DomůCelebrityStanislav Hložek o odchodu parťáka Petra Kotvalda: Mně to nikdy neřekl! Oznámil...

Stanislav Hložek o odchodu parťáka Petra Kotvalda: Mně to nikdy neřekl! Oznámil to jen Karlu Vágnerovi. Dlouho jsem se s tím nemohl smířit

Na předvánočním knižním trhu se objevila výpravná kniha Časy vinylů a hitů, která přináší dvacet portrétů československých pěveckých hvězd osmdesátých let. Barevná kniha je plná dobových plakátů, podpiskaret, titulních stran singlů, elpíček a časopisů a potěší všechny milovník retra. Jedním ze zpěváků, který vypráví o svém uměleckém životě, ale i soukromí je i Stanislav Hložek.

Stando, jak došlo k tomu, že ses stal v roce 1981 vokalistou, a tak trochu i tanečníkem Hany Zagorové a Orchestru Karla Vágnera?

To je na dlouhé povídání. Když jsem zpíval v AUSu jako voják, tak jsem jezdil na festival vojenské písně Zlatý palcát do Českých Budějovic. Tam jsem se potkal s Hankou, která tam byla jako host s Karlovým orchestrem. Dali jsme si spolu kafe a ona mi řekla, že má v hlavě nějaký projekt. Vlastně už když jsem zpíval na tom Intertalentu, tak chtěla, abych jí napsal nějakou písničku, jen tak s kytarou. Jenže já jsem si tenkrát netroufnul. Ale v těch Budějovicích jsme se dali do řeči a ona říkala, že by chtěla mít kolem sebe dva kluky, kteří by s ní blbnuli na pódiu, zpívali sbory a tančili. Že to má v hlavě a kdyby to dopadlo, tak by byla ráda, kdybych byl jedním z těch dvou. Potěšilo mě to, ale zakázal jsem si brát to vážně. Rozešli jsme se s tím, že to myslí vážně a když to vyjde, tak se mi ozve.

Když jsem potom pracoval v rozhlase ve Zlíně, tak mi kolegové říkali, že mi volal někdo z ministerstva spravedlnosti z Prahy. Okamžitě mě napadlo, že kluci z AUSu si zase dělají srandičky. Nebral jsem to vážně, ale nakonec jsem na to telefonní číslo zavolal. Zvedl mi to pan Aster a představil se jako manažer skupiny Karla Vágnera a Hanky. Řekl mi, že Hanka chystá nějaké vystoupení a byla by ráda, kdybych přijel do Prahy nazpívat zkušební píseň. Jmenovala se Diskohrátky. Tak jsem tam jel, nazpívali jsme píseň Diskohrátky, to tam ještě nebyl Petr Kotvald, ale Vašek Tříska.

Jak sis s Petrem Kotvaldem sedl po lidské stránce?

Bral jsem ho jako parťáka a jelikož jsme měli postupně větší a větší úspěch, tak jsem to neřešil. Měl jsem pocit, že je to tak, jak to má být. Ale samozřejmě, jak jsme spolu vystupovali 365 dní v roce, tak jsme měli pocit, že by to chtělo nějakou změnu. A když jsme byli v Rusku, tak jsme si řekli, že se každý zamyslíme, jak by to šlo žánrově dělat jinak. Ale to byl jen takový nápad.

Trvalo to poměrně dlouho a Petr to nakonec vyřešil. Když jsme se vrátili z Polska někdy nad ránem a měli jsme být už v jedenáct hodin v televizi na Kavkách. Ještě nebyly mobily, ale měl doma vzkaz. Tehdy nám dělala pomyslnou manažerku Šárka Schmidtová a oznámila mu, že má být dopoledne tam a tam. Petr prohlásil, že v žádném případě, že se musí vyspat, a tak se kousnul, že nikam nepůjde a že se na to může vykašlat. Řekl to v euforii, ale protože je palice paličatá, tak už to nechtěl vzít zpátky.

Jak jste si vybírali písničky? Mohli jste mluvit do toho, o čem mají být texty, nebo to všechno byla záležitost kapelníka Karla Vágnera, který vás produkoval a vy jste v podstatě dělali a zpívali, co vám řekl a připravil?

Jasně, Karel byl náš producent a měl hlavní slovo, to je pravda. Ale když někdo přinesl písničku, tak to byla týmová práce. Třeba Hanka přinesla písničku a řekla: „Kluci, tohle se mi líbí. Zkusíme to?“ Tak většinou to bylo dobré. Nebo já jsem přinesl nějaké písničky. Petr moc ne, ten spíš vymýšlel choreografie. Prostě byla to týmová práce s tím, že hlavní slovo měl Karel, který to posvětil. Říká se, že Karel má čich na šlágry. A je to pravda.

Odmítli jste nějaké písničky nazpívat?

Já jsem odmítl natočit jednu písničku a dodneška mě to mrzí. Prostě se mi nelíbila, a tak jsem to odmítl člověku, kterého mám rád, nebo měl jsem ho rád, protože už tady bohužel není. Šlo o sólovou písničku.

