Zpěvačka, lékařka, spisovatelka, astroložka. Elegantní dáma s nezaměnitelným hlasem a hlubokým životním nadhledem. Slovenská zpěvačka Marcela Laiferová poprvé s nevídanou otevřeností vypráví v nové knize nazvané Hrdá láska o osmi dekádách svého života, od dětství poznamenaného rozvodem rodičů a přísnou výchovou až po hvězdné chvíle na koncertních pódiích i odvážná životní rozhodnutí mimo světla reflektorů.
Paní Marcelo, vzpomenete si na své první setkání s hudbou?
V tátově obchodě byly gramodesky, pouštěli je a mně se to nesmírně líbilo. Byly to takové české písničky jako Kukurukuku. Byly mi asi čtyři roky, vyšla jsem před obchod, kde byla taková malá vyvýšená zídka, na kterou jsem si stoupla a na ní jsem poprvé uplatnila své umělecké ambice. Zpívala jsem z plna hrdla a hned tam byla spousta lidí, kteří mi tleskali. Pak přišla máma a dostala jsem na zadek. „Přece z tebe nebude cirkusačka,“ řekla mi. To je moje první setkání s hudbou. A další takový silný moment přišel později. To už mi bylo asi deset let. Pomáhala jsem mámě v kuchyni a najednou jsem slyšela krásnou písničku a rozplakala jsem se. Maminka se mě ptala, co se stalo. „Mami, slyšíš, jak ta žena zpívá?“ Byla to Ella Fitzgerald a její zpěv na mě takhle zapůsobil.
Žili jsme tehdy v Prievidzi, to bylo takové velmi kulturní město. Chodili jsme do divadla nebo tancovat. Dokonce se tam konaly mezinárodní taneční soutěže. Byla tam kapela, kterou řídil bratr mé spolužačky Elenky. Jednou jsem byla u nich na návštěvě, pouštěly jsme si desky a zpívaly si. Najednou se otevřely dveře a do pokoje vstoupil její bratr Milan. „To jsi zpívala ty, Marcelo?“ zeptal se. „Ano,“ odpověděla jsem nejistě. „Nechceš zpívat s naším orchestrem?“
Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. „Zeptej se mé mámy,“ řekla jsem opatrně. Milan k nám zašel, byl to i kamarád mého bratra Paľka. Máma mi to nechtěla dovolit, ale nakonec jsem ji přemluvila, takže souhlasila, jen pokud mě bude na zkoušky doprovázet. Začala jsem cvičit, byla to dobrá škola. Kapela hrála náročný repertoár a já se naučila zpívat americké jazzové standardy Blue Moon, Moon River a tak dále. Jako patnáctiletá jsem začala zpívat takový repertoár. Měla jsem k této hudbě blízko, i když v budoucnu jsem takových věcí nahrála málo. Souviselo to s nastupující hudební módou. S orchestrem Milana Galluse jsem zpívala hlavně v neděli odpoledne na takzvaných čajích o páté. S Elenou jsme však dále tancovaly společenské tance. Líbily se mi hlavně ty jihoamerické. Našla jsem si čas na všechno, co mě zajímalo. Ve škole jsem neměla problémy, tam mi šlo všechno hladce.
Vzpomínáte si na úplně takové ty první dětské vzpomínky? Třeba na něco něžného, hezkého?
Z dětství si přesně pamatuji na prostorný dlouhý obchod s botami, na konci vpravo byl velký vánoční stromeček a pod ním sáňky. Matka vždycky říkala, že si to nemůžu pamatovat, protože když jsem dostala sáňky, bylo mi dva a půl roku. Já ale po tolika letech i dnes vidím rozsvícený stromek i ty sáně a cítím vůni jehličí, dřeva a bot. Otec byl obchodník, reálný, ale někdy i tvrdý člověk. Mě si hýčkal, protože jsem byla jediná holka, měla jsem dva starší bratry. Tím si však nezískal mou náklonnost, byla jsem jeho jediným nebojácným kritikem. Velmi jsem toužila mít spoustu hezkých bot, a to mě drží dodnes. (smích)
I později byly pro mě krásné boty vysněným dárkem. Touha po nich mě drží dodnes. Jako malá jsem nepozorovaně čekávala, kdy otec odejde z obchodu. Už tehdy jsem věděla, kde jsou boty, co by mi asi mohly sedět. Pamatuji si, že jsem pokaždé musela posunout žebřík a vybrala jsem si ty, co se mi zdály nejkrásnější. Potom jsem šla potichu k vodovodu a namočila je, aby je už nemohl nikomu prodat, a mokré jsem si obula, aby mi je už nikdo nevzal. Ty staré jsem schovala zpátky na polici mezi nové. Když otec prodával a vytáhl mé staré obnošené boty, rozzuřil se. „Kde je ta malá opice!“ vykřikoval naštvaně. Jenže já jsem už někde v bezpečí čekala, až ho hněv přejde, a nové boty jsem už z nohou nedala, přestože už byly vodou zničené. Tohle jsem dělávala pravidelně.
