prudkém pohybu vyhodil z auta kabelku, kterou jsem měla na klíně, potom mi ji potupně dovolil včetně rozházených věcí v blátě na silnici posbírat. Před dětmi svůj čin vysvětlil, že musel vyvětrat. Jednou jsem naopak chtěla z auta vystoupit sama, bylo to před cestou na hory, ale v tom se prudce rozjel s mými nedovřenými dveřmi, které se rozlítly. Takto jsme se řítili za zoufalého křiku dětí z prudkého kopce za domem.
Choval se k vám vůbec někdy manžel hezky?
Před druhými lidmi většinou ano, ale jen naoko. Nemohu mu však upřít, že se ke mně neotočil zády, když mé těhotenství dle lékařů manifestovalo nezhoubný nádor na slinivce a graviditu bylo nutné ukončit. Po operaci a vyléčení jsem zcela fyziologicky přišla do jiného stavu a čekala dvojčata. Tehdy mi také pomáhal, ale ihned po příchodu z porodnice to začalo. Připadá mi, že mě de facto použil jen jako rodičku svých potomků, kterými navíc ještě proti mně dokázal mnohokrát mířit, a v čemž nikdy neustal. Všechno, co s ním mám dodneška za sebou, mi již cokoli pozitivního nevratně vymazalo z paměti. Za všechny ty hrůzy už pro mě žádné hezké chvilky s ním neexistují. Mohu ale říct, že dnes jsem na sebe pyšná, protože ohledně jeho osoby mám nyní ve všech směrech oproti dřívějšku naprosto ploché emoce.
Jak vás ještě omezoval a kde jste v té době brala peníze?
K omezování jsem se již vyjádřila, možná jsem zapomněla říct, že jsem se v roce 2005 na základě jeho vydírání ohledně dětí zdravotně složila. Tehdy jsem byla půl roku v neschopnosti. I v době nemoci mě ekonomicky týral a nechal zcela bez prostředků, ačkoli naše finance byly dle zákona společné. Měla jsem štěstí, něco z peněz mi půjčili příbuzní a moc mi pomohla moje maminka. Vždycky měla velký přehled a dokázala hodně poradit. Její postřehy jsou pro mě cenné i dnes. Krom toho jsem tenkrát začala potkávat nové a úžasné lidi, mnozí jsou mými nejlepšími přáteli. Osudu děkuji nejen za ně, ale i za všechnu ochranu.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se rozhodla se svým problémem někomu svěřit?
Dlouho. Styděla jsem se a také bála. Proto mám pochopení i empatii pro všechny, kteří to prožívají stejně. Je však jen jediná možnost. Nenechat si to pro sebe a nikdy agresorům nedovolit, aby jakkoli degradovali vaši základní lidskou důstojnost, což často bohužel dělají i s tím největším potěšením.
Tušili to třeba vaši známí?
Nevěděli to ani rodiče, nikdo. Po mnoha letech, kdy jsem si již nevydržela hrát na spokojenou manželku, jsem se u telefonátu s jednou známou rozbrečela. Když se svěříte poprvé, prolomíte jistou bariéru a v dalším vás nic nebrzdí, což byl můj případ. U každého je to ale individuální. Zanedlouho už mi nedělalo problém sdělit, jak se věci mají, rodičům jsem však nechtěla přidělávat starosti. Tatínek zemřel v roce 2003, dnes jsem ráda, že to nevěděl, zdravotně by ho to jen oslabilo. Mamince jsem se svěřila až půl roku po jeho smrti.
Máte v současnosti přítele?
Zatím nemám vůbec žádnou chuť se pouštět do nějakého vážného vztahu, a ani nevím, zda k tomu ještě někdy dojde, i když jsem na muže nezanevřela. V současnosti považuji za nejlepší mít jen dobré kamarády, obzor přátel se mi také rozšířil díky spolužákům, s nimiž se setkávám již od předloňského roku. Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, proto dobré přátele preferuji. Zažila jsem toho už dost, máloco mě překvapí. Bohužel vím, že lidé jsou někdy schopni i toho, čemu by člověk ani nevěřil. Naučila jsem se nebýt tak důvěřivá jak dřív, seskupuji se s těmi, kteří vnímají stejné hodnoty a cení si stejných lidských vlastností. Takových lidí mám kolem sebe naštěstí dost, vždy si máme co říct, nemohu si na nic stěžovat.
Jak vypadá váš současný kontakt s manželem, když se potkáte?
Víceméně se s ním nepotkávám. Někdy v domě přespí jeden den, někdy celý víkend, to je různé. Když slyším, že přijel, snažím se, abychom se neviděli. Bydlím vlastně jen v jednom pokoji, kam se mi podařilo vtěsnat to nejdůležitější, co nezbytně potřebuji. Věřím, že k vypořádání společného jmění po těch letech dojde už brzy, abych se konečně mohla zařídit podle svého.
Nebála jste se, že se vám manžel po vaši otevřené výpovědi bude mstít?