Samozřejmě jsme taky natočili pár blbostí. Třeba jsme museli nazpívat písničky lidí, kteří byli v rozhlase. A natočili jsme pár věcí, které opravdu nemusím. Byla taková doba, že jsme nemohli dělat jen to, co bychom chtěli.

Které písničky to byly?

Nechci je jmenovat. Můžu jmenovat jednu písničku, kterou napsal Karel Vágner – Senza holky, senza kluci. Byl to hit, ale mně se nelíbí. Petrovi se možná líbí, ale bylo období, kdy se mu zase nelíbila píseň V pohodě. Přitom je to titulní písnička našeho elpíčka a zazněla ve filmu Sluce, seno, jahody. Říkal jsem mu, že mě se zrovna líbí a chci ji zpívat. Tak mi odsekl, ať si ji zpívám sám. A já ji dodneška zpívám sám. (smích)

Po nazpívání hitu Holky z naší školky a dalších písniček pro holky po vás doslova šílely skoro všechny teenagerky. Užívali jste si jejich přízně po koncertech?

Ano, bydleli jsme na hotelích a bylo období, kdy se svět zbláznil. Když jsme po koncertě odjížděli autem, tak jsem trnul, jestli to auto s námi nepřevrátí. To byl absolutní vrchol slávy, něco neskutečného.

Vodil sis je na pokoj?

Blázníš? Bydlel jsem na pokoji s Kotvaldem. První roky jsem většinou spával v Petrem, ale jak potom studoval a připravoval se na státnice, potřeboval se učit a mít klid, tak jsme si prosadili, že jsme měli každý svůj pokoj. To víš, tenkrát se šetřilo. Všechno, co jsme vydělali, šlo na Pragokoncert a Supraphon, my jsme dostávali skoro nic.

Víťa Vávra, který byl populární zhruba v té době, vyprávěl, jak se mu holky cpaly na pokoj a jaké tam byly orgie…

Já jsem tedy žádné orgie nepořádal. Víťa Vávra byl úplně jiný. Samozřejmě bylo to krásné období, kdy nám holky nosily všechno možné, rozdaly by se a zvaly nás, abychom bydleli u nich doma. Ale taky si nás hlídaly. Stály třeba v hotelu za rohem a sledovaly, jestli jdu na pokoj sám nebo s kým. Měl jsem dohled až do chvíle, kdy jsem zamknul pokoj. Byl jsem rád, že jsem zabouchnul dveře a nikoho nevidím.

To samé na ubytovně. Vraceli jsme se kolem půlnoci, kdy jsem běžel pomalu maraton a byl jsem šťastný, když jsem zabouchnul dveře. Konečně jsem se mohl svléknout do trenek a být v klidu. Třeba jsem si v noci hrál pasiáns. Naučila mě ho Hanka a já jsem mu v jednom období tak propadl, že jsem ho hrál třeba do pěti do rána. Ale pak jsem se na sebe naštval, že přece nebudu závislý na kartách. Bylo to zrovna na Slovensku, v hotelu Lux, a naštval jsem se tak, že karty letěly z okna. Ale pasiáns hraju dodnes. (smích)

A co vám Karel zadával za úkoly, že se vám nelíbily?

Něco bylo, ale teď už si na nic konkrétního nevzpomínám. Třeba jsme museli zpívat písně, které jsme nechtěli. Ale to byla taková doba, vždyť si to určitě pamatuješ, že jsi občas musel udělat věci, které bys normálně nedělal.

Jak ti Kotvald oznámil, že s tebou končí a odchází i od Karla Vágnera a Hany Zagorové na sólovou kariéru?

On mi to neoznámil. Mně to vlastně nikdy neřekl. Oznámil to Karlovi a ten to řekl mně a textařce Šárce Schmidtové, která mi napsala nádherné texty a Karlovi dělala sekretářku a organizovala nám práci. Byla to taková naše spojka s Pragokoncertem.

A odešel rovnou, nebo jste pak ještě nějakou dobu dělali dopředu nasmlouvané věci?

To jsme samozřejmě museli udělat.

A jak jste spolu komunikovali, když už jste věděli, že jdete od sebe?

Naštěstí to bylo v době, kdy před námi už moc akcí nebylo, takže to bylo docela rychlé. Ale samozřejmě mě to mrzelo. Dlouho jsem se s tím nemohl smířit, protože znám Petra a vím, že občas něco v euforii nebo ve vzteku řekne a nemyslí to vážně. Myslím, že tohle bylo podobné. Bylo to ve vzteku, že jsme se vrátili ráno v půl osmé ze zájezdu z Polska nebo z Německa a měli jsme doma vzkaz, že dopoledne máme být na Kavkách. A to byl ten moment, kdy se Petr naštval a prohlásil, že nikam nepůjde, že na to kašle. Už se nepamatuju, jestli tam nakonec šel, je to strašně dávno.

Nezkoušel jsi ho přemluvit, aby zůstal?

