Slovenská pěvecká diva Marcela Laiferová patří i v osmdesáti mezi nejpopulárnější slovenské zpěvačky. Koncertuje, píše knihy, je uznávanou astroložkou… A nyní vyšla česká i slovenská verze výpravné knihy Hrdá láska, ve které formou otevřeného rozhovoru rekapituluje svůj život. A nechybí ani stovky fotografií z jejího archívu z nichž jsou mnohé publikovány poprvé.

Paní Marcelo, jak jste se seznámila s vašim druhým manželem MUDr. Jaroslavem Laiferem?

V Tatra Revui, když jsem tam přišla na konkurs. Byl sice lékař, ale dělal hudbu, měl tam kapelu a doprovázel večerní programy. Jako lékař se totiž při jedné pitvě pořezal, dostal infekci, takže toho nechal a dělal sociální medicínu.

Jaký byl?

Byl to úžasný člověk. Až vedle něj jsem si uvědomila, že muž může být i chápavý, něžný, laskavý a slušný. A byl geniální hudebník. V bratislavských hudebních kruzích měl velkou autoritu. Získal si ji díky své hudební všestrannosti. Dokázal napsat jazzovou orchestrální skladbu i melodickou taneční píseň, v rozhlase nahrával s vlastním orchestrem a platný byl také jako klavírista. Náš vztah s Jaroslavem zahrnoval všechno. V lidských vztazích kromě styčných ploch zůstávají mezery – v oblasti, kde toho druhého neumíme následovat, jako ostrovy, kde jsme sami. My jsme však cítili ve všem naprosto stejně. Jaroslav mě naučil mít opravdu rád medicínu a samozřejmě nikdo nemohl chápat lépe, co je to nezanedbávat ani hudbu ani studia.

V hudbě mi otevřel nové obzory – naučil mě poslouchat. Patřila jsem ke generaci, která obdivovala ranné Beatles a vůbec hity beatové éry. Rozšířil můj obzor, naučil mě poslouchat vážnou hudbu, jazz, přiblížil mi krásu evergreenů čili při něm jsem získala vztah ke každé hudbě. Později jsme už poslouchali jako jeden člověk, stejně jsme reagovali na různé detaily, najednou jsme se smáli. Od té doby, co jsme se znali, Jaroslav podřídil svou hudební činnost mně. Vždy jsem měla pocit, že mě jako zpěvačku přeceňuje, že mě má příliš rád a kvůli tomu nevidí mé nedostatky. Dával velký pozor na to, aby se nestal mým výlučným skladatelem. Ale byl se mnou při každém nahrávání, což mi dávalo pocit jistoty. Často říkal, že česká a slovenská scéna jsou příliš izolovány, že je třeba prorazit tuto izolovanost.

Zkrátka ovlivnil můj život nejen po umělecké stránce, ale především partnerské. Stal se mým Pygmalionem, který ze mě vytvořil úspěšnou zpěvačku a štěstím zářící ženu.

O kolik byl starší než vy?

O patnáct let.

Za jak dlouho mezi vámi přeskočila ona pověstná jiskra?

Trvalo to rok. On mě měl rád od začátku, ale já jsem se do toho nehrnula. Vedle hudby nás spojovalo i to, že byl lékař a já medička. Měli jsme stejné zájmy.

Doktor Laifer byl ale ženatý…

Byl ženatý, měl dvě děti a jeho žena s nimi žila v Trnavě. Bylo to strašně smutné. Vůbec jsem do toho nechtěla jít, jenže on to nechtěl vzdát. Když jsem jela autobusem do Prievidze, jel za mnou autem. Chyba ale byla i v tom, že začínal ráno v osm na fakultě, pak po obědě nahrával a aranžoval v rádiu a do noci hrál. Volný byl až od desáté hodiny večer nebo i později. Jeho žena přitom bydlela v Trnavě a odmítala se za ním přestěhovat, protože prý v Bratislavě často fouká vítr. Domů jezdil jen občas na pár hodin, navíc tam nevedla dálnice a ráno zase musel být v Bratislavě, takže spolu vlastně nežili. Kvůli tomu se jeho rodiče přestěhovali do Bratislavy a měl u nich malý pokojíček. Bylo to pro nás všechny obtížné období, ale tak to asi muselo být. Jeho rodiče byli velmi kulturní lidé, učili své děti – Jaroslava a jeho sestru Silvii – hudbě a cizím jazykům. Každý ovládal několik světových jazyků slovem i písmem. Nakonec řekl, že s manželkou prostě nemůže žít, že to nemá význam, protože nemají nic společného. My jsme měli společnou muziku, medicínu i zájmy.

