Dvořákovi byla komorní hudba blízká; měl rád muzicírování s přáteli a snad i brzy pochopil, jak dobrý obchodní artikl tyto skladby představují. První ze dvou klavírních kvartetů, op. 23, napsal ve 34 letech, kdy už se o jeho díla zajímal kdekterý nakladatel. Dobový český tisk psal s uspokojením o vymanění z cizokrajných vlivů a o převažujícím duchu slovanském. Ten ostatně vyzařuje i z Moravských dvojzpěvů op. 20 či Serenády op. 22, jež vznikaly ve stejné době.
Nakladatel Fritz Simrock hořce litoval, že první kvartet odmítl, a neodbytně se skladateli připomínal: „vzal bych rád klavírní kvartet, dokonce raději dva.“ Když už se v létě 1889 Dvořák ke Druhému kvartetu dostal, stěžoval si jen na »pomalou ruku«, rozhodně ne na nedostatek invence: „Mám toho plnou hlavu … mám už zase tři věty nového kvarteta s klavírem úplně hotové a finale bude za několik dní. Jde to nad očekávání lehce a melodie se mi jen hrnou.“ Výjimečnou krásu díla vystihl vídeňský kritik Eduard Hanslick: „Kvartet vyžaduje, aby se posluchač trochu více soustředil a byl lépe informován, což se ovšem bohatě vyplatí.“ Soubor nesoucí jméno skladatele a jeho členové navazují na silnou tradici svých velkých učitelů – Ivana Moravce, Josefa Vlacha či Milana Škampy. Představují nám Dvořáka v nejlepším smyslu slova tradičního a promyšleného.
Dvořákovy klavírní kvartety – hluboká krása psaná lehkou rukou.
ANTONÍN DVOŘÁK – KLAVÍRNÍ KVARTET Č. 1 D DUR OP. 23 (1875), KLAVÍRNÍ KVARTET Č. 2 ES DUR OP. 87 (1889)
DVOŘÁKOVO KLAVÍRNÍ KVARTETO: SLÁVKA VERNEROVÁ-PĚCHOČOVÁ – KLAVÍR, ŠTĚPÁN PRAŽÁK – HOUSLE, PETR VERNER – VIOLA, JAN ŽĎÁNSKÝ – VIOLONCELLO
Foto: Supraphon
