Martina Janková, dlouholetá někdejší sólistka Curyšské opery a pravidelná opora Salzburského festivalu v České republice často nevystupuje, spolu s barytonistou Tomášem Králem a klavíristou Ivo Kahánkem však provede ryze český program na 2. benefičním koncertu ve prospěch Institutu Bohuslava Martinů. Ten se odehraje v pondělí 28. listopadu v krásných prostorách Kaiserštejnského paláce na Malostranském náměstí.
Co pro vás znamená Bohuslav Martinů a jeho hudba? Kdy jste se s jeho hudbou setkali poprvé?
Martina Janková: Hudba Bohuslava Martinů mě provází od mého mládí. Už jako malá jsem zpívala jeho Otvírání studánek. Na konzervatoři pak jeho cykly Špalíček a Písničky na jednu a dvě stránky. V Ostravském divadle jsem prováděla jeho Paskalinu ve Hrách o Marii a za studií na basilejské hudební akademii jsem se seznámila s jeho Eposem o Gilgamešovi, v Mezinárodním operním studiu jsem absolvovala s jeho Ariadnou a jako sólistka Curyšské opery jsem nastudovala jeho Řecké pašije, které se kdysi právě tam uváděly poprvé. Miluji také jeho Juliettu a ráda bych ji někdy zpívala. Nyní poznávám jeho Nové slovenské písně, které jsou mi v originálním lidovém znění známy a vracím se jimi takto do dětství.
Ivo Kahánek: Vyjádřit stručně několika větami můj vztah k Bohuslavu Martinů je, bez nadsázky, nemožné. Nicméně kdybych musel říci jedno jediné slovo, znělo by »mnohotvárnost«. Je jen velmi málo skladatelů s tolika tvářemi – a přitom všemi naprosto autentickými. I když už si myslíte, že ho znáte, vždy vás dokáže překvapit něčím novým. S Bohuslavem Martinů a jeho – významem i rozsahem – obrovským dílem je možno prožít bohatý a pestrý život. Jsem vděčný, že takový prožívám. Úplně prvním setkáním s jeho hudbou byly pravděpodobně některé s jeho instruktivních skladeb na ZUŠ. Ale tím prvním, které ve mně zanechalo nezapomenutelný zážitek, byla hodina na Konzervatoři v Ostravě, když nám pan profesor Navrátil pustil nahrávku 4. klavírního koncertu s Josefem Páleníčkem. Byl jsem ohromen – a to jsem ještě netušil, jak úzce budu spjat s tímto dílem v budoucnu i já.
Proč vystupujete na benefičním koncertu pro Institut Bohuslava Martinů?
Martina Janková: Láska k hudbě B. Martinů mě motivuje k tomu, abych se mu nadále věnovala a to jak na uváděném Benefičním koncertu, tak i v mé natáčecí činnosti.
Ivo Kahánek: Bohuslav Martinů je tvůrcem, který ve světě musí stále ještě trochu bojovat o své místo v galerii největších géniů. Má možná trochu smůlu na původ – myslím, že kdyby se narodil jako Francouz či Angličan, už by tam dávno po zásluze patřil. Na druhou stranu má i štěstí, že je v dobrých rukou Institutu Bohuslava Martinů, který svou erudicí a aktivitou maximálně přispívá k šíření jeho díla ve světě. Myslím, že je příjemnou povinností nás interpretů se k této aktivitě připojit a zároveň symbolicky poděkovat autorovi za to, jak krásnou hudbou nás obdařil.
Co byste řekli o Martinů Nových slovenských písních, které zde zazní?
Martina Janková: Nové slovenské písně jsou nádherně přepracované lidové bohatství a jelikož jsem jako dítě vyrůstala v tomto dědictví díky cimbálové muzice rodiny Kotkovy ve Frýdlantě nad Ostravicí, od které pro své sbírky čerpal již v roce 1906 i sám Leoš Janáček, jsem nesmírně ráda, že se tomuto lidovému pokladu smím věnovat i ve sbírce B. Martinů. Oba velcí skladatelé se nám snaží zachovat tyto poklady a já se na tom ráda intensivně podílím.
Ivo Kahánek: Na seznámení s nimi velmi těším – jsem zvědav, čím mne Martinů překvapí tentokrát.
Jak se vám spolupracuje?
Martina Janková: Nesmírně se těším na opětovnou spolupráci s Ivo Kahánkem, který Bohuslavu Martinů věnoval svou doktorskou práci, a s Tomášem Králem, se kterým si hudebně velmi rozumíme a již jsme spolu natočili Ukvalskou a Moravskou lidovou poesii Leoše Janáčka. Naše spolupráce je vždy radostná a inspirující. Právě se dáváme dohromady a řešíme, které pro náš program vybereme.
Ivo Kahánek: Mohu jedním slovem říci, že skvěle! Legendární houslista Josef Suk říkával, že s komorním partnerem funguje souhra buď už na první zkoušce nebo nikdy. Oni oba jsou jednoznačně ten první případ. Umělecky na nich, kromě jiného, maximálně oceňuji jejich schopnost specifické písňové interpretace, kde na prvním místě nestojí síla hlasu, nýbrž síla sdělení. Jsou to pěvci, kteří by se věru měli hlasově čím chlubit – ale oni se raději publiku pochlubí, jak krásnou hudbu pro ně Bohoušek napsal…
Foto: Supraphon