Jaroslav byl vynikající klavírista a skvělý skladatel a aranžér. Měli jsme spolu spoustu hitů: Mám na dlani sedem čiar, Piesočné hodiny a tak dále. Přitom mi nebránil nahrávat i písně od jiných autorů. Tak jsem nahrála píseň Tieňohra od Janka Melkoviče a začala jsem éru zpívání polohlasem, což je mnohem těžší než zpívat plným hlasem, neboť to už vyžaduje techniku.

Měla jste výčitky svědomí, že jste ho odvedla od rodiny, i když s ní v podstatě nežil?

Samozřejmě. Nebylo to jednoduché a hodně jsem kvůli tomu plakala.

Vycházela jste potom s jeho dětmi?

Se starším synem ano. Když muž zemřel, navštívila jsem jeho bývalou ženu, která mi řekla: „Tak ani vám nebyl souzený.“ Byla velmi krásná, asi o sedm nebo deset let starší než já.

Jaký byl váš život s doktorem Laiferem?

Krásný. Často jsme chodívali do přírody na Železnou studničku nebo na Záhoří. Doma aranžoval, ale nepotřeboval klavír, měl absolutní sluch a slyšel každý nástroj. A já jsem se učila ke zkouškám. Byli jsme spolu naprosto šťastní. Pamatuji si místo, kde je dnes krematorium, tak tam tenkrát byla pěkná loučka v borovém lese. Učila jsem se regeneraci z biologie. Nikdy na to nezapomenu. Slyšeli jsme, že tam má být hřbitov a krematorium. Tehdy mi řekl, že zpopelnění člověka po smrti se mu líbí. Když jsem pak za několik let stála v obřadní síni, bylo to přesně na stejném místě.

Po celou dobu našeho manželství jsme byli spolu. On byl patolog, ale musel toho nechat, protože se infikoval při pitvě. Učil sociální medicínu a já jsem se učila vedle něj, když neměl studenty. Pokud měl schůzi na Svazu skladatelů, seděla jsem v předsíni a čekala. Nebylo to proto, že bych byla žárlivá, to mě ani nenapadlo, jen jsme chtěli být blízko sebe.

A jste žárlivá?

Ano. Vždy jsem si o sobě myslela, že nejsem žárlivá, ale když je situace už velmi okatá, tak mi to vadí.

Co si vůbec myslíte o nevěře?

Myslím si, že láska stojí na věrnosti.

Váš druhý manžel Jaroslav Laifer zemřel mladý ve čtyřiceti letech, co se mu stalo?

Operovali ho, protože měl žlučníkové kameny. Operoval ho jeho kolega a něco zanedbal. Když odchází žluč z jater, tak na té cestě visí jako hruška žlučník. A tam se ta tekutina sbírá, když něco mastnějšího sníte, tak to žlučník vypouští, aby tělo to jídlo zpracovalo. Když je tam kámen, tak nemůže a cítíte bolest, je vám těžko a nesnášíte jídlo.

Jaroslav se už necítil příliš dobře. Zdravotní problémy mého manžela začaly po jedné večeři, když jsme byli u jeho rodičů, Moraváků. Jeho matka, paní Laiferová, byla vynikající kuchařka a dělala chutná moravská jídla, která můj muž miloval. Vždy, když jsem udělala zkoušku na fakultě, pozvala nás na oběd nebo večeři. Používala krásný porcelán a dávala tomu slavnostní ráz. Byli jsme tedy u ní na večeři a podávalo se něco s mákem. Potom jsme šli do kina do Metropolky. Na konci představení se manžel kroutil a tvrdil, že ho bolí žaludek. Navrhla jsem, abychom skočili do nemocnice, která je hned naproti kinu. Uklidňoval mě, že to nic není, a že jako studentka mám plnou hlavu interny.

