Válka zpěváků! Kvůli Rothovi vyhodili Prokopa!

Krásnější než růže a Zahrada ticha – to jsou dva velké hity osmdesátých let minulého století, které zní i dnes denně z rozhlasových vln. Jejich interpretem je Pavel Roth, sympaťák s duší rockera, který před dvaceti lety pověsil zpívání na hřebík. Před pár lety se ovšem rozhodl pro návrat. „Muzika mi moc chyběla,“ přiznává upřímně. A jeho fanoušci si už pouštějí čtyři cédéčka, která mu od té doby vyšla. A ve vzpomínkovém rozhovoru nám dokonce prozradil, jak před lety kvůli němu vyhodili ze Supraphonu Michala Prokopa, který mu to asi dodnes nezapomněl…


Pavle, jak jste se dostal k muzice?
Věnoval jsem se jí už od dětství. První nástroj, na který jsem se v sedmi letech začal učit hrát, byly housle. Přetrpěl jsem rok a po roce jsem to zkusil s akordeonem. Na rozdíl od houslí mě velmi brzy zaujal a zůstal jsem mu věrný sedm let. Od třinácti let jsem se začal učit hrát na zobcovou flétnu a od patnácti jsem k tomu přidal příčnou flétnu, ve které jsem pokračoval na státní konzervatoři.

Takže máte hudební vzdělání?
Konzervatoř jsem nedokončil. Neměl jsem problémy se studiem, ale vždycky jsem se obtížně podřizoval, a to se na střední škole příliš netrpělo. S flétnou jsem ale neskončil a další roky jsem se jí věnoval na Lidové konzervatoři, kde jsem vedle obligatorního klavíru později studoval i zpěv.

To se už blížíme k vaší první kapele…
Prošel jsem různými hudebními skupinami i žánry. První kapela, ve které jsem hrál se jmenovala Stars. To mi bylo třináct a byl jsem v ní nejmladší. V té době jsem vedle flétny a akordeonu hrál jako samouk i na kytaru. Ve Stars jsem ale hrál na bicí. Hráli jsme na čajích a tanečních zábavách a vystupovaly s námi také tanečnice. Jednou z nich byla Jana Paulová. Už tehdy byla moc hezká a projevovala výrazný talent.

Vy jste ale také hrál klasiku, že?
V souboru Jaromíra Vogela jsem hrál na příčnou flétnu a zpíval. Náš repertoár byl od klasiky až po tehdy velmi populární skupinu Chicago. Na tuto dobu vzpomínám rád. Měl jsem možnost uplatnit i příčnou flétnu, vážný repertoár mě bavil a hodně jsem se v té době naučil. Tehdy jsem se rozhodl hudbou živit.

Jaké byly začátky?
Zpívat jsem v pražských barech, kde jsem přezpíval repertoár většiny světových hvězd. Bylo to náročné, protože se zpívalo od osmi večer do tří hodin do rána, ale byla to obrovská škola a skončila mým nástupem na vojnu.

Co bylo po vojně?
Našel jsem inzerát skupiny Benefit, která hledala zpěváka. Takto odstartovalo mé několikaleté období s pražskými beatovými kapelami. V Benefitu jsem poznal Pavla Sochu, výborného basového kytaristu, který mi před pár lety po mém návratu ke zpívání vyprodukoval album Čáry lásky.

Jak vzpomínáte na beatové kapely?
Jen v dobrém. Psal se rok 1979 a tvrdší muzika nebyla v rozhlase a televizi povolená a k deskám byl přístup velmi omezený. Vozily se ze zahraničí a prodávaly na černých burzách. Beatové kapely tuto hudbu mladým lidem zprostředkovaně představovaly a byly tehdy velmi navštěvované. Jako všechno nepovolené, přitahovala i tahle muzika. Navíc úroveň těchto kapel vůbec nebyla špatná. Horší bylo, že jako koncertní repertoár by si tuhle muziku žádná agentura netroufla povolit a tak se hrály převážně tancovačky, které znamenaly znovu vyčerpávající šestihodinové zpívání.

Kam jste šel z Benefitu?
Do skupiny Markýz John. »Markýzi« hodně využívali trojhlasné vokály, což je přesně způsob prezentace písniček, který mám rád a dosud na něm stavím. Další skupinou byl Orient, kde jsem dostal možnost uplatnit i vlastní písničky.

Co byste označil na zlomový bod ve vaší hudební kariéře?
Přechod ke skupině Projektil. Byla složená z vynikajících muzikantů, kteří se velmi dobře doplňovali a ovlivňovali. Věnovala se převážně vlastní tvorbě, ale hlavně začala natáčet desky. S touto skupinou vznikla jedna z mých nejúspěšnějších písniček – Zahrada ticha. Při jejím natáčení se právě uplatnila už zmíněná skvělá spolupráce muzikantů. Ivan Sekyra složil hudbu a napsal text, já jsem přímo ve studiu vymyslel hlasy a nahrál foukací harmoniku a basový kytarista Zdeněk Fák navrhl v posední sloce kánon, bez kterého by si už dnes tuto písničku nikdo neuměl představit. Nezaměnitelný zvuk dodal písničce bubeník Karel Jenčík, použitím rolniček.

