Česká Vanessa Mae – tuto přezdívku si díky hře na elektronické housle vysloužila Ilona Stryová. „Paradoxní je, že jsem se této světoznámé umělkyni nikdy nesnažila podobat a můj repertoár je také trochu jiný,“ tvrdí atraktivní houslistka, která sice žije se svou rodinou v Jabloňanech u Boskovic, ale většinu času tráví na vystoupeních po celé republice i v zahraničí…
Kdo a co vás přimělo učit se hrát na housle?
Osud. Jako malou holku mě maminka přivedla do LŠU v Blansku, aby mě přihlásila ke hře na klavír. Na ten ale chtěli hrát všichni a nebylo tam už pro mě místo. Pan ředitel vzápětí přesvědčil maminku, že je hezké hrát na housle a že zrovna potřebují malé hráče do místního souboru. Bylo to sice trochu proti mojí vůli, ale dnes toho nelituji. Ke klavíru jsem se později taky dostala…
Často účinkujete v cizině. Podle toho soudím, že se vám tam skvěle daří…
Jezdím hrávat do německy mluvících zemí jako je Rakousko a Švýcarsko a rovněž do severní Itálie. Nehraji tam jen na housle, ale i na kytaru a na klavír a také zpívám. Mám připravený repertoár v několika jazycích. Daří se mi tam, protože můj styl hudby do těchto zemí zapadá.
V poslední době se často hovoří o celosvětové ekonomické krizi. Hodně času trávíte za hranicemi. Je situace opravdu tak vážná i v jiných zemích?
Ekonomická krize se projevila všude. Švýcarští hoteliéři utrpěli srovnáváním cen s levnějšími zeměmi, jakými jsou Itálie a Rakousko. V Itálii jsou problémem velmi vysoké daně a poplatky za pojištění. Někteří lidé žijí hodně ve stresu a jsou unavení z práce. Nebaví se tak dobře jako dřív, málo tancují, a proto mám připravený hlavně poslechový repertoár. Mrzí mě to, protože si myslím, že hlavní je udržet si optimistickou mysl!
Na jaký úspěch v zahraničí jste nejvíce pyšná?
Letos jsem byla pozvaná na Dámský podnikatelský veletrh v rakouském Landecku. Zvláštní bylo, že si vybrali Češku, přestože se tam prezentovaly pouze místní ženy-podnikatelky. Moje hudba se jim líbila – místní hospodářská komora mě pozvala na dovolenou do Říma, na kterou jsem ale kvůli pracovním povinnostem nemohla odletět.
Máte nějaký veselý zážitek spojený s účinkováním v cizině?
Veselo je pořád! Stalo se mi, že jsem jela hrát do Švýcarska a cestu zatarasila lavina. Myslela jsem, že ji odklidí rychle, tak jsem se zatím v autě převlíkla a chodila se ptát policistů, kdy už mě konečně pustí. Oni se smáli a řekli, že si mám rozbalit nástroje a zahrát přímo tam, že se na vystoupení do horského střediska stejně nedostanu dřív jak za tři hodiny. Tak jsem je poslechla a zahrála v místním motorestu nervózním turistům. Když odklidili lavinu, jela jsem vystoupit ještě do Samnuan. Společnost tam na mě ty tři hodiny počkala…
Kdybyste mohla doprovodit na housle nějakou světovou hudební hvězdu, kdo by to byl a proč zrovna on nebo ona?
Nebyla by to hvězda světová, ale evropská. Moc se mi líbí rakouský zpěvák s harmonikou v ruce Andreas Gabalier. Skládá muziku i nádherné texty. Má stejný styl jako já – napůl country a napůl lidový. Jeho cédéčka se mi stala příjemnými společníky při cestování a jeho hudba je pro mě pohlazením na duši.
Housle jsou většinou spojovány s lidovou a vážnou hudbou. Která je vám osobně bližší?
Mám ráda hudbu všech žánrů. V mém repertoáru jsou skladby klasické, lidové, country, popové… Také nějaké šansony, velice mi líbí maďarská, rumuská a ruská hudba. Ale protože pocházím z Moravy, lidová hudba mě hodně ovlivnila. Ráda poznávám lidovou hudbu zemí, které navštěvuji. Mám ráda letní slavnosti s dechovou hudbou. Patří to k tradici každého regionu v Evropě. Škoda jen, že se tak málo setkávám s dechovými orchestry u nás v České republice.
Kolik alb jste už natočila a čím nás hodláte překvapit do konce roku?
První CD se jmenuje Electric violin a jsou na něm skladby, jež hraji na elektronické housle. Druhé CD Zase jsou tu svátky je vánoční a natočila jsem je s dětskou skupinou Lentilky, kterou jsem několik let vedla. Už dlouho mám připravené písničky na třetí CD – to bude tentokrát zpívané a bude se jmenovat Holka z ulice. Doufám, že je stihnu vydat do konce roku. Pozvala jsem si ke spolupráci sympatickou harmonikářku, spolužačku z konzervatoře Janu Pernicovou. Nutno dodat, že veškerou hudbu pro mě připravuje brněnský hudební skladatel Miroslav Hanák. Texty písniček, které napsali Jaroslav Dvořák a Josef Nečas, jsou někdy vtipné, jindy o životě, nebo o lásce. A když jsme dvě ženské – musíme si udělat i trochu legrace z chlapů!
Jak si představujete ideální vrchol svojí kariéry?
Vrchol kariéry nemám určený, pro mě je největším uznáním mojí práce nadšené a spokojené publikum. A také mám radost z každého nového CD, které tvořím. Je to něco, co může potěšit lidi, i když s nimi nejsem. A záznamy mojí práce tady zůstanou navždy. I když už třeba nebudu moci hrát a zpívat.
Pro umělce, který se chce udržet na špici českého showbyznysu, je takřka nezbytné bydlet v Praze, anebo tam alespoň trávit hodně času. Nenapadlo vás někdy přestěhovat se do české metropole?
Praha je nádherná! Možná kdybych byla mladší, tak bych do toho šla, ale teď už bych neměnila. Moje cesta se ubírá jinudy a já se nechám vést! Tak jak to zpívám v jedné písničce: „Jednou tam, jindy sem, vede cesta, kterou jdem. Blátem, sněhem, trávou – rovnou za nosem…“ A navíc – kdyby všichni umělci bydleli v Praze, nebylo by na Moravě blaze!
Nejste jen úspěšná muzikantka, ale také matka a manželka. Máte vůbec čas na rodinu?
Mám manžela a dva syny, kteří se o sebe dovedou sami postarat, když jsem na cestách. Synové se naučili vařit hned, jakmile zjistili, že jim nic jiného nezbude. S uklízením jsou na tom hůř, ale já jim vždycky rozproudím krev hned po návratu domů. Domácí práce se jim budou jednou hodit!
Na matku dvou synů, z nichž jeden je už dospělý a druhý bude co nevidět, vypadáte neuvěřitelně svěže a mladě. Co děláte pro svoji vizáž a kondici?
Nejdůležitější je vydatný spánek. Energii mi dodává sluníčko. Ze sportů mám nejraději plavání, procházky a jízdu na kole. Nad svým věkem moc nepřemýšlím. A vedle synů si spíš připadám jako jejich starší sestra.
Zdědili po vás hudební talent, anebo se věnují úplně jiným věcem?
Hudební talent mají oba synové. Starší Michal hrál na cimbál, teď se však věnuje spíše fotbalu, a to jako rozhodčí. Mladší Lukáš hrál na housle, ale společné hodiny s matkou jemu ani mně neprospívaly. Vybral si raději bicí a těm se věnuje se svým učitelem na hudební škole. Kromě toho zpívá. Oba synové se mnou vystupovali, když byli malí. Teď už je k tomu nemohu přinutit.
Napadlo vás vůbec, že se můžete co nevidět stát babičkou? Legrační představa…
Dříve, než se stanu babičkou, vysvětlila jsem synům, aby si uvědomili odpovědnost, kterou obnáší založení rodiny. Museli by se o svoji rodinu dobře postarat, a myslím, že momentálně takové myšlenky nemají!
Máte nějakého zajímavého nehudebního koníčka? Ujíždíte na něčem?
Na čem ujíždím? Tak to vím docela jistě, jsou to boty. Když mám špatnou náladu, navštívím obchod s obuví. Při pohledu na nějaký krásný pár bot se mi nálada hned zlepší! Jinak ráda pečuji o dům, ve kterém bydlíme, a doufám, že se za čas vrátím k péči o rostliny na zahradě. Tu sice máme do kopce, ale toho se dá využít při stavbě vinného sklípku. Pevně věřím, že tam budu ve stáří odpočívat a popíjet svůj oblíbený Sauvignon blanc – pokud možno z oblasti jižního Tyrolska.
Foto: Jef Kratochvil a Bronislav Šmatera
