Děčínská kotva více než dvě desetiletí patřila k nejvýznamnějším hudebním událostem v Československu, a přesto se toho z ní do dnešních dnů dochovalo překvapivě málo. Situaci napravuje až nyní vydaná výpravná kniha spisovatelů Miroslava Graclíka a Václava Nekvapila jednoduše nazvaná Děčínská kotva s podtitulem Vzpomínky zpěváků, historie a rarity největšího českého písňového festivalu. Unikátní výpravná kniha je složena ze vzpomínek pamětníků, dobových souvislostí a drobných příběhů, které by jinak zmizely spolu s lidmi, kteří je nosí v hlavě. Autoři čtenáře provází almanachovým způsobem zákulisím jednotlivých ročníků a zároveň přibližují atmosféru let, v nichž festival vznikal, zářil a nakonec upadl v zapomnění.
Proč jste se rozhodli napsat knihu o Děčínské kotvě?
Miroslav Graclík: Od dětství jsem fanouškem vinylových desek, zpěváků a všeho, co k tomu patří. Knížku o Děčínské kotvě jsem měl v hlavě mnoho let. Mrzelo mě, jak macešsky se chováme k největšímu českému písňového festivalu. Zatímco na Slovensku o obdobném festivalu Bratislavská lyra vyšly dvě knihy, několik cédéček a Slovenská veřejnoprávní televize natočila obsáhlý několikadílný dokument, tak u nás veřejnoprávní Česká televize na konci devadesátých let většinu záznamů z Děčínských kotev v archivu nenávratně smazala. Kniha zatím nevyšla ani jedna, stejně tak fyzické CD. Díky Supraphonu aspoň za to, že většinu písniček z Kotev vydal na virtuálních albech, která jsou ke stažení na Supraphonline.cz.
Václav Nekvapil: Festival byl důležitou kulturně-společenskou událostí nejen pro děčínský region, ale měl i republikový přesah. S Mirkem Graclíkem jsme napsali několik desítek biografických knih a při zpracování biografií zpěváků jsme na téma Děčínské kotvy naráželi poměrně často. Dnes už to jméno festivalu nemá prakticky žádný zvuk a zbyla z něj jen květino-vazačská soutěž. Chtěli jsme to změnit a připomenout, že tady byl poměrně velký festival autorské písňové tvorby, který pro řadu lidí znamenal důležitý milník. Zároveň jsme chtěli zachovat střípky z krajiny mládí těch, kteří na festival chodili a aktivně ho podporovali.
Jak probíhala příprava a shánění materiálů?
Miroslav Graclík: Poslední dva roky jsem se všech zpěváků, se kterými jsem dělal rozhovor, nebo se setkal, ptal na Kotvu. S kolegou Vaškem Nekvapilem vybaveni foťákem, skenerem a diktafonem jsme podnikali výpravy do Státního okresního archivu Děčín, Oblastního muzea v Děčíně nebo za tamními pamětníky.
Václav Nekvapil: Byla to mravenčí práce. Je dobré si uvědomit, že hlavní těžiště materiálů se vždy nachází v regionu, kde se událost odehrála, v tomto případě tedy v Děčíně. Při našich výjezdech na místo a do okolí jsme se museli velmi silně soustředit, aby věci, které posbíráme a zpracujeme, byly co nejkvalitnější a dávaly nejvíce smyslu s ohledem na celek knihy.
Byli jste úspěšní a nacházeli zajímavé věci a rarity?
Miroslav Graclík: Na jednu stranu mě překvapilo, na co všechno jsme v archivech narazili, ale na druhou jsem byl zklamaný, jak málo fotografií, programů a vůbec materiálů se zachovalo z tak velkého festivalu, který se konal od roku 1968 až do roku 1990, přenášela jej televize a svým způsobem jím žila velká část republiky.
Václav Nekvapil: Naši práci bych přirovnal k hornické expedici. Na základě průzkumu víte kde kutat, ale až teprve po nějaké době svědomité práce se mohou dostavit výsledky. Podobné to bylo i v tomto případě, teprve až po několikáté návštěvě se nám podařilo získat hrubé obrysy toho, co jsme vlastně schopni k tématu v místě vytěžit a co si z našich expedic přivezeme v počítačích.
