Vražda, za kterou stojí sám ďábel, mrtvá žena během adventu a banda lupičů přepadávající kupce v okolí Prahy. Vlastimil Vondruška zavede v novince Tři zločiny na dvoře Karla IV. čtenáře do Prahy roku 1368. Zároveň představí nové hrdiny trojice historických detektivních příběhů. Císařský notář Jakub ze Zbyn a učený mistr Damiánus budou pátrat po pachatelích ve spletitých uličkách Starého Města i v blízkosti císařského dvora. Spisovatel Vlastimil Vondruška patří k nejčtenějším českým autorům historické prózy. Vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a působil jako vědecký pracovník a později ředitel historické sekce Národního muzea v Praze. Od roku 2007 se profesionálně věnuje literatuře. Je autorem více než osmdesáti historických románů a detektivek, knih pro děti, populárně naučných titulů, divadelních a rozhlasových her i scénáře k filmu Jménem krále. V České republice se prodalo více než dva miliony jeho tištěných a elektronických knih a přes sto tisíc audioknih. Jeho tituly vyšly také v zahraničí. Za svou tvorbu získal řadu ocenění, Husitská epopej se v roce 2015 stala Bestsellerem roku a v roce 2017 převzal státní vyznamenání za přínos české literatuře.

Titul Tři zločiny na dvoře Karla IV. je celkem obsáhlý román, který nabízí tři samostatné detektivní příběhy se zcela novými hrdiny. Proč ta změna?

Ona to zase tak úplná změna není. Před lety jsem napsal dvě rozhlasové hry s detektivními zápletkami z doby Karla IV. Tahle doba má z hlediska románů své kouzlo, protože Praha se stala velkoměstem a skutečným centrem křesťanské Evropy, žila tu mimořádně pestrá společnost – učenci, umělci, patricijové, kazatelé, ale i kejklíři a podvodníci. A protože jsem nedávno dopsal Lucemburskou epopej, nějak se mi nechtělo tu dobu opustit. A tak vznikla tahle kniha.

Nebudeme samozřejmě prozrazovat děj, ale něco byste snad naznačit mohl. Co od Vás mohou čtenáři v úplně nové románu očekávat?

Je to samozřejmě má obvyklá »klasika«. Hlavními vyšetřovateli jsou císařský notář Jakub ze Zbyn a jeho přítel ze studií Mistr vysokého učení Damian. A jim pomáhá Jakubův synovec Filip a šenkýřka Majdalenka. Výtečně se doplňují, i když je každý úplně jiný. Ke slovu často přichází učenecká logika i zdravý ženský úsudek. Každý zločin je mimořádně komplikovaný a jejich nitky se táhnou na dvůr Karla IV. A protože má dobro vítězit nad zlem, platí to i tady. A to nejen při vyšetřování, ale i v případě drobných starostí, které mají všichni čtyři hrdinové.

Hovoříte o svých nových hrdinech s takovým zaujetím, že se musím zeptat, zda plánujete s nimi další příběhy?

Člověk by asi neměl nikdy říkat nikdy, protože časy se mění a my v nich. Kdysi jsem mnohokrát prohlásil, že se mi nechce psát o 14. století, a ejhle, na pultech jsou čtyři díly Lucemburské epopeje. Takže odpovídám, spíše ne. Kromě jiného proto, že plánuji další celkem velký románový projekt v duchu starších epopejí. A nejsem už žádný mladík.

Prozradíte nám, o čem bude?

Zatím ne, dokud se nedohodnu se svým nakladatelem. A samozřejmě dokud si v pramenech a odborné literatuře neověřím, že se dá můj nápad realizovat. Pokud ano, to psaní mne bude opravdu bavit, protože mne (a samozřejmě i čtenář) přenese do světa, který je mi snad ze všech historických období nejbližší.

Bude se opět týkat panovníků?

Zkoušíte to šikovně, ale ne! Nebude.

Dobrá, vraťme se ještě ke knize Tři zločiny na dvoře Karla IV. Každý z těch příběhů se odehrává v podstatě v jiném prostředí a jde o úplně jinou zápletku. Přitom vše vypadá nesmírně autenticky. Je něco z toho reálné? Našel by se některý z těch zločinů ve staroměstských knihách?

Asi vás zklamu, ale až do husitských válek nemáme k dispozici žádné prameny, které by popisovaly zločiny, průběh vyšetřování a odhalení pachatelů. K dispozici jsou jen zápisy ve smolných knihách, kde se uvádí jméno, co zločinec spáchal a jak a kdy byl popraven. Z toho bez velké dávky fantazie nenapíšete nic. Ale známe určité procedurální postupy z knih městských práv. Takže různé kompetenční spory, které dneska brzdí pátrání, znali už tehdy. I proto působí příběhy tak autenticky.

