V Paláci Luxor na Václavském náměstí byla 10. listopadu 2011 slavnostně uvedena v život a posvěcena otcem Ludvíkem Grundmanem z řádu dominikánů kniha Dominik Duka – Moderní a oblíbený. Napsal ji spisovatel Pavel Veselý, se kterým jsme si popovídali.
Co vás vedlo k napsání knihy o Dominiku Dukovi?
Prvním impulsem k napsání knihy bylo osobní setkání s Dominikem Dukou. Moc jsem si přál se s ním setkat, a to se mi povedlo. A poté jsem od vydavatelství dostal tuto nabídku. Někdy jsou prostě věci velmi jednoduché a prosté. Obecně platí, že by si měl člověk plnit své sny. A to je přesně tento případ.
Co pro vás setkání s Dominikem Dukou znamenalo?
Zjištění, že máme v mnohých věcech stejné názory na svět. Dominik Duka je pro mne symbolem shody, dohody a demokratického vidění světa. I když je to zastánce tradic a konzervativních přístupů. Zdá se to možná jako neslučitelné, ale není tomu tak. Je to velmi vlídný člověk, ale také dobrý pozorovatel.
Vy sám jste věřící. Je kniha určena spíš pro lidi věřící či širokou veřejnost?
Já bych rád, aby si v knize vybral svoje, jak věřící, tak nevěřící. Chtěl jsem, aby kniha oslovila prostě obě skupiny. Snažil jsem se ukázat pohled na Dominika Duku a víru z vnějšku s určitým odstupem. Jsem věřící a mám zkušenost i jak z velmi ateistického, tak i ortodoxně věřícího prostředí. Mým úkolem nebylo soudit, ale ukázat jak klady víry, tak trochu nastínit problémy, které se v katolické církvi objevují. A mám za to, že Dominik Duka je právě tím arcibiskupem, který by mohl katolickou církev u nás posunout více k lidem. A to by bylo moc dobře.
Vaše kniha nese název Dominik Duka – Moderní a oblíbený. Uvádíte v ní, že Duka „lítá ve stíháčce, žehná motorky i nový přístroj v nemocnici. Je přesně tam, kde má být“. Takový je obraz moderního arcibiskupa. Jaký by podle vás ještě měl moderní arcibiskup být?
Být přístupný k lidem. Být bedlivým posluchačem, který dokáže nabídnout kompromisní řešení problému. Vrátit do našeho života elementární konzervativní hodnoty. Ale trochu jinak než se tomu děje například v politice.
Ale nejen v ní. Stačí se podívat kolem. Mnoho lidí nabídne pomoc, ale už málokdo dokáže vzít na sebe tu zodpovědnost za konečný výsledek či rozhodnutí. Platí to nejen v rodině, ale i v celé společnosti.
Na knize se podílela i vaše přítelkyně Renáta Lucková se svými fotografiemi Dominika Duky. Jaké to je být životními partnery a zároveň spolupracovat? Ovlivnilo to váš vztah či samotnou práci na knize?
Je to skvělé. Víte, není nic lepšího než mít doma nejen úžasné zázemí a podporu, ale také kreativního člověka. My to máme hodně dobře rozdělené. Přítelkyně Renáta začne fotit, zmizí třeba v lese a já mezitím někde na kládách píšu nebo dávám dohromady text. Pak se sejdeme a těšíme se na sebe. A s knihou to bylo podobné. Vznikala v době, kdy nám po těžké nemoci odešly na věčnost obě naše maminky téměř současně. A ta práce nám hodně pomohla.
Navíc mám doma prvního a největšího kritika. A to je k nezaplacení. A jestli to náš vztah ovlivnilo? Ano, ale jedině v kladném smyslu. Když někdy s něčím nesouhlasíme nebo máme opačné názory dokážeme najít dohodu. A to je také k nezaplacení. Navíc máme ještě další oporu. Mojí, ale pro nás naší dceru Lucku. No a znáte to, když se dvě holky spojí…
Kromě tohoto žánru píšete také povídky a básně. V minulosti jste vydal dvě knihy svých povídek a básní s názvy Úlomky a obrázky a Tóny duše, které zaznamenaly příznivý ohlas. Chystáte v nejbližší době další knihu?
Mám povídek a textů na dvě knížky, takže o tom uvažuji. A velice rád. Také bych je rád doplnil o fotografie mojí přítelkyně. Jsme prostě životní i pracovní tandem… Nejsme konkurenti, ale partneři… Na tu práci se už teď moc těším.
Co byste rád vzkázal čtenářům své nejnovětší knížky?
Aby jim u ní bylo příjemně a našli si v ní to svoje. A také, aby se k ní rádi vraceli. Co víc si přát?
Foto: Nakladatelství Petrklíč