Co vás nejvíc překvapilo?
Miroslav Graclík: Ochota lidí nám v pátrání pomoct. A tím nemyslím jen lidi, kteří se Kotev účastnili či patřili mezi její pořadatele, ale i podstatně mladší, kteří znají festival jen z vyprávění. Pracují v Děčíně v archivech, muzeích a vycházeli nám vstříc. A zapomenout nesmím na místního patriota, pana Pavla Sinka, který se účastnil snad všech Kotev a bez jeho kontaktů a neuvěřitelně obětavé pomoci, by knížka rozhodně nebyla taková, jaká je a možná by ani nevznikla.
Václav Nekvapil: Regionální patriotismus. Mě to vždycky zaskočí, poprvé jsem se s tím setkal při přípravě knihy o Janu Slabákovi z Moravanky, kde nám vyšlo vstříc jak město Brno prostřednictvím primátorky, tak jihomoravský kraj. V případě Děčínské kotvy nám velmi vyšly vstříc místní samosprávné orgány. Potěšilo mě také, jak lidé pozitivně reagovali na festival ve svých vzpomínkách, otevřeně a s hrdostí. Je to příjemná změna oproti »vlažnému češství«, které je pro naši společnost symptomatické.
A naopak negativně zaskočilo?
Miroslav Graclík: Negativní pohled a neochota některých zpěváků na festival zavzpomínat, protože to podle nich byl komunistický a politický festival, což není pravda a především před lety těmto kariéristům vůbec nevadilo na něm soutěžit a vystupovat. A také neochota nejen ústeckých politiků a podnikatelů knihu finančně podpořit. Jedinou světlou výjimkou bylo statutární město Děčín, které vydání takto velké a výpravné knihy podpořilo.
Václav Nekvapil: Plně souhlasím s kolegou, postoj ústeckého kraje prostřednictvím politické reprezentace mě velmi negativně zaskočil. Překvapilo mě, jak malý zájem kraj o projekt projevil. Přestože šlo o publikaci mapující jednu z nejvýznamnějších kulturních událostí regionu, setkali jsme se s odmítavou reakcí. Jak je vůbec možné, že se region tak striktně vymezuje vůči vlastní kulturní paměti? Tolik pasivity a alibistických výmluv jsem už dlouho nezažil. V přeneseném slova smyslu to byla destilovaná esence úředního šimla. S takovými by se karavana Děčínské kotvy ve své době nikdy nerozjela.
Kteří zpěváci o Děčínské kotvě nechtěli hovořit?
Miroslav Graclík: Třeba Jana Kratochvílová nebo Slovák Ján Lehotský, který se svou skupinou Modus získal bronzovou Děčínskou kotvu. Na druhé straně byla spousta zpěváků, ale i textařů a skladatelů, kteří nám vyšli vstříc. Vzpomínali, hledali fotografie i bulletiny z jednotlivých ročníků a i s jejich pomocí jsme nakonec všechny programy sehnali a mohli z nich v knize citovat.
Václav Nekvapil: Už to, že se někdo nechce vyjádřit, je svým způsobem postoj. Čtenáři ta jména najdou v knize buď v úryvcích z dobového tisku, nebo ve výsledkových žebříčcích. Bude pak už jen na nich zamyslet se, proč zrovna tito zpěváci pak v knize vůbec nemluví, přestože jsou stále mezi živými.
Co všechno se v knize objeví, když má málem šest set stran?
Miroslav Graclík: A to se nám do ní ještě spousta skenů a materiálů nevešla. (smích) Vyprávíme almanachovým způsobem příběh třiadvaceti ročníků Děčínské kotvy, což byl největší český písňový festival. Kdo a co na něm zpíval, kdo vystoupil mimo soutěž, jak festivalem žil celý Děčín i okolí, kolik dalších akcí se v rámci Kotvy ve městě a v kraji konalo… A samozřejmě nechybí ani vzpomínky zpěváků, historie i rarity.
