Česká televize uvede v neděli 4. září na programovém okruhu ČT2 od 22 hodin první díl cyklu 44 půlhodinových dokumentů Reinhard Heydrich – konečné řešení s notickou Prima sezóna 1941/42 aneb Rána za ránu. První díl má název Noc nad protektorátem. Pořadem provází herec Tomáš Töpfer a právě s ním připravila Česká televize následující rozhovor.
Proč jste se rozhodl přijmout nabídku na roli průvodce cyklem Reinhard Heydrich – konečné řešení?
Musím říct, že jsem ještě nikdy nic takového nedělal. Když jsem dělal v televizi, tak to buď byly dramatické pořady, nebo jsem vystupoval v nějakých talk-show. Takže jsem byl buď úplně za sebe, nebo za postavu. Tentokrát je to něco mezi – dokumentární pořad, který mám já sám za sebe uvádět v roli moderátora. Pro mě je to úplná novinka. Já jsem nikdy žádný tak dlouhý cyklus neuváděl. Navíc je to projekt, který mně připadá úžasně zajímavý.
V čem?
Jednak je dobře, že se zmapuje období působení Reinharda Heydricha tady v Praze. Byla to výrazná nacistická osobnost. Navíc to období mělo pro naše moderní dějiny velký význam a pořád se o něm málo ví.
Hrál při vašem rozhodování, zda se stát průvodcem cyklu, nějakou roli osud vaší rodiny?
Když jsem tu nabídku přijímal, tak jsem určitě na osud naší rodiny myslel. V době, kdy Reinhard Heydrich přijížděl do Prahy, byli už naši označeni žlutou hvězdou a později je deportovali. Takže – v uvozovkách – musím říct, že si protektorátu Böhmen und Mähren příliš neužili. Tatínek byl dále deportován na východ do Osvětimi. Naštěstí přežil, jinak bych se nenarodil. Já jsem ročník 1951. A zajímavé je, že už pro mě byly druhá světová válka a období protektorátu vzdálenou historií. Tak jako je dneska pro děti vzdálená historie roku 1989 nebo totality. Je to možná v obou případech dobře.
U vás doma jste nikdy o protektorátu a o tom, co se ve vaší rodině stalo, nemluvili?
Naši mluvili o válce a o tom co prožili velmi málo. Buď proto, že nám to nechtěli vyprávět, nebo se už k tomu sami nechtěli vracet. Já jsem se od tatínka dozvěděl tak strašně málo a moc mě to mrzí. Znal jsem jenom jeho vytetované číslo, už bych ho asi dneska nedal dohromady, se kterým jsem si hrál, když jsme třeba v neděli dopoledne leželi v posteli. Musím říct, že ani maminka nebyla v tomto směru příliš sdílná. Já se některé věci dozvídám teprve teď, když člověk hledá svoje vlastní kořeny.
Zhruba před deseti lety jste se rozhodl začít pátrat po osudech vaší rodiny. Proč?
Je to zajímavé. Když je člověku přes padesát, tak začíná pátrat po svých kořenech. Dříve nebo později chce vědět, odkud vlastně pochází, kde jsou jeho předkové a kde se vzaly ty geny. A tak jsem začal pátrat po příhodách svých rodičů, po osudu svých strýců a tet. Někdy jsou velmi smutné a velmi dramatické. Celý život mých rodičů a jejich sourozenců samozřejmě zmapován nemám a ani nemůžu mít, protože například tatínek byl z deseti dětí. Šest z nich včetně jeho maminky válku nepřežilo.
Je něco, co vás při pátrání po osudech vaší rodiny překvapilo?
Překvapil mě třeba osud dvou mých tet. Obě si vzaly tzv. góje, tedy člověka původu árijského a žily ve smíšeném manželství. Jedna z nich válku přežila, protože ze smíšených manželství chodili do Terezína až jako poslední. Nacisté nejprve likvidovali čistě židovské rodiny. Druhá se na naléhání rodiny svého manžela rozvedla, bylo to v roce 1941. Ona pak šla do transportu do Terezína. Jemu to nakonec přišlo líto a tak jí s pomocí českých četníků pašoval do terezínského ghetta nějaké věci a balíčky. Jednou ho ale odhalili a chytili. Odvezli ho na gestapo do Petschkova paláce a tam ho při výslechu umlátili k smrti. Mojí tetu pak poslali s transportem do Osvětimi a tu nepřežila. Zatímco její sestra i její manžel, který se s ní nerozvedl, se konce války dočkali.
Cítíte potřebu o těchto věcech ještě dnes mluvit?
Já o tom mluvím, když jsem dotázán. Myslím si ale, ža nemám moc právo o tom mluvit. Já jsem válku nezažil. Znám jí jenom zprostředkovaně. Někteří moji příbuzní, kteří prošli Osvětimí, jsou ještě naživu. Dnes jim je přes osmdesát let a mohou o tom vyprávět a podávat svědectví.
Když se vrátíme k cyklu o Heydrichovi – co konkrétně vás při práci na něm zaujalo?
Je ohromně zajímavé dovídat se historické souvislosti, které člověka ani nenapadnou. Tak třeba jedna část cyklu, kterou mám divákům zprostředkovat, jsou zprávy z dobového tisku. Člověk normálně nemá čas jít někam do archivu a listovat tam Národní politikou. A pro mě je často překvapivé zjistit, co se v té době dělo – a o čem se psalo. Která divadla měla premiéru, jaké filmy se točily, kdo v nich hrál.
Foto: Česká televize