„Do rána to přejde,“ zaháněl můj strach. Přijeli jsme domů a hned jsme usnuli. Kolem třetí ráno mě vzbudil, abych zavolala sanitku, protože už tu bolest nedokáže vydržet. Byl to akutní stav. Po vyšetření se ukázalo, že má tři drobné žlučové kameny, z nichž jeden se dostal do žlučových cest. Po interní léčbě profesor doporučil operaci. Mezitím se tam udělal zánět a žlučník na to reaguje tak, že začne nabírat vodu z okolí. Když přijedete do nemocnice, už máte teplotu a v takovém stavu se nedá operovat. Takže se léčí zánět a teprve když se to zklidní, domluvíte si termín operace. Byla jsem spolužačka dcery známého chirurga, a tak jsem to domluvila v nemocnici na Kramárech. Když jsme tam přišli, potkali jsme na chodbě spolužáka mého manžela, který byl chirurgem a primářem.

„Já tě odoperuji a hotovo,“ nabídl se rázně. Byla jsem proti, ale Jarka nedokázal protestovat, přestože už byl domluvený s jedním docentem. Bylo mu to nepříjemné. Ten chirurg měl jistě odoperované množství pacientů, ale byl to člověk velmi rychlý a povrchní. Operace proběhla bez problémů, bohužel ji ten spolužák neudělal pořádně. Odřezal žlučník, ale kousíček tam zůstal a ucpal ten žlučovod. Navíc se po operaci neudělala kontrola žlučových cest. A po krátké době se znovu objevily problémy. Chirurg to bagatelizoval a posudkový lékař pokládal mého manžela za simulanta. Opět ho operovali, až když zežloutl. Udělali mu zvláštní operaci, hepatogastroanastomózu. Po čase se ale objevily vysoké horečky a začalo se to komplikovat. Znovu se to zanítilo, nebyly léky, tak jsem celou noc telefonovala snad s celým světem a přes vojenskou vysílačku sháněla lék. Nakonec ho měli v nemocnici v Mnichově. Okamžitě ho letecky poslali do Vídně na ambasádu a odtamtud mi ho pracovníci velvyslanectví přivezli na hranice v Rusovcích, protože jsem do kapitalistického Rakouska jen tak nemohla jet. Ráno v devět hodin jsem ten lék měla, což bylo neuvěřitelné v tak složitých časech!

Zabralo to, chvilku byl klid, ale potom to začalo znovu. Udělali reoperaci a zjistili, že ty cesty jsou velmi zničené tím neustálým zánětem. Pan Vlach, se kterým jsem tenkrát natáčela své první elpíčko Marcela, mi řekl: „Marcelko, domluvíme to v Praze. V Motole mám kamaráda, to je nejlepší chirurg.“ Přijali jsme to, vždyť problémy trvaly již třetí rok. Manžela převezli a operovali ho dlouhé hodiny, protože tam znovu tvořily ty cesty pro žluč. Chudák, stejně pak zemřel na embolii, přitom byl stále pod kontrolou. V nemocnici byl dlouho, a dokonce už se mu začala vracet chuť k jídlu. Chodila jsem za ním každý den. Bratr tenkrát pracoval v Praze na ministerstvu a když jel do práce, tak mě nahoře nad nemocnicí vysadil.

Byla jsem v šestém ročníku lékařské fakulty. Měla jsem už za sebou dvě státnice z interní medicíny a chirurgie a před sebou státnici z gynekologie a porodnictví. Bydlela jsem v Praze u bratra a každý den jsem chodila za manželem do nemocnice. Operace trvala několik hodin a pan profesor musel vytvořit nové žlučové cesty, neboť původní měl manžel zničené zánětem. Byl už deset dní po operaci a cítil se dobře. Večer mě poprosil, že má chuť na šunku, abych mu ji ráno donesla. Obchody byly již zavřené, tak jsem šla do bufetu v divadle v Karlíně. Večer byli na návštěvě u bratra jeho přátelé, takže jsme šli pozdě spát. Měla jsem ustláno pod hodinami, ale protože jsem byla unavená, hned jsem tvrdě usnula.