V té době jste taky bodoval s písní Krásnější než růže…
Vyhrál jsem s ní republikové kolo Mezinárodní soutěže Intertalent 1983 a v mezinárodní soutěži jsem pak získal cenu FIDOF (Mezinárodní federace organizátorů festivalů). V tomtéž roce jsem se zúčastnil i festivalů Děčínská kotva a Bratislavská lyra, čímž odstartovala moje spolupráce s Orchestrem Československé televize a Václavem Zahradníkem. Bylo to dost úspěšné období, ale postupně mi začalo vadit, že jsem neměl možnost ovlivňovat svůj repertoár a způsob své prezentace od muziky, přes texty až po kostýmy. Nakonec jsem se rozhodl založit vlastní skupinu. Bylo to odvážné, protože spojení s Václavem Zahradníkem znamenalo sice jisté ústupky, ale na druhé straně představovalo jistotu a pravidelnou prezentaci v televizi.

Nelitoval jste později svého rozhodnutí?
Ne. Tento krok byl, jak se ukázalo později, správný. Kapelu pro mne sestavil Pavel Socha, bývalý kolega ze skupiny Benefit a nazvali jsme ji Rotor. Odehráli jsme přes tři stovky úspěšných představení, natočili několik singlů a album Zahrada ticha. Poté, co jsme několikrát objeli celou republiku, jsem přijal nabídku Karla Šípa a Jaroslava Uhlíře na vystupovaní v jejich zájezdovém programu Šaráda a po něm v dalším, který se jmenoval Letí šíp na Hanou. Spolu se mnou v tomto pořadu vystupovali vedle hlavních protagonistů i Víťa Vávra, Viktor Sodoma, Vašek Vašák a Karel Kahovec.

Vydat v osmdesátých letech minulého století album u Supraphonu bylo dost složité, jak se vám to povedlo?
Měl jsem člověka, který ho dokázal prosadit mimo plán a vím i koho tehdy museli místo mě z edičního plánu vyšoupnout.

Kdo to byl ten manažer?
Zdeněk Nedvěd.

A koho kvůli vám vyhodili?
Michala Prokopa a předpokládám, že se to dozvěděl.

Řekl vám to?
Ne, ale nepřijal si mě jako přítele na facebooku, takže to asi ví.

Jak dlouho trvalo, než jste tu desku natočil a než potom vyšla?
Natáčeli jsme ji po nocích, kdy jsme si ze svého platili takzvané černé frekvence. Musel jsem vytáhnout peníze a zaplatit zvukaře a další lidi ve studiu. Takto jsme natočili asi pět nebo šest písniček, protože ty ostatní jako třeba Zahrada ticha, už byly hotové a na elpíčko se použily jejich nahrávky, které předtím vyšly na singlech. Album bylo natočené velmi rychle a i poměrně brzy po odevzdání bylo vylisované.

Co jste dělal po roce 1990?
Ačkoliv jsme hráli ještě do roku 1991, stejně jako většina tehdejších kapel a zpěváků, jsme postupně omezili vystupování a pak úplně se zájezdy skončili. V té době už jsem měl rodinu, s hraním to bylo špatné a proto jsem na nějakou dobu odešel hrát a zpívat do barů v Německu. Připravoval jsem se na návrat a většinu vydělaných peněz jsem investoval do hudebních nástrojů a techniky. Skládal jsem písničky a netušil, že si na návrat k muzice počkám třináct let.

Proč?
Jeden pokus jsem sice ještě udělal, když jsem prošel po návratu z Německa konkursem v Hudebním divadle v Karlíně, ale tehdejší ředitel Zdeněk Pospíšil mi mohl nabídnout jen částečný úvazek s platem, který by k zajištění rodiny nestačil. Tehdy velmi těžce onemocněla dcera Michaela, podstoupila řadu závažných operací a rok strávila na lůžku. Museli jsme se se ženou střídat v péči o ni, a tak, aby žena, která je právnička, nemusela přerušit práci, zkusil jsem pracovat jako taxikář. Mohl jsem si sám určovat pracovní dobu a přizpůsobit se ženě. A u taxikaření jsem potom zůstal.

Jak došlo k vašemu pěveckému návratu?
Jako host jsem v mezičase zpíval s Projektilem a občas se věnoval muzice a skládal na objednávku instrumentálky pro filmy a počítačové hry. Po letech se mi ozval Pavel Socha a navrhl mi natočení alba s některými staršími úspěšnými písničkami. Tak vzniklo album Čáry lásky, které je sestavené z mých starších písniček. Natočili jsme je ale znovu a nově, protože mi Supraphon nechtěl prodal licenci na původní nahrávky. Nazpíval jsem na něj všechny hlasy a využil většinu nástrojů na které hraji – od zobcové flétny přes klávesy, akordeon, foukací harmoniku až po dvanáctistrunnou kytaru. Pak následovaly dvě alba se zpěvačkou Ivou Hajnovou a před pár dny mi vyšel už druhý výběr mých největších šlágrů. Vešlo se jich na něj třiadvacet.

Foto: Radim Novotný, Supraphon, www.pavelroth.cz


Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353