Herečka a legendární Žena za pultem Jiřina Švorcová prožívá po dvaceti letech velký mediální zájem a popularitu. Televize Barrandov odvysílala seriál Žena za pultem a dokument Tajemství Jiřiny Švorcové, vyšly jí dvě cédéčka – s básněmi Naše sny a memoérové Audiovzpomínky a především kniha Jiřina Švorcová osobně. V obsáhlém rozhovoru v ní Jiřina Švorcová odhaluje mnohá tajemství svého života. A právě z knihy nakladatelství XYZ je i následující ukázka.
Paní Švorcová, jaká je pro vás doba, kterou teď žijete?
Složitá. Začíná mě zrazovat svalstvo, bolí mě záda a nohy, což je velmi nepříjemné. Umím snášet bolest a jako starý zkušený žlučníkář jsem jí od mládí dost zakusila, takže ledacos vydržím, ale tohle je nepříjemné. Doufám, že v lázních mě zase dají dohromady.
A jaká je podle vás dnešní doba pro společnost?
To by bylo na dlouhé povídání… K tomu se mě ani nechce moc vyjadřovat, protože to, co se dneska děje, je opravdu zhůvěřilost, jak s oblibou říkal Jiří Krejčík. Slovo zhůvěřilost je jeho vynález a v divadelních kruzích se ujalo. Máme tu vajíčkové bitvy, sjezd neonacistů, skinů a přitom zavřou ty, kteří tam přijdou s transparentem, že jsou proti rasismu… To jsou opravdu takové »půvaby«, že nad tím zůstává člověku rozum stát. Nebo ten pán, který má dohlížet na to, aby se v různých podnicích hospodařilo správně a teď se na něj provalí, že si nechává od státu platit měsíčně sedmdesát tisíc za byt, který obývá a pokládá to za naprosto samozřejmé… Tyhle věci se mi nelíbí.
Jste smířená s životem jaký žijete?
Co mám dělat? Naučila jsem se v životě jednu věc: nedrat se někam, kam nemůžu, tedy chtít nemožné. Vím, že to nemůžu změnit a proto jsem spokojená a někdy i smířená s tím, co mám i s tím, jak žiju. Někdo moudrý řekl a mě se to moc líbí: „Nebuď nešťastný proto, co nemáš a těš se z toho, co je.“
Jste šťastná?
Občas. V sobotu a v neděli jsem například šťastná byla, když jsem se setkala a seznámila se svými internetovými příznivci. Bylo to dojemné, protože když jsme se sešli, bylo tam několik lidí, kteří mě brali z náruče do náruče a já jsem se jako stará plačka rozbrečela. Vždycky se stydím, když mi takhle ujedou nervy, ale bylo to hrozně milé.
Na co v sobě věříte?
V sobě? Na to, že mám výdrž, že jsem byla schopná unést to, co jsem unést musela. Z nejrůznějších stran jsem v životě dostala hodně bodyčeků. Myslím, že jsem všechny přestála se zdravou kůží i se zdravými nervy. Za to se snad můžu pochválit.
Jste věřící člověk?
Nejsem nábožensky věřící, nevěřím v Pánaboha. Někdy v životě jsem i záviděla lidem, kteří tuto víru mají, protože si myslím, že se jim snáze žije. Mají totiž pocit, že je někdo chrání a když budou hodní a hezky poprosí, tak se jim i líp umírá. Myslí si, že se dostanou do nebe a setkají se tam se svými blízkými. Nést zodpovědnost za svůj vlastní život s tím, že ji nesu jen a pouze já, to už vyžaduje trošku odvahy. Víra v něco je malinko alibistická, ukazuje na nedostatek odvahy žít svůj život tak, jak přichází. Ale asi se lidem žije snáz, když víru mají. Pro mě je absurdní, že by někde nad námi byla nějaká bytost, že jsou přírodní síly, které nedopustí, aby se ty světy střetly. Už dnes jsou teorie, že jak všechno začalo velkým třeskem, tak stejně velkým třeskem prý i vše skončí. I z tohoto důvodu se nedivím, že existují lidé, kteří přemýšlí, zda za tím ještě není něco víc. Ale aby bylo něco, co by se dalo zbytostnit, abych na to mohla věřit, tak to ne. A co se církví týče, tak to už vůbec ne. Kdybych chtěla na něco věřit, tak nebudu potřebovat prostředníka.