Když jste byla hvězdou kapely Vlada Hronce, na kytaru v ní hrál Miroslav Žbirka. Měl už tenkrát ambice být sólovým zpěvákem?
Chvíli hrál na kytaru i u mě, v mojí skupině, a byl se mnou na Kubě. Hrál u bratra Braňa Hronce, Vláda, a také u Offermanna. A ještě Karol Duchoň byl se mnou na Kubě. Tenkrát byl nešťastný, že ho nikdo nemá rád, nikdo na něj nechodí a dneska ho opěvují.
U mě tehdy Žbirka nezpíval, ale s Offermannem měl jednu takovou pěknou písničku. Nebyla jeho, někdo mu ji napsal. Byl takový tichý, drobný chlapec, že jste se bál do něho strčit, že spadne. A hrál jen druhou kytaru, ne sólovou. Byl klidný a velmi vtipný, měl takový ten anglický humor. Měla jsem ho ráda.
Mohu s hrdostí říci, že v mé skupině se vystřídaly všechny dnešní i minulé muzikantské hvězdy. Meky Žbirka hrál na kytaru, Janko Lehotský na klavír a několik vynikajících hudebníků, kteří později odešli hrát do zahraničí. A jako sólista v samostatném hodinovém bloku u mě zpíval již zmíněný Karol Duchoň.
Jaký tenkrát byl?
Byl to výborný kamarád, ale také nešťastný člověk. Uvědomoval si svůj talent a často mi říkal: „Já tady neumím žít, ale nedokážu žít ani jinde.“
On totiž v šedesátých letech na chvíli emigroval do Anglie, ale rychle se vrátil. Byl to velmi veselý člověk a říkal mi »sestro«, ačkoli jsem na něj byla i zlá, když pil. Měl velmi rád mého bratra Emila a vždy mi říkal, že musím být šťastná, protože mám takové skvělé bratry, a on nemá ani bratra, ani sestru.
A co Waldemar Matuška, který byl velkým idolem?
Matuška byl výborný člověk. Přímý, otevřený, veselý, vtipný, nebyl nafoukaný a byl neuvěřitelně kreativní, což se mi velmi líbilo. Potkali jsme se i v Rize, kde jsem koncertovala se svou kapelou a on také se svou. Jeho žena Olga Blechová tam byla s ním a už byla těhotná s malým Waldemarem.
Tak to se vám už nemohl dvořit, protože byl velký proutník, ale Olina jej hlídala jako ostříž.
Zrovna nedávno mi jedna paní řekla, že její sestra se jmenuje Marcela, protože si to přál její otec, který mě měl rád. Lidé mi to říkají často, že chlapi velmi prosazovali, aby se jejich dcery jmenovaly po mně. Myslím si, že muže dobře znám, a že mám schopnost, dát jim najevo, že nic nebude. A muž hned pochopí, jestli provokujete a jste ochotná, nebo ne. Pouze idiot to nepozná a na tu světovou stranu, kde je, se ani nepodívám. (smích)
Vyrůstala jsem s bratry, na fakultě jsme byly v kruhu pouze dvě dívky, v kapele jsme měla vždy asi osm mužů a jen dvě vokalistky, tak vím, jak muži přemýšlejí a jací jsou. Mám k nim svým způsobem vztah trochu jako k dětem. Pokud je muž psychicky zdravý, tak není komplikovaný. Je velmi jednoduchý se svými zájmy, což se mi u mužů líbí, protože pokud je něco zajímá, chtějí to dotáhnout až do konce. Vždycky jsem se chovala tak, že muž hned věděl, zda mám zájem nebo ne a podle toho se i choval a byl mým kamarádem a přítelem. Mám mnoho mužských kamarádů, víc než žen, protože nejsem na sezení po kavárnách.