V půl šesté ráno jsem měla pocit, že mě někdo chytil za rameno a zatřásl mnou. Probrala jsem se, podívala se na hodiny, a protože bylo brzy, zůstala jsem ještě ležet. Po chvíli jsem vstala, oblékla se a chystala se, že pojedu s bratrem autem za manželem. Před sedmou zazvonil telefon, ale nešla jsem ho zvednout. Řekla jsem si, ať vstane bratr nebo švagrová, vždyť už je čas. Bratr vešel do pokoje, zvedl sluchátko: „Ano, jsem švagr, ano, ano, ano.“

Položil a nic mi neřekl. Rychle vyšel z pokoje. Bylo mi to divné. Šla jsem k jejich ložnici a zaslechla jsem, jak moje švagrová pláče. „Co se stalo?“ zvolala jsem. Bratr vyšel z ložnice a říká: „Marcelo, musíš být silná, Jarka ráno v půl šesté zemřel.“

Zhroutil se mi celý svět. Vyjmenovávala jsem všechny oživovací metody a neustále jsem cosi drmolila. Hned jsme jeli do nemocnice. Z chirurgického pavilonu vezli zakrytého člověka. Utíkala jsem za ním jako smyslů zbavená. Před pitevnou mě doběhl můj bratr. Po chvíli mě pustili dovnitř. Mrtvý manžel měl v ruce květiny od sester, personál ho měl velmi rád. Chytila jsem ho za ruku, a ruka se nevrátila zpátky, ale pomalu se otočila a pomalu dopadla.

„On žije, on žije!“ křičela jsem. „Biologicky je mrtvý,“ řekl pan profesor, který tam mezitím přišel. Na nic víc si nepamatuji. Byla jsem jako ve snu. V ten týden rozkvetly všechny stromy. Přišlo jaro, na které Jarda tak moc čekal. Nenáviděla jsem přírodu, nenáviděla jsem celý svět. Když ho přivezli do Bratislavy, se švagrovou jsme se dohodly, že mu dáme udělat odlitek pravé ruky. Seděla jsem v pitevně s výtvarnicí. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale levá ruka, kterou jsem celou tu dobu držela, zůstala měkká. Jako bych do něj přelévala život. To se však bohužel nedá, tady je člověk bezmocný.

Nebylo mi ještě ani dvacet pět let. Věřte mi, nechtělo se mi žít dál. Vlastně ani dnes to ještě není zažité.

To musel být hrozný šok.

Bylo mi čtyřiadvacet let a měla jsem pocit, že život se mi rozsypal na střípky, které už nikdy nikdo nesbírá. Máma mi tehdy říkala: „Buď vděčná i za to. Mnohé jiné ženy neprožijí za celý život to, co ty jsi prožila za šest let po jeho boku. Važ si toho.“ Dnes už vím, jakou měla pravdu.

Přesto jste se potom ještě jednou vdala.

Měla jsem skvělého druhého muže, vynikajícího sportovce, férového člověka, který dobře maloval a já miluju výtvarné umění, tak jsem mu kupovala barvy… To byl taky velmi těžce nemocný člověk.

To byl ale váš třetí manžel.

První krátké a nevydařené manželství nepočítám, proto vždy hovořím jako o prvním manželovi o doktoru Laiferovi a o druhém Zacharidesovi.

Když doktor Laifer zemřel, už jste měla hotovou školu?

Končila jsem a měla před sebou státnice na medicíně, ale měla jsem strach. Už jsem měla po interně a chirurgii, ten den, kdy manžel zemřel, jsem měla dělat státnici z gynekologie, ale přeložila jsem si ji na září, až bude zdravý. Kdybych už neměla za sebou internu a chirurgii, tak bych tu školu asi nedodělala. Byla jsem jako vygumovaná. Všechno jsem musela číst třikrát nebo čtyřikrát, abych si to pamatovala. To byl takový šok… Přitom jsem měla tak dobrou paměť, že mě spolužáci neměli rádi, protože mi stačilo se podívat a přesně jsem věděla, kde to bylo. V té době mě začali oslovovat i čeští autoři, třeba Jiřina Fikejzová nebo Petr Hapka, ale já jsem nevěděla, zda ještě budu schopná dál zpívat.

Miroslav Graclík / Václav Nekvapil

Marcela Laiferová – Hrdá láska

Zpěvačka, lékařka, spisovatelka, astroložka. Elegantní dáma s nezaměnitelným hlasem a hlubokým životním nadhledem. V této knize Marcela Laiferová poprvé s nevídanou otevřeností vypráví o osmi dekádách svého života, od dětství poznamenaného rozvodem rodičů a přísnou výchovou až po hvězdné chvíle na koncertních pódiích i odvážná životní rozhodnutí mimo světla reflektorů.