Pořád jsem věřil, že couvne. Tenkrát nebyly mobily, byly jen pevné linky, tak jsem mu nemohl zavolat o půlnoci a říct: „Co blbneš?“ Myslel jsem si, že to nemyslí vážně, tak jsem to vůbec neřešil. A pak to vzalo rychlý konec. Čekal jsem, že si to rozmyslí, že se vrátí. S Hankou jsme to hodně řešili a ona říkala: „Nepřemlouvej ho.“ Vždycky jsem se snažil dát nás dohromady, abychom spolu mohli zpívat. Občas se to povedlo. Bylo období, když odešel, že jsem ho třeba půl roku neslyšel. Míjeli jsme se, protože každý z nás měl jiný program. Už si to moc nepamatuju, ale bylo to rychlé a pak jsme se mockrát potkali na pódiu.

A když jste se po jeho odchodu poprvé potkali, když už jste každý zpíval sólově, byla tam nějaká nevraživost?

Nebyla. Vždycky jsme se k sobě chovali slušně. Řekl jsem si, ať si dělá, co chce. Budeme každý jezdit to své a třeba jednou za rok bychom mohli udělat turné společně, třeba i s Hankou. Párkrát se něco povedlo a ty koncerty byly úžasné, měly obrovský ohlas. Myslel jsem si, že se k tomu Petr nějak postaví, což se ale nestalo.

Jak to nesl Karel Vágner, který vás v podstatě udělal a nebýt jeho, asi byste se zpěvem neživili?

Za tu naši kariéru samozřejmě musíme poděkovat Karlovi a Hance, že nás dali dohromady. Už jsem o tom mluvil mnohokrát. Bylo to smutné období a nechce se mi znovu ho otvírat. Karel čekal, že Petr bude mít nějakou úctu, protože on toho pro nás dělal opravdu hodně. Karel z toho byl špatný, protože mu odešlo »dítě«.

Přemýšlel jsi po odchodu Kotvalda o tom, že bys k sobě našel jiného kluka a zpíval dál v duu, nebo jsi hned věděl, že chceš zpívat sólově?

Já jsem nechtěl nikoho jiného, ale přišel za mnou Jirka Zmožek, který pro nás psal krásné písničky. Potkali jsme se v Mozarteu a Jirka povídá: „Stando, už jsem to vymyslel. Uděláme nové duo Zmožek – Hložek.“ Dostal jsem záchvat smíchu a zeptal jsem se: „To myslíš vážně, nebo si děláš srandu?“ Když jsem pak byl unavený, tak jsem říkal, že jsem zmožený Hložek. Chtěl, abych zpíval s jeho synem Marcelem.

A natočili jste něco, nebo proč k tomu nedošlo?

Ne. Já jsem si myslel, že si dělá srandu a zaskočil jsem ho, když jsem dostal záchvat smíchu. Měl jsem pocit, že se musel zbláznit. Vůbec jsem si to nedovedl představit.

O odchodu od Karla Vágnera, kde se přece jenom muselo docela poslouchat, jsi v té době neuvažoval?

Neměl jsem důvod někam odcházet. Zpíval jsem s Hankou a pár písniček jsme vytvořili s Lindou Finkovou a Pavlem Nohou. Prostě jsme jeli dál. Kapela hrála dobře, všechno fungovalo, byl bych blázen, kdybych někam odcházel. Vlastně mě to vůbec nenapadlo, tohle všechno ukončila až revoluce v listopadu 1989.

Jaký jsi měl vztah s Kotvaldem po jeho odchodu? Byli jste v kontaktu, bavili jste se spolu, když jste se třeba potkali na nějakém velkém koncertu nebo televizním natáčení, kde účinkovala spousta zpěváků?

My jsme se nijak nevyhledávali, nebyl důvod. Když jsme se potkali, řekli jsme si »čau« a nic víc jsme neřešili. Rozhodl se tak, jak se rozhodl…

Kdy došlo k vašemu usmíření, že jste v roce 2004 udělali společné koncertní turné a vydali desku vašich největších hitů, které jste znovu natočili?

Petr věděl, že nejsem proti nějaké spolupráci. On měl vždycky takové návaly, většinou to byly jeho nápady. „Pojďme udělat desku, pojďme udělat tohle.“ A taky to byly různé tlaky od lidí, chtěli abychom se dali dohromady. Tlačili na mě a tlačili taky na Petra, tak jsme natočili desku. Dokonce jsme spolu nějakou dobu jezdili, poměrně často jsme byli na Slovensku, kam nás hodně zvali.

Knihu můžete objednat za zvýhodněnou cenu zde:

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/casy-vinylu-a-hitu-pevecke-hvezdy-osmdesatych-let-803553465

Psali jsme:

Pěvecké hvězdy osmdesátých let ožívají ve výpravné knize Časy vinylů a hitů

 

 

 

Foto: Václav Kekvapil, MV knihy / Knihy Dobrovský

čTĚTE VÍCE: