Pětadvacetiletý Jakub Kouřil je nadaným studentem animované tvorby na FAMU, jejíž poslední ročník právě dokončuje, a také autorem nejlepšího studentského filmu za rok 2012. Cenu Magnesia a s ní spojenou stotisícovou odměnu si za svůj krátký snímek M.O. převzal na Nominačním večeru Českého lva. Jakub nám prozradil, jak vítězný snímek vznikl a jaké plány má nejen s finanční prémií, ale i sám se sebou.
Jakube, za jakých okolností vlastně snímek M.O. vznikl? Kdo všechno se na něm podílel?
Byla to moje ročníková práce a podílel se na něm poměrně malý, ale velmi šikovný a výkonný tým lidí, mých spolužáků z FAMU. Škola nás v podstatě dala dohromady, aniž bychom se před tím znali. Kamarádka mi doporučila produkční Báru a s ní jsem poté sháněl další lidi, kteří by chtěli na filmu spolupracovat. Během natáčení mezi námi vzniklo přátelství a dnes tedy můžu říct, že na snímku jsem se podílel se svými kamarády. Jmenovitě to jsou kameraman Aleš Lněnička, produkční Bára Příkaská, scénografka Míla Krejčová a střihač Roman Tesáček. Velkou zásluhu na celkovém vyznění filmu má i Marek Hruška, který k filmu složil hudbu. A nesmím zapomenout ani na herce.
A jak jsi vlastně herce do svého filmu sháněl a vybíral?
Nejprve jsem se ptal po kamarádech, jestli už s někým pracovali a nemůžou mi dát typ na šikovné starší herce. Nakonec jsem skončil v castingové agentuře a vybral si »milou babičku« Vieru Pavlíkovou, to bylo stěžejní. Jak by se od babičky možná očekávalo, nenosila na plac bábovky, ale byla opravdu moc vstřícná. Měl jsem na ní štěstí, obecně totiž v tomto věku v castingové agentuře na výběr moc nemají – dědečků je přehršel, ale babiček je nedostatek. Smutná historie filmu je, že vznikal poměrně dlouho a herec Miroslav Vrba, který hrál »skutečného« dědečka na konci příběhu, mezitím zemřel. Plyne z toho pro mě i závazek, abych na příštích filmech pracoval rychleji. A jako závazek svým způsobem vnímám i finanční odměnu – musím po škole zkrátka ještě něco natočit. (smích)
Takže celou odměnu máš v plánu použít na další dílo?
Většinu, ale určitě mám v plánu udělat i nějakou oslavu s realizačním týmem. (smích)
V dnešní době jistě není jednoduché, sehnat na vznik filmu – byť jen krátkého – dostatek financí. Jak jsi peníze na M.O. sehnal ty?
Na FAMU je super systém – na každou ročníkovou práci je určitá taxa, kterou může student získat, doloží-li storyboard a ten je schválen. Takže na M.O. jsme měli na týden pronajatý ateliér ve Studio FAMU a k tomu jsme dostali ještě 50.000 navrch. Z toho jsem zaplatil herce, pronájem techniky a nějaké rekvizity a vyšlo to tak akorát.
M.O. – co to znamená?
M.O. – Mechanik Oma a a Mechanik Opa, původně to mělo být česky – Mechanický dědeček, ale pak jsem během animace zjistil, že chci použít nějaké logo a německy to sedí, jde obojí – tedy proto M.O.
Snímek se věnuje tématu starých lidí a jejich osamělosti. To je u mladého studenta trochu nečekané. Proč zrovna staří lidé?
Asi z nostalgie. Moje tvorba je vlastně vždy buď o starých lidech, nebo o malých dětech. Aktuálně pracuji na absolventském filmu a ten bude právě o malém chlapečkovi.
Budeš M.O. přihlašovat a posílat na nějaké další soutěže nebo festivaly?
Určitě se pokusím, respektive dnes jsem zrovna odnesl DVD s filmem do FAMU studia, kde se o to zaslání na ty největší festivaly postarají. Jinak už minulý rok bylo M.O. ke zhlédnutí v rámci Anifilmu a na FAMUFESTU a hodně rád jsem byl taky za zájem z prestižního Festivalu krátkých filmů Praha, který proběhl v lednu.
A co tvoji prarodiče? Viděli film a líbil se jim?
No, moje babičky nejsou moc filmové, ale film viděly a já pevně doufám, že se jim snad líbil. (smích)
Jak jsi se k filmu, respektive animaci, dostal, lákala tě odmalička?
Vlastně poměrně prapodivnou cestou. Chodil jsem na gympl, dokonce jsem maturoval z matematiky, ale na konci čtvrťáku jsem potkal kamaráda, který dělal animaci, a mě to zaujalo. A protože jsem se o film zajímal už dřív a protože pocházím od Zlína, tak jsem se tam přihlásil na bakalářské studium animace. Ale zajímám se i o jiné věci než film, momentálně pracuji na dětské knížce – já chystám ilustrace a moje kamarádka ze scénáristiky tvoří dle mého námětu samotný příběh. Vzniká to volně, ve volném čase při škole.
A na jaké filmy chodíš do kina?
Chodím do kina rád a často, ale paradoxně ne moc na animované filmy. (smích) Chodím hodně na české snímky, zajímá mě česká produkce. Nicméně za poslední rok mě z českých filmů do kina přilákal vlastně jen Ondříčkův film Ve stínu. Pravidelně navštěvuju taky festivaly, například na Filmové škole v Uherském Hradišti nechybím nikdy. Hodně mě mrzí, že u nás nemají uplatnění právě krátké filmy – člověk je může vidět v podstatě jen na festivalech. Ale je to přitom škoda. Já mám ze všeho nejvíc rád právě ty krátké filmy – líbí se mi na nich, že během deseti, patnácti minut je odvyprávěn celý příběh s pointou. Ten příběh se zkrátka musí opravdu dobře sestavit a natočit, aby člověk řekl vše během krátké doby.
Víš, kdo ocenění za nejlepší studentský film získal před tebou? Viděl jsi loňský a předloňský vítězný snímek?
Jakuba Šmída osobně neznám, ale vím o něm, na FAMU se potkáváme. S Liborem Pixou se znám, on na FAMU i učí, takže jsem k němu chodil jako student. Jejich filmy jsem viděl oba, právě animovaný Graffitiger se mi opravdu hodně líbil.
A filmy svých letošních soupeřů jsi viděl? Proč myslíš, že porota ocenila právě tvůj snímek?
Z finálové pětky jsem kromě jednoho filmu viděl všechny, nejvíc se mi líbil film Roberta Hloze, který vznikl během jeho stáže v Koreji. Těžko říct, proč porota vybrala právě můj film. Věřím, že se jim líbil především příběh. Je také ale pravda, že snímek M.O. byl natočen na foťák netradiční metodou frekvenčního snímání. A je to na tom filmu hodně vidět – je takový trhaný. Myslel jsem, že to bude nevýhoda, ale možná, že nakonec porotu zaujala i netradiční forma zpracování filmu.
Foto: Image CZ