Z osobních vzpomínek, unikátního rozhovoru, archivních fotografií i glos blízkých kolegů vznikl obraz ženy, která prošla zkouškami života se vztyčenou hlavou. Vzpomíná na první dětské zpívání na zídce v Prievidzi nebo na šaty do tanečních, které si musela ušít tajně, protože »ramínka« byla tehdy hřích. Na mladickou lásku, těhotenství během studií, i na rodinné kořeny sahajících až do 18. století.

Kniha odhaluje, jak složité může být hledání ženské identity ve stínu očekávání a předsudků, jak moc může rozhodnout jeden moment, jeden hlas, rozvod, nebo nečekaná smrt manžela. Přestože byla vychovávána k pokoře a poslušnosti, stala se umělkyní, která ovlivnila generace posluchačů a zároveň si uchovala vědecký vhled lékařky i citlivost pozorovatelky lidských osudů.

Hrdá láska je intimní zpovědí i životní kronikou první slovenské držitelky Zlaté bratislavské lyry a pozoruhodné ženy, která nikdy neztratila úsměv, noblesu ani chuť učit se novým věcem. A která ví, že i ve zpěvu, stejně jako v životě, rozhoduje rytmus a srdce.

Neschází ani kompletní diskografie, ukázky z dobového tisku a stovky fotografií ze soukromého archívu Marcely Laiferové z nichž mnohé jsou publikovány poprvé.

Objednat za zvýhodněnou cenu zde:

 https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/marcela-laiferova-hrda-laska-803178414

Miroslav Graclík / Václav Nekvapil

Marcela Laiferová – Hrdá láska (rozšírené slovenské vydanie)

Speváčka, lekárka, spisovateľka, astrologička. Elegantná dáma s nezameniteľným hlasom a hlbokým životným nadhľadom. V tejto knihe Marcela Laiferová prvýkrát s nevšednou otvorenosťou rozpráva o ôsmich dekádach svojho života, od detstva poznačeného rozvodom rodičov a prísnou výchovou až po hviezdne chvíle na koncertných pódiách i odvážne životné rozhodnutia mimo svetla refl ektorov.
Z osobných spomienok, unikátneho rozhovoru, archívnych fotografií a glos jej blízkych kolegov vznikol obraz ženy, ktorá obstála v životných skúškach so vztýčenou hlavou. Spomína na prvé detské spievanie na schodíkoch obchodu svojho otca, aj na šaty do tanečnej, ktoré si musela ušiť tajne, pretože ramienka vtedy znamenali hriech. Tiež na mladícku lásku, tehotenstvo počas štúdií i rodinné korene siahajúce až do 18. storočia.
Kniha odhaľuje, ako zložité môže byť hľadanie ženskej identity v tieni očakávania a predsudkov, ako veľmi môže rozhodnúť jeden moment, jeden hlas, rozvod alebo nečakaná smrť manžela. Hoci bola vychovávaná k pokore a poslušnosti, stala sa umelkyňou, ktorá ovplyvnila generácie poslucháčov a zároveň si zachovala vedecký pohľad lekárky i citlivosť pozorovateľky ľudských osudov.
Hrdá láska je intímnou spoveďou i životnou kronikou prvej slovenskej držiteľky Zlatej Bratislavskej lýry a pozoruhodnej ženy, ktorá nikdy nestratila úsmev, noblesu ani chuť učiť sa nové veci. A ktorá vie, že rovnako ako v speve, aj v živote rozhoduje rytmus a srdce.
Nechýba ani kompletná diskografia, ukážky z dobovej tlače a stovky fotografií zo súkromného archívu Marcely Laiferovej, z ktorých mnohé sú publikované prvýkrát. Slovenské vydanie je rozšírené o nové kapitolky aj fotografie a končí jarou 2026.

Pre zberateľov vyšla aj limitovaná edícia iba 150 kníh s potlačenou orezkou.

Z českého originálu knihu začala prekladať spisovateľka Jana Benková a po jej nečakanej smrti dielo dokončil novinár Erik Kollárik.

Diskríbucia na Slovensku – IKAR.

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/hrda-laska-803403415

https://www.martinus.sk/3895709-marcela-laiferova-hrda-laska-slovenske-vydanie/kniha

Foto: Václav Nekvapil, MV knihy / Knihy Dobrovský