Na otázku, kterých svých nahrávek si cení nejvíc, odpovídá světově proslulá cembalistka Zuzana Růžičková bez rozmyšlení: „Samozřejmě komplet Bachova cembalového díla.“ Jako výsostná interpretka i zanícená propagátorka nejslavnějšího barokního skladatele se proslavila po celém světě. K pětaosmdesátinám velké umělkyně, které oslavila 14. ledna 2012, vydává Supraphon jubilejní dvojalbum s vybranými nahrávkami 60. – 90. let; vedle Bacha zní v její mistrovské interpretaci díla Scarlattiho, Poulence, M. de Fally, Martinů, Kalabise a Rychlíka. Paní profesorka Růžičková je čtyřnásobnou nositelkou Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cross v Paříži, má platinovou desku Supraphonu za 300 000 prodaných nosičů, město Hamburk jí udělilo Zemskou medaili za umění a vědy a Francie titul Rytíř umění a literatury. Nedávno v Cáchách převzala Cenu Karla IV.
Co pro vás tato cena znamená?
Uděluje se na paměť korunování Karla IV. v Cáchách v dómu, kde se korunovace odehrála. To je pro mne velká čest. Považuji Karla IV. za obrovskou osobnost, jednu z nejvýznamnějších v českých dějinách. Navíc – v chrámu, kde byl korunován, jsem nebyla poprvé, hrála jsem tam po revoluci s Janáčkovým komorním orchestrem při příležitosti udělení stejné ceny Václavu Havlovi. Měla jsem radost, že tentokrát tam hráli pro mne, a taky z toho, že Filharmonie mladých z Kolína nad Rýnem si vybrala 5. kvartet mého manžela Viktora Kalabise.
Cáchy vám připomněly i osobní zážitky z války…
Ano, mám k tomuto městu zcela zvláštní vztah: v Cáchách se narodil německý Žid Fredy Hirsch, který mi v Terezíně i v Osvětimi zachránil život. A nejen mně, celé řadě vězněných dětí. Staral se i v nesmírně těžkých podmínkách, abychom byli fyzicky zdatní a duchovně bohatí. Péči o nás věnoval všechno, sám nakonec zahynul v plynové komoře v Osvětimi.
I když už nekoncertujete, jste v českém hudebním životě pořád velmi aktivní, co chystáte v nejbližší době?
Letos bude na Pražském jaru cembalová soutěž, na jejíž přípravě se podílím. Chystáme také sjezd Klubu přátel hudby, jsem stále činná i ve Spolku pro komorní hudbu.
Pilně pečujete o hudební odkaz svého muže Viktora Kalabise…
…a mám s tím hodně práce, protože je o něj ve světě čím dál větší zájem. Nedávno vyšlo v Americe trojcédéčko z jeho symfonické i komorní tvorby, na které dostávám vynikající recenze. Mám z toho velikou radost stejně jako z připravovaných koncertů z jeho děl u nás v Česku.
Zasazujete se o novou koncertní síň – dům hudby v Praze. Jak tato vaše iniciativa pokračuje?
Projekt je hotov, uvažuje se o místě. A samozřejmě o penězích. Ale aby to všechno mělo reálné základy, je třeba rozhodnout, kde bude koncertní budova stát.
Kde byste ho viděla nejraději vy?
Mluví se o Pankráci i Letné; na Letné by to bylo ideální, ale z hlediska spojů je zas lepší Pankrác, protože na Letnou se dost špatně jezdí.
Jubilejní koncert k narozeninám Zuzany Růžičkové se konal 16. ledna v kostele sv. Vavřince. Atmosféra slavnostní i dojemná, mladí muzikanti, převážně její žáci i další (Monika Knoblochová, Václav Luks, Vojtěch Spurný, Irena Troupová a Collegium 1704) skvěle hráli půvabné skladby pro cembalo. A jak byla spokojena sama paní profesorka?
Mám velkou radost, moc děkuji. Celý den si říkám, jak to udělat, abych se nerozplakala. Nešlo mi to, a tak raději řeknu jeden svůj zážitek. Možná budete znát pana doktora Sekiné z Japonska, velkého přítele českého hudby, zakladatele Smetanovy i Dvořákovy společnosti. Byla jsem kdysi na oslavě jeho jubilea, a on děkoval a děkoval a pořád děkoval… Až se japonská tlumočnice, která to měla překládat, bezradně obrátila na svého manžela, který byl Čech, a ptala se: Honzo, jak to mám přeložit? On pořád jen říká, že pro to houby udělal. (smích)
Foto: Supraphon