Až po letech se od kamarádů a přátel dozvídám, jak do mě byli zamilovaní, ale tenkrát mi to nedali najevo, protože jsem jim k tomu nedala příležitost. O režiséru Jakubiskovi jsem si vždycky myslela, když jsme se setkali, že mne nemá rád. V roce 1998 jsem byla na Slovensku asi třetí ve Slavíku, on předával ceny, a tak okolo mne chodil, ale nic neřekl. Potom jsme se setkali asi dva nebo tři roky před jeho smrtí v Praze na slovenském plese a tam mi před svou ženou řekl: „Celý život jsem tě chtěl a miloval. Když jsem byl u tebe na návštěvě, tak jsi mě ani neviděla, já se trápil, ale ty jsi tam byla jen pro toho, kdo tam s tebou bydlel.“ Když mi to řekl, zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Vůbec jsem si nepamatovala, že byl někdy u mne na návštěvě. Jsem ale stejný typ, jako byla jeho první žena, právnička a možná proto jsem se mu líbila.
Bratr Janka Lehotského Juraj byl skvělý trumpetista, občas jsme spolu hrávali, snažila jsem se zpívat, jak jsem nejlíp uměla a on se vždy tvářil jakoby nic. A před smrtí, to jsem ještě nevěděla, že je vážně nemocný, jsem se s ním potkala. Byla u toho i jeho žena, která je lékařka a moje kamarádka, a on mi říká: „Celý život jsem tě miloval.“ A to samé mi řekl ostravský muzikant Ivo Pavlík, bývalý manžel Věry Špinarové, který si poté vzal Heidi Janků, což je krásná žena, která moderovala sexy pořady v televizi. Nepotkávali jsme se často, ale jednou mi to řekl před Heidi, která se tomu smála. A takové věci se mi stávají často.
Velkým idolem byl tenkrát Václav Neckář.
Když jsem v Praze natáčela své první elpíčko, tak ve studiu natáčel i Vašek Neckář a nikdy nezapomenu na to, jak byl unavený a jak těžce ze studia odcházel. Přitom na koncertech vyskakoval, jako by byl z gumy. Hned mě napadlo, že je nemocný. Tenkrát mi bylo asi čtyřiadvacet a on je o dva roky starší.
Ve vaší skupině Kontakt hrál na klávesy Ján Lehotský, jenž později hrál v kapele Modus, a na kytaru Josef Baláž, který zase zazářil ve skupině Elán. Kde jste je objevila a jaká s nimi byla spolupráce?
Lehotský právě začínal a já jsem s ním nechtěla dělat, protože se mi nelíbilo, jak hraje. Měla jsem někoho lepšího, protože bylo tolik báječných muzikantů. Tehdy jsem netušila, že z něj bude skladatel. Kdybych to byla věděla, tak jsem si ho nechala. Baláž tenkrát u mě taky hrál. Ti hudebníci za mnou chodili a nabízeli se mi. Měla jsem koncerty a práci, tak je lákalo se mnou spolupracovat.
Jací tenkrát byli jako lidé?
Byla s nimi dobrá spolupráce. Nebyly žádné problémy, byli to fajn kluci. Za celou dobu jsem z kapely vyhodila pouze jednoho slavného muzikanta, ale toho nemůžu jmenovat. Strašně smrděl, protože se nemyl. (smích)
Kolik máte vnoučat?
Sedm. Starší syn Stanislav se narodil v září 1963. Vystudoval práva, je velmi dobrý právník, teď už řadu let prokurátor, a má pět dětí, jedno lepší než druhé. Má třetí ženu, ale všichni jsou přátelé a všechno je v nejlepším pořádku. Často je vídám, protože žijí nedaleko. Kousek ode mne bydlí nejstarší vnuk, vnučka si tady koupila vilu a taky mladší syn Martin bydlí nedaleko, koupil si tu dům a teď ho přestavuje. Martin má s manželkou Vlaďkou dvě děti – Elisu a Evana, kteří chodí na základku.
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Marcela Laiferová – Hrdá láska
Hrdá láska je intimní zpovědí i životní kronikou první slovenské držitelky Zlaté bratislavské lyry a pozoruhodné ženy, která nikdy neztratila úsměv, noblesu ani chuť učit se novým věcem. A která ví, že i ve zpěvu, stejně jako v životě, rozhoduje rytmus a srdce.
Neschází ani kompletní diskografie, ukázky z dobového tisku a stovky fotografií ze soukromého archívu Marcely Laiferové z nichž mnohé jsou publikovány poprvé.
Cena: 599 Kč
Počet stran: 520
Jazyk: čeština
Knih lze zakoupit zde:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/marcela-laiferova-hrda-laska-803178414
Foto: Václav Nekvapil, MV knihy, archiv Marcely Laiferové