Tato osoba se mstí neustále a použije k tomu jakékoli prostředky, nikdy se neštítil ničeho. Mám s ním bohatou zkušenost, kdy mě během celého a dlouhého společného života vydíral, nebo mi čímkoli vyhrožoval. Dokonce i tím, že zařídí, aby mě vyhodili z Ochranného svazu autorského. Loni v srpnu se například postaral, aby v domě nefungoval můj počítač a pevná linka, což se naštěstí dalo od operátora pevného telefonu změřit i na vteřinu, kdy mi to exmanžel vypojil. V té době jsem byla 150 km od Prahy. Poté se hned v září snažil o různé manipulace u pro mě důležitých lidí. Zakrátko nato, jednoho mrazivého rána v konci října, kdy jsem si ještě nestačila zařídit výměnu baterky, mi nešlo nastartovat auto a on nemohl vyjet. Nemá vůbec cenu popisovat, co udělal za hysterickou scénu, i když se jednalo o pár minut, neb opravář byl již na cestě. Vyhrožoval mi, že volá své známé z odtahové služby, co mu za to zaplatím, že na mě podá trestní oznámení za ušlý zisk, včetně podobných dalších výlevů. V minulých letech mi také po dlouhou dobu tvrdil, že všichni policajti jsou jeho »kámoši«. Byly dávné chvilky, kdy bych mu ze strachu možná v něčem uvěřila, dnes se nad těmito snahami s názvem zastrašující výhrůžky pouze usmívám. Nejčerstvějším jeho extempore bylo nedávné odpojení elektřiny ze společného domu, a to před pár týdny koncem února, kdy udeřily zatím největší letošní mrazy. Tímto však vážně porušil a nesplnil podmínky dle občanského zákoníku §5, kdy z jeho strany došlo k zásahu do pokojného stavu. Se způsobem jeho chování však nemám zkušenosti jen já, s mafiánskými praktikami při obchodních záležitostech se setkali i jiní lidé, kteří se k jeho personě již vyjádřili.
Kdo vám dnes slibuje »Já přijdu«? Stejně jako v roce 1983 Jan Neckář? Jak se díváte na vývoj v těchto událostech?
Konečně a děkuji za jiná témata otázek. Píseň Já přijdu dnes kromě originální verze s Honzou Neckářem, zní také z novější nahrávky i úst mladého, sympatického muže Roberta N. (na snímku) Živě také z hlasu hudebníka a moderátora Libora Petrů, který se mnou jezdí na besedy a svým humorem dokáže úžasně vyladit i méně veselé téma. Všechny tyto a jiné změny osobně chápu i vnímám jako koncept všudypřítomného kontinua. Jsem přesvědčená, že je třeba se tak dívat na život, včetně všech událostí, které se vám v něm seběhnou. S mladými lidmi, kteří to mají v hlavě dobře srovnané, si rozumím, a Robert N. mezi ně patří. Možná čekáte, že budu obhajovat současný trend, kdy ženy mívají mladší partnery. Je to každého věc, vždycky záleží jen na těch dvou, co jim vyhovuje, a jak jejich věkový rozdíl ve skutečnosti vypadá. Robert N. vypadá, alespoň podle mě, velmi, velmi dobře. Mým partnerem ale není, a pokud byste chtěl znát jméno jeho vyvolené, bude lepší směřovat dotaz k němu.
Posledních patnáct let jste se věnovala především rodině a dětem, po zpívání se vám nestýskalo?
Bez pomoci babiček bylo na stýskání málo času. Zhruba před deseti lety se u nás rodinné problémy začaly prohlubovat na úplné maximum, to jsem na zpívání nepomyslela už vůbec.
Proč jste se vlastně pro pěvecký návrat rozhodla?
Do zpěvu mi dlouhou dobu nebylo, k návratu mi pomohlo pár přátel, ale nastartoval ho jeden dobrý kamarád. Dlouho mi tehdy nebylo ani do smíchu, ačkoli k mým písním humor dříve neodmyslitelně také patřil. Abych si pocit tohoto strádání trochu odlehčila, vnucovala jsem si myšlenku, že můj humor musel někam do ozdravovny, ale že se mi zas vrátí. Až se najednou pomalinku začal objevovat, vrátil se s plnými kufry a v ještě lepší formě. Mám na to i svůj recept, který mi funguje, pro druhé by nemusel vypadat srozumitelně, tak o něm pomlčím. Mohu jen prozradit, že je v něčem shodný, jak se na život umí dívat má oblíbená herečka Květa Fialová. Všechno bere s báječnou lehkostí a neuvěřitelnou veselostí, od ní by se mohl člověk učit. Hudba pro mě vždycky byla a je radost, k pěknému se všichni rádi vracíme, tak uvidím, co se mi podaří.
Jaké máte pěvecké sny a plány?
Některé plány si s dovolením nechám pro sebe. Ráda bych dokončila studium, které mohu zařadit do zcela jasných plánů. Snít, nebo se na něco těšit, to bychom ale měli všichni, ať jde o cokoli, i o maličkost. Těšení nás nezbavuje věřit, což může mít výraznou účinnost, něco jako správný tah. Podobné je to s přáním, každý by měl nějaké mít. Od snů a plánů se vrátím k realitě, kdy se mi v šuplíku povaluje ladem kupa autorských písniček, občas mě napadají nové. Z toho všeho mohu čerpat, ostatní záleží na dalších možnostech a poté na posluchačích. V předcházejícím období, kdy jsem se takzvaně znovu stavěla na nohy, jsem natočila šest skladeb, z toho polovinu autorských, například Kdo to vzdává, nevyhrává. V různých kombinacích tyto nahrávky vyšly na několika výběrech, některé jsem zařadila i na CD se skupinou Bacily. Má tehdejší LP deska s nimi byla pouze na vinylu, proto jsem za toto vzpomínkové cédéčko s názvem Souhvězdí lásky opravdu ráda. Současně vyšla i má kniha Řekla jsem NE tyranovi a doufám, že jak další kniha, tak i nahrávky přibudou. Taková jsou z části má pracovní přání, nazvete-li je sny nebo plány, to již nechám na vás.
Poslechněte si zde ukázku autorské písně Evy Hurychové Kdo to vzdává, nevyhrává:
[audio:011-hurychova01.mp3]
Foto: www.evahurychova.cz