Vlastně téměř vše se odehrává v křivolakých a temných uličkách Starého Města pražského a na Pražském hradě. Jak věrohodná je tahle topografie?

Myslím, že hodně. Praha v té době rostla, všude byl stavební ruch. Proto se hrdinové pohybují i kolem rozestavěných kostelů a domů. Součástí knihy je mapa Starého Města pražského a tam jsou všechna místa vyznačena podle skutečnosti.

Vlastimil Vondruška

Tři zločiny na dvoře Karla IV.

Staroměstský rychtář Prokůpek stál na prahu komnaty, v níž zavraždili kořenářku Apolenu, zíval a byl naštvaný, že se zase stalo něco, kvůli čemu se pořádně nevyspí. Předevčírem se porvali v šenku u řeky, včera honil zloděje, který si troufl vlézt oknem do domu konšela Rockzanera. A dneska tohle. Ty předešlé dny se sice taky pořádně nevyspal, ale alespoň ty lotry hned chytil. Jenže co s tímhle?

Byl naštvaný i na ponocného, jaký je bambula. Místo aby šel za ním, první, koho zburcoval, byl kněz od Svatého Michala. Když mu to vyčetl, jen krčil rameny. „Odpusťte, pane rychtáři, ale fara je hned za rohem. A v tomhle domě přece řádil ďábel. Měl jsem to při cestě a na faře se už svítilo.“

„A ty poznáš ďábla, osle jeden?“

„Jistě. Nedávno o něm kázal sám Milíč z Kroměříže.“

„To chodíš za tím pravým,“ ušklíbl se rychtář. On tyhle bouřlivce, jak se jim v jeho kruzích říkalo, rád neměl. Jenže císař jim přál, a tak spravovali dokonce několik far, i tu u rozestavěného kostela Panny Marie před Týnem. Naštěstí kostel svatého archanděla Michala spravoval klášter Na Zderaze. A ten si na novoty nepotrpěl.

Při kostele svatého archanděla Michala byla navíc proslulá škola, která se řídila evangelii, ovšem v duchu, jak je vykládali učenci papežské kurie. To bylo samozřejmě obecně správné. Jenže v tomhle konkrétním případu se Prokůpek bál, který ze šesti kněží, kteří při tomhle kostele působili a na faře žili, přijde. Byli tam takoví, kteří horlili proti kacířům, a kdyby to šlo, upalovali by je. Naštěstí si císař Karel vymohl, že inkvizice v jeho království působit nebude a tahle práva byla svěřena do rukou pražského arcibiskupa. Jan Očko z Vlašimi byl muž rozumný, on hranice nezapaloval. I když samozřejmě exorcistu jmenoval, to byla podmínka papežské kurie. Ovšem Wojczech z Lodže podléhal jemu.

Rychtář přešlapoval na prahu a čekal. Věděl, jaký křik by se zdvihl, pokud by začal jizbu prohlížet dříve, než se nějaký kněz dostaví. A nebyl si jistý, zda se na tenhle mord nebude chtít podívat i konšel Ruprecht, který dohlížel na městské vězení, a proto se pasoval na znalce zákona. I když neuměl ani pořádně psát, rychtářovi se pletl do práce často. A Prokůpek ho nemohl poslat tam, kam prostý lid podobné opruze posílal, protože už více než půl století podléhal jeho úřad radnici, ne královskému podkomořímu. Po biřicovi poslal konšelovi zprávu, víc mu povinnost neukládala.

Konečně na schodech zaslechl kroky. Byly pomalé a rozvážné, takže to konšel nebyl. Ten rád ukazoval, jak je čiperný a silný. Byl totiž řezníkem. Nebyl to ani krok mladého kněze. To považoval za dobré znamení. Náladu mu zvedlo, když se ten muž objevil.

Měl na sobě černý talár, který značil, že je univerzitním mistrem, neboť jako většina vyučujících od Svatého Michala přednášel i na nedávno založeném vysokém učení pražském. Jmenoval se Damiánus Paniculus, ale krátce se mu říkalo jen Damián. Byl proslulým teologem, ovšem byl také mužem, který měl pověst kněze nesmírně bystrého, chápavého a laskavého.

