Hlavní hrdinkou televizní minisérie podle scénáře Josefa Klímy na motivy skutečných událostí je Hedvika (Tereza Voříšková), která by se chtěla stát novinářkou. Podaří se jí udělat konkurs a nastoupí do redakce ke zkušenému reportéru Vlachovi (Jiří Bartoška). Ve stejné době ale nastupuje do funkce zástupce šéfredaktora ambiciózní Roman Weis (Václav Jiráček). Jeho touha po úspěchu je silná a cesta k němu může vést, obrazně řečeno, i přes mrtvoly. Ještě než se Reportérka od 1. února, vždy ve 20 hodin objeví na ČT1, položili jsme několik otázek jejímu režisérovi Danu Svátkovi.
Kdybyste měl říct, jaká tři slova vystihují celou sérii, jaká by to byla?
Za prvé by to byl určitě »střet« (možná i souboj) generací. V příběhu jde o vývoj vztahu mezi starým vlkem, zkušeným reportérem Vlachem v podání Jiřího Bartošky a mladou ambiciózní elévkou Terezou Voříškovou, která jde, bohužel někdy i přes mrtvoly, vstříc výsledkům v podobě palcových titulků na první stránce novin. Hlavně aby to bylo tady a teď, něco ve smyslu »Dejte mi toho Pulitzera, nemám čas na zbytečný kecy«. To se samozřejmě ostřílenému Barťákovi nelíbí, protože už takových, co si hned na začátku nabijou čumák, zažil nespočet. Ale přece jen se mu na té holce zdá něco sympatického, takže jí dá, i přesto, že ví o jejích kosmetických úpravách pravdy, ještě šanci. A pak jde v redakci hodně i o střet mezi »mladými puškami«, tedy nadupanými a nepříliš empatickými hošany (Václav Jiráček, Jaroslav Plesl), které do týdeníku nasadí majitel novin a na druhé straně »dinosaury«, kteří tenhle časopis zakládali. Ti mladí »ví, jak se to dneska dělá« a ti starší mají logicky zkušenosti a hrdost, aby neustupovali bulvárním nechutnostem.
Určitě mě dále napadá slovo »pravda«. Boj o ni. Mezi jednotlivými postavami minisérie, ve vydavatelství, o její vyznění v tištěných médiích… A samozřejmě pravdivý pohled do novinářského prostředí díky Pepovi Klímovi, který ví, o čem píše, protože to samozřejmě všechno zažil a pořád vlastně zažívá. On vůbec neměl problém najít dostatek témat pro jednotlivý díl, protože jich má tolik, že byl seriál nekonečný, což pochopitelně nebyl nikoho z nás záměr.
A třetí slovo, které vystihuje celou sérii, je nejspíš »tajemství«. Nachází se v každém díle, některé z nich graduje, vyvíjí se, a postupně vyjde najevo. Některé zůstává záměrně skryto, protože není v úmyslu ho ze strany některé z postav odhalit. A pak je tam třetí úroveň tajemství, které zůstane skryto navždy, pokud se nebude v seriálu pokračovat. Tahle minisérie sice funguje jako uzavřený celek a bez pokračování zůstává srozumitelná, nicméně těch dílů je napsaných třináct, takže některé nuance vyjdou najevo až v jejich potenciálním pokračování.
Představitelka Tereza Voříšková říkala, že její představa o investigativním novináři pohybuje někde mezi špionem a kriminalistou. Jaká je ta Vaše a jak moc se po natáčení změnila a nahlížíte po spolupráci s Josefem Klímou jinak i na média obecně?
Vidím to podobně. A musím říct, že novinářské prostředí mě od první chvíle, kdy mi kreativní producentka Marča Arichteva společně s Pepou Klímou zavolali, na celé práci vlastně lákalo nejvíce. Investigativní novinařina je, stejně jako filmařské řemeslo, lákavě nestereotypní, dobrodružné a atraktivní. A pokud tu práci dělá někdo s vizáží Terezy Voříškové, je jasné, že takovému člověku pak vybalí všichni všechno, a pak je o poznání snazší. Ale každá práce má svá pravidla a tajné postupy, takže i Hedvika, Terezina postava, by byla na začátku bez pomoci charismatického Vlacha na holičkách. A podobně to vidím i mezi mnou a Pepou Klímou. Bez jeho rad a zkušeností bych si leckdy nevěděl rady. A on to dokáže, i ty negativní věci, podat s takovou grácií a diplomacií, že dělat s ním je radost. A víte co? Myslím si, že v tom tkví tajemství jeho úspěchu – říct lidem, byť i drsnou pravdu, s grácií. I proto spolu vlastně chystáme pro Českou televizi, pod taktovkou kreativního producenta Davida Ziegelbauera, další spolupráci – tentokrát thriller podle jeho knihy Advokát a jeho pán.
Čím se Reportérka liší od ostatních zástupců žánru krimi, kterých současná televizní produkce nabízí hned několik?
