Mistrně vymalované světlo i temné odstíny Mozartových klavírních koncertů. „Jan Bartoš je jedním z mých nejpůsobivějších a nejzajímavějších mladých kolegů. Virtuozita se v něm snoubí s hlubokým přemýšlivým muzikantstvím.“ Když taková slova zazní z úst Alfreda Brendela, měli bychom zbystřit pozornost.
Kromě Brendela se do Bartošova hudebního mikrosvěta nejvýrazněji otisklo přátelství a interpretační i pedagogické mistrovství Ivana Moravce. Řada mezinárodních soutěžních úspěchů, zkušeností ze světových koncertních síní (vč. Carnegie Hall) a spolupráce s předními orchestry a dirigenty jsou jen dalšími milníky na Bartošově objevitelské cestě krajinou hudby. S ohledem na jména obou zmíněných mentorů se nelze divit volbě Mozarta pro supraphonský debut. Pro mnohé snad »až naivně jednoduchý« Mozart se pod rukama Jana Bartoše rozkrývá do nejhlubších vrstev architektury a v ní kódovaných emocí. Vážným, místy až démonickým Koncertem d moll nás společně s Jiřím Bělohlávkem provází jako tajemným příběhem. Radostnější charakter Koncertu A dur je ještě zvýrazněn autorovou transparentní sazbou komorní verze díla se smyčcovým kvartetem. Ve dvou koncertech se tak můžeme dotknout velmi odlehlých zákoutí Mozartovy mnohovrstevné tvorby, v interpretaci, jež si zaslouží označení »vrcholná«.
Foto: Supraphon