Pozdravili se a Damián nahlédl do jizby. Přitom polohlasně zabručel: „Tak co tu máme?“

„Všechno je tak, jak jsem to našel. Nikdo dovnitř zatím nevkročil.“

„Na tebe bylo vždycky spolehnutí, Prokůpku. Ten potřeštěný ponocný přiletěl s očima na vrch hlavy, že se tu objevil ďábel. Tak se na toho rohatého podíváme.“ Už ze způsobu, jakým to řekl, bylo jasné, že to myslí sarkasticky. Rychtář spokojeně přikývl, ale nechal ho vstoupit prvního, i když si nebyl jistý, zda je to tak podle městského řádu správně. Na konšela neměl chuť čekat, a kněze by navíc stejně zastavit nemohl.

Oknem do jizby doléhaly rozhořčené hlasy davu, který se sbíhal před domem, a tři biřicové měli co dělat, aby ho udrželi v uctivé vzdálenosti a lidé nevtrhli dovnitř. Tak to ale bývalo pokaždé, pokud k něčemu vzrušujícímu došlo.

„Řádil tam ďábel!“

„Zavolejte exorcistu!“

„Mám právo vědět, co se stalo!“ ječela postarší vdova.

„Máš právo tu stát, ale jinak držet hubu,“ utrhl se na ni jeden z biřiců. Některé z těch řvounů dobře znal. Byli vždycky všude, kde se něco dělo.

Damián obešel zaschlou krev na podlaze a okno zavřel, aby měli klid. „Jsou tu neklamná znamení. Černý kocour, zhanobený kříž. Ovšem to může udělat každý jen trochu chytřejší zločinec, aby odvedl pátrání jiným směrem. Navíc je tu hodně stop, které tuhle mou hypotézu potvrzují. Ne, tohle nemá na svědomí ďábel, ale člověk.“

Kdo je Vlastimil Vondruška?

Vlastimil Vondruška (1955) vystudoval historii a etnografii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal titul PhDr., a poté absolvoval vědeckou aspiranturu v Československé akademii věd, zakončenou obhajobou vědecké práce o typologii kulturních a sociálních oblastí v Čechách na konci feudalismu a ziskem titulu CSc. Následně působil v Národním muzeu v Praze jako vědecký pracovník a později ředitel historické sekce, kde se podílel na řadě výstav, kromě jiného expozici české státnosti v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. Z té doby pochází zhruba padesát odborných studií z oboru dějin hmotné kultury a zároveň i jeho první povídky.

Od roku 1990 podnikal ve sklářství, v roce 1997 založil spolu se svou ženou Alenou v Doksech u Máchova jezera sklárnu Královskou huť zaměřenou na výrobu replik historického skla. Jejich sklárna vyráběla pro řadu domácích i zahraničních muzeí, ale také pro zahraniční firmy a rovněž některé státní dary. Za tuto činnost získali ocenění ministra kultury ČR. Právě v tomto období se vrátil k beletrii a od roku 2007 se literatuře věnuje profesionálně jako spisovatel na volné noze.

Doposud vydal přibližně osmdesát historických románů a detektivek, několik knih pro děti, několik knih s úvahami o současném světě a společně se svou ženou Alenou také více než dvacet populárně naučných publikací o dějinách hmotné kultury. Je rovněž autorem divadelních a rozhlasových her a také autorem scénáře k filmu Jménem krále. Úvahy o vývoji společnosti publikoval v časopisech a novinách, včetně legendární eseje Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě. Za svou publicistickou činnost získal Krameriovu cenu Asociace nezávislých médií.

Má za sebou téměř tisíc autorských vystoupení v knihovnách po celé republice a veřejnosti se představil také ve svém autorském divadelním pořadu Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron.

Podle statistik Národní knihovny patří v posledních letech k vůbec nejčtenějším českým autorům. Dosud se u nás prodalo již více než dva miliony jeho tištěných a elektronických knih, přes sto tisíc audioknih a některé jeho tituly vyšly i v zahraničí (USA, Německo, Řecko, Polsko, Srbsko, Slovensko).

Za svou tvorbu obdržel řadu ocenění – například cenu IBBY, čestné uznání Mensy či víc než deset ocenění čtenářů nakladatelství MOBA. Jeho Husitská epopej byla v roce 2015 vyhlášena Bestsellerem roku.

V roce 2017 mu bylo uděleno státní vyznamenání za přínos české literatuře, které převzal z rukou prezidenta Miloše Zemana.

K jeho zájmům patřilo horolezectví, jako sportovec zdolal řadu cest nejvyšší obtížnosti ve Vysokých Tatrách i v Alpách. V současné době se kromě literatury věnuje své zahradě, cestování, fotografování a rodině.

Foto: Nakladatelství MOBA