Především ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století byl