V první řadě si myslím, že o kriminálku, byť ta investigativní novinařina má stejné postupy, moc nejde. Rozdíl je hlavně v tom, že po té kauze jde reportér (reportérka) a ne kriminalista. A nevyšetřuje, nýbrž sbírá informace »výhradně s cílem je zveřejnit«, jak právě cituji reportéra Vlacha. Ale v tom je vlastně výhoda této série – novinář, tedy i divák, může být o krok napřed před policisty. Anebo také nemusí a pak je to průser, jak se i v našem příběhu jednou stane. Domnívám se, že máme výhodu v atraktivní ústřední dvojici, mezi kterou to jiskří, ani ne tak sexuálně, ale tím, jací jsou oba povahy, jaké mají zkušenosti a kolik jim je let. Dokážu si představit, že na sérii se bude dívat teenager stejně jako penzista. Střet generací je univerzální, novinářské prostředí atraktivní, obsazení více než lákavé. Uvidíme.
Josef Klíma v jednom rozhovoru řekl, že Reportérka je o bulvarizaci českých médií a krimi motiv je jen »bonusem« navíc. V čem vidíte největší nebezpečí tohoto procesu bulvarizace? A kde je podle vás hranice bulvárnosti?
V momentě, kdy vám, jak ve scénáři píše Pepa Klíma, čuchají mezi nohama, je už trochu pozdě. Strašně záleží, jak novinářům z bulvárního tisku jdete na ruku. Pokud člověk patří do kategorií, která vymetá večírky, přiživuje se na známých obličejích a volá do novin, že má skvělé téma v podobě čerstvě narozeného štěňátka pudla, nemůže se divit, že o něm časem napíšou, že »na jakémsi večírku přefikl pudla jakési superstar«. Pokud se na věc podíváte z druhé strany, je jasné, že celé je to o penězích. Seriózní zprávy už dneska nikdo nečte (opětně cituji z Reportérky). Lidé jsou povrchní, čtou jen krátké a expresivní zprávy s výbušným titulkem. A ten, kdo má v novinách hodně takových zpráv (na pravdivosti příliš nezáleží, protože nakonec uhájí, že na každém šprochu je pravdy trochu), má logicky zlatý důl. Pak už je to otázka charakteru těch novinářů, kteří se na takovou cestu dlážděnou hlavami slávychtivých obětí vydají. A samozřejmě vise versa.
Vyprávění celé série se otevře velkou havárií luxusního vozu. Dočkají se diváci i nějakých dalších velkých akčních scén a co bylo vůbec na celém natáčení nejtěžší?
Každý díl série vlastně začíná nějakou větší akční scénou. »Větší akční scénu« musíme samozřejmě brát ve skromnějších českých podmínkách s rezervou, byť ta havárie nakonec vypadá docela hezky. A levná rozhodně nebyla. Navíc se taková scéna dá samozřejmě točit jenom jednou, zvlášť když jsem trval na tom, aby se auto neotočilo na střechu tak, že vyletí do vzduchu vjetím na speciální rampu, jako se to dělá ve filmech nejčastěji, ale že se musí otočit z důvodu prudkého stržení volantu. Luděk Jelen, zkušený kaskadér, který je naštěstí přístupný novým metodám (i když jsou logicky nebezpečnější než ty odzkoušené) proto vymyslel, že na pravé straně vozu budou umístěny dvě nálože, které ve chvíli, kdy jednou rukou strhne volant při rychlosti 100 kilometrů v hodině, druhou rukou odpálí nálože pod sebou. Povedlo se to, vůz se otočil přes střechu a hlavně – Luděk Jelen vyvázl živý a zdravý. U této scény jsem měl samozřejmě největší strach, ale pro mne tam, co se režie týče, byly daleko složitější scény.
Na co jste v Reportérce nejvíc pyšný a co vás na celé sérii bavilo nejvíce?
Na vizuální stránku, která se ve spolupráci s kameramanem Jakubem Šimůnkem a architektem Ivo Návratem, povedla. A jsem asi i pyšný na to, že to mezi herci ladilo. Hlavně mezi těmi hlavními, tedy Jirkou Bartoškou a Terkou Voříškovou. To je vždycky loterie. Můžete zkoušet dlouho dopředu, předělávat dialogy, dát jim čas, aby se sladili, ale to, jak je nakonec přijme divák, to se dozvíte až dlouho poté, co je film dodělán. Neznáme ještě reakce televizních diváků, ale sérii už pár desítek lidí vidělo, takže můžu říct, že právě tohle se povedlo. A na celém natáčení mě nejvíc bavil sám velký Barťák. Ty jeho hlášky… Občas jedovaté, vůči komukoliv, ale naprosto věcné a přesné. Sice nám chvíli trvalo, než jsme se pro změnu sladili my dva (já osobně jsem tvrdil, že jsem rád, že je to jen MINI-série), ale teď s jistotou vím, že bych rád natočil všech třináct dílů, které Pepa Klíma napsal. Takže velmi doufám, že už třeba za rok budeme společně opět na place.
Reportérka
Režie: Dan Svátek
Scénář: Josef Klíma
Dramaturgie: Marča Arichteva
Kamera: Jakub Šimůnek
Kreativní producentka: Marča Arichteva
Vedoucí produkce: Michal Kadlec
Kostýmní výtvarník: Alena Schäferová
Zvuk: Petr Kapeller
Střih: Dan Svátek
Architekt: Ivo Návrat
Hudba: Norbi Kovács
Hrají: Jiří Bartoška, Tereza Voříšková, Václav Jiráček, Jaroslav Plesl, Vladimír Polívka, Taťjána Medvecká, Tomáš Töpfer, Markéta Hrubešová a další
Foto: Česká televize