Chodila jste třeba jako dítě do kostela?
Samozřejmě, byla jsem zbožná a vychována ve víře. Vedli mě k tomu tátovi rodiče: Děda kostelník a přelaskavá babička. Měla jsem dlouhý seznam, opravdu širokou klientelu těch, za něž bylo potřeba se každý den večer před spaním pomodlit. S dědečkem jsme kostel i pravidelně uklízeli. Pamatuji se, jak to v něm vonělo, protože jsme ho zametali takovým čerstvým smrkovým chvojím… Když měla být mše, chodila jsem po sousedkách a sbírala květiny, které jsme s tetičkou dávaly na oltář. Někdy jsem si vylezla na kazatelnu a kázala, protože tam byla krásná akustika. Dědeček chodil zvonit poledne a byl to opravdu zbožný člověk. Když odzvonil, klekl si na dlažbu a pomodlil se Anděl páně zvěstoval panně Marii. Hrdě jsem nosila obrovský klíč od kostela a když byla mše, měla jsem dovoleno nést kalich. Milovaný dědeček byl ale i takový, že se zřekl vlastního syna, protože si vzal rozvedenou ženu. Vůbec nesměl do domu a vídávala jsem babičku, jak mu okýnkem podstrkuje nějaké buchty. Možná, že ta veliká, mocná a silná víra jaksi opravňovala dědu nesmířit se s tím, že jeho syn zhřešil. S vírou to je zkrátka složité.
Díky tomu, že jsem chodila do kostela, jsem se dostala na učitelský ústav. Chodila jsem zpívat do sboru u sv. Prokopa na Žizkově a moje milovaná spolužačka měla strýce, jenž byl regenschorim a protože jsem zpívala celkem dobře, tak jsem zpívala druhý hlas. Měla jsem vedle sebe tetičku a od ní jsem se naučila číst z not. A to taky bylo jediné, čím jsem se mohla prokázat při zkouškách na učitelský ústav, protože kdyby mě začali zkoušet z jiných předmětů nebo přijímat na základě mých znalostí, tak bych asi moc neuspěla. Takhle jsem ale byla jediná, která uměla zpívat z listu a dokonce si pamatuji, že mě to pan profesor nechal zazpívat pozpátku podle not a já to uměla. A byla jsem na učitelák přijata.
Kdybyste mohla vrátit čas a něco ve svém životě udělat jinak nebo změnit – co by to bylo?
To je hloupá otázka, která nemá smysl. Myslím, že člověk je nějakým způsobem daný, ustrojený a díky situacím, do kterých se dostane, se vyvíjí. Byla bych sice ráda, kdybych se některých situací v životě nedopustila, o těch ale vykládat nebudu, protože nechci a nerada na ně myslím. Samozřejmě bych se ráda vyhnula určitým blbostem, které jsem v životě udělala, ale byla jsem, jaká jsem byla, žila jsem v době, jaká byla a v prostředí, které bylo a proto jsem se tomu asi nemohla vyhnout. Důležité je, že to byla zkušenost, ze které jsem se poučila a příště se jí už vyvarovala. I když jsem třeba zase udělala jinou blbost.
Velmi otevřený rozhovor s Jiřinou Švorcovou naleznete v její knize, kterou si můžete objednat zde:
http://www.xyz-knihy.cz/jirina-svorcova-zpoved-zeny-za-pultem.html
Foto: TV Barrandov, Nakladatelství XYZ