Václav Nekvapil: Je to taková časová kapsle Děčínské kotvy poskládaná z fotografií, novin, dokumentů a vzpomínek lidí, kteří festival zažili. Víceméně jsou uspořádány chronologickým způsobem a mapují poměrně přesně jednotlivé ročníky. Díky takto sneseným faktům se myslím podařilo zachovat poměrně jasnou stopu, kterou tento písňový festival na poli československé kultury zanechal. Je to stopa jasná a ostrá právě díky onomu obrovskému množství snesených a pečlivě roztříděných informací.
Na svém kontě máte desítky knih a festivalů u nás bylo více, chystáte se na další?
Miroslav Graclík: Zatím ne, protože vznik výpravné knihy o Děčínské kotvě byl náročný a zabral nám dva roky a mnoho návštěv Děčína. My jsme především autoři memoárových knih československých zpěváků a herců a v tomto duchu budeme pokračovat i nadále. Ale jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Měli jsme tu festival politické písně v Sokolově, Sovětskou píseň v Ostravě, vojáci měli Zlatý palcát, v Gottwaldově byl Intertalent, v Jihlavě Mladá píseň… A na všech těchto festivalech vystupovala většina populárních zpěváků sedmdesátých a osmdesátých let i když dnes se k tomu mnozí nehlásí a dělají ze sebe málem chartisty. Pokud se někdo ozve, že by o knížku o některém z těch festivalů měl zájem a především měl finance na její vydání, určitě bychom to vážně zvažovali. A pokud bychom v archivech našli zajímavé materiály, pustili bychom se do psaní. Všechny tyto festivaly se konaly před čtyřiceti, padesáti lety a každý rok odcházejí pamětníci, pořadatelé i zpěváci, kteří na nich vystupovali, a proto je psaní takovýchto knížek rok od roku těžší.
Václav Nekvapil: Touto knihou jsme nastavili laťku, která se bude myslím jen velmi těžko překonávat. Publikace o jakémkoliv dalším písňovém festivalu bude muset snést srovnání a vzhledem k dlouhé době přípravy, což bylo jak kolega zmiňoval kolem dvou let, si neumím představit, že by v brzké době vznikla kniha podobná. Na stranu druhou Děčínská kotva ukázala, jak takový festival dokázal ovlivnit kulturně-společenské dění na minimálně okresní úrovni. A takových festivalů tu bylo několik. Podobná kniha by nám umožnila porovnat, jak různé festivaly odrážely život lidí v tehdejším Československu. Každý z těch festivalů byl trochu jiným oknem do společnosti své doby. Když je postavíte vedle sebe, začnou se objevovat zajímavé souvislosti.
A na čem nyní pracujete?
Miroslav Graclík: Koncem září vyjde knížka Časy vinylů a hitů o československých zpěvácích osmdesátých let a k nedožitým osmdesátinám Hany Zagorové jsme připravili rozšířené vydání knihy Zagorka, kterou jsme s ní před lety udělali. Na předvánočních pultech by se měla objevit začátkem listopadu a bude mít před 750 stran.
Václav Nekvapil: Kniha je mozaika, jejíž jednotlivé kamínky se sbírají někdy celé roky. Údělem spisovatele je mít vždy něco rozepsaného a zároveň dostatek trpělivosti, aby do obrazu nezapadl kámen, který tam nepatří. Rozpracovaných projektů máme ještě několik, ale dnes bych si netroufl říct, který z nich bude dokončen jako první. To ukáže až čas.
O autorech
Miroslav Graclík a Václav Nekvapil patří k nejznámějším českým autorům literatury faktu, biografií a knižních rozhovorů. Dlouhodobě spolupracují na knihách mapujících životní příběhy významných osobností české a slovenské kultury. Mezi jejich nejznámější tituly patří například knihy o Haně Zagorové, Karlu Gottovi, Jiřině Švorcové, Josefu Větrovcovi, Marice Gombitové, Ivetě Bartošové, Petru Novákovi, Dagmar Havlové, Karolu Duchoňovi, Haně Hegerové, Lídě Baarové, Marii Rottrové, kapelníku Janu Slabákovi z Moravanky, Marceli Laiferové, nebo publikace o seriálech Chalupáři, Třicet případů majora Zemana, Žena za pultem či legendárním filmu Tři oříšky pro Popelku. Jejich kniha Jiřina Švorcová osobně získala v roce 2010 Mezinárodní literární cenu Egona Erwina Kische, kterou uděluje Klub autorů literatury faktu za významná díla literatury faktu. Některé jejich knihy získaly značný čtenářský ohlas a dočkaly se několika vydání.
Miroslav Graclík a Václav Nekvapil tvoří autorskou dvojici zaměřenou na literaturu faktu, biografie a knižní rozhovory. Ve svých publikacích zachycují osudy významných osobností české a slovenské kultury a přinášejí čtenářům množství unikátních svědectví, fotografií a dosud nepublikovaných informací. Jejich knihy patří mezi oblíbené tituly čtenářů zajímajících se o hudbu, film, televizi a společenské dění.
Miroslav Graclík působí především jako spisovatel, publicista a autor rozhovorů se známými osobnostmi.
Václav Nekvapil je vedle autorské práce také fotografem a podílí se na obrazové části jejich publikací.
Ukázky z knihy Děčínská kotva:
Marcela Králová: „Na Děčínské kotvě jsem byla poprvé v roce 1981 a hned jsem si odvezla zlato. Vítěznou píseň Až se probudíš složil mladý nadějný skladatel Jirka Kahánek s Vladimírem Čortem, matadorem českého textařství. Jirka Kahánek mě na závěrečném večírku požádal o tanec s tím, že »waltz«, co právě hrála kapela, je jeho DOMÉNOU. Tahle hláška »waltz je mojí doménou« se u nás citovala ještě řadu let. (smích) Po večírku, obtěžkaná vítězstvím a náročným tancem v rytmu waltzu, jsem se odebrala do jediného použitelného hotelu v Děčíně. Bylo dost pozdě a den byl náročný, jenže před hotelem se skupina… nevím, jak to říct, »nepřizpůsobivých«, ale tehdy to ještě byli normálně cikáni… rozhodla, že rozjede noční party. Párkrát jsem je okřikla, ale nepomohlo to. Tak jsem napustila do kastrůlku, který jsem sebou vozila na vaření kávy, studenou vodu a asi litr jim přistál na hlavách. Samozřejmě mi nadali, prý jsem »bosorka«, ale byl klid. Druhý den jsem »bosorkou« pobavila celý štáb Děčínské kotva i kolegy.“
Jaromír Mayer: „Jeden rok jsem se Děčínské kotvy účastnil s písničkou Deštivé ráno původně nahrané v sestavě Černoch, Gondolán a Mayer. Z nějakého důvodu se ale Antonín Gondolán nemohl Kotvy zúčastnit, tak jsme na poslední chvíli místo něho vzali krásnou Hanku Buštíkovou, která Gondolána úspěšně nahradila. Na ocenění porotou to ale nestačilo. Navíc, když jsem přijel domů, tak mi moje malá dcera Lucie, která se dívala na soutěž v televizi, vyčetla, že jsem se díval na tu blonďatou zpěvačku víc než na obecenstvo. A měla pravdu!“
Marcela Laiferová: „Na Děčínskou kotvu si vzpomínám. Právě na tento festival mi napsal písničku Petr Hapka. Bylo to někdy koncem šedesátých let, kdy jsem hodně vystupovala v Čechách. Zavolali mi, že pro mě mají písničku. Nikde jsem se nevnucovala. Písničku mi nabídnul Hapka a zpívala jsem česky. Už si nepamatuji, jak jsem dopadla, ale ta písnička byla docela pěkná.
Myslím si, že jsem na Děčínské kotvě byla dvakrát, ale nejsem si jistá. Já jsem se na tyhle festivaly nebo velká televizní natáčení či společné koncerty vždycky těšila. Víte, naše generace nežila s ostatními v rozbrojích. To, co se dneska stává, že se zpěváci mezi sebou neuznávají, nemají se rádi a nemají si co říct, za naší éry neexistovalo. My jsme se vždycky těšili na takové velké akce, že se všichni uvidíme, to byl obrovský zážitek. Třeba Dny kultury ve Varšavě nebo v Berlíně. Těšili jsme se, že budeme spolu, že si popovídáme a uslyšíme, co a jak kolegové zpívají.“
Mirek Hajšman (skupina Aréna): „V roce 1990 byl na Kotvě i Karel Vágner, myslím, že seděl i v porotě a po finále, když jsme odehráli skladbu Mít a nemít, kterou napsal Richard Bergman a text opatřil Jaroslav Machek, za mnou přišel a nabídl mi vydání CD. Znal jsem ho ještě z dob, kdy studoval v Plzni konzervatoř a já tenkrát jako patnáctiletý začal objíždět různé pěvecké soutěže. Z desky ale nakonec nic nebylo, protože jsem na ni neměl tolik materiálu a Karel zase neměl čas, aby mi nějaké písničky složil, takže to vyšumělo.
Tenkrát tam soutěžila i Věra Špinarová, se kterou přijel Víťa Vávra. Když jsme odprezentovali naši písničku – kapela Aréna hraní jen markýrovala, protože základ šel z pásu a já zpíval živě – sešel jsem z pódia a hned vedle kiosku stál Víťa se Špinarkou, která už také měla volno po písničce. S Víťou jsme se znali z Prahy z Kriváně, kam jsme chodili na pivo, tak do mě hned nalil panáka fernetu. Ťukli jsme si, ale Špinarová vůbec nemluvila, jen si mě prohlížela, tak nevím, už asi byli lehce »pod parou«.
Odešel jsem za Richardem Bergmanem a ten do mne kopnul druhého ferneta… A najednou se při tom panákování objevil nějaký páprda, takový silnější mládenec a povídá: „Aréna na scénu!“ A říká mi, že máme jít na pódium zpívat. Povídám mu, že jsme už byli a on se zastavil a sdělil mi, že jsme vyhráli a vítězná písnička se zpívá ještě jednou. Tak jsem zpanákovaný utíkal s kluky na pódium a nějak jsem to zvládl odzpívat. Tím, že kapela hraní jen předstírala a já zpíval živě na základ, bylo to těžší, než kdyby normálně hrála.
Autoři písničky Ríša Bergman a Machýno měli z vítězství tak velkou radost, že rozjeli pánakovou smršť. Machýno byl nakonec od radosti tak zlitý, že ho musel Bergman na hotelu tlačit do schodů, jinak by je asi nevyšel.“ (smích)
Miluška Voborníková: „Naďa Urbánková byla úžasná kamarádka. Dokonce mi navrhla kostým na Děčínskou kotvu. Slaměný klobouk, vysoké slaměné boty, sešněrované provázkem, samozřejmě zelenou minisukni a květovanou blůzu. Sama mi to navrhla, já jsem ji poslechla a nechala jsem si to podle toho vyrobit. Naďa říkala: „Musí si tě tam všimnout.“ A fakt si mě v tom klobouku asi všimli, což bylo dobré. Už si to přesně nepamatuju, ale v roce 1970 nebo 1971 jsem tam dostala cenu od publika a v Sopotech taky. Já jsem byla na ty ceny od publika, sympatie a tak. Bylo to prima. Potom jsme do Polska jezdili s Petrem Spáleným a s kapelou. Měli mě tam rádi – asi se jim líbilo moje jméno Miluška, které je takové šišlavé…“ (smích)
Miroslav Graclík / Václav Nekvapil
Děčínská kotva
Vzpomínky zpěváků, historie a rarity největšího českého písňového festivalu
Cena 699 Kč
Nakladatel - MV knihy & Knihy Dobrovský
Rozměr 159 x 250 mm
Datum vydání 17. 6. 2026
EAN 9788027764174
Vazba pevná vazba
Jazyk čeština
Počet stran 584
Vydání 1
ISBN 978-80-277-6417-4
Knihu si můžete objednat zde:
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/decinska-kotva-803545397
Už jsme psali:
https://www.topvip.cz/celebrity/marcela-kralova-rekli-mi-ze-jsem-bosorka
Foto: Václav Nekvapil, MV knihy / Knihy Dobrovský
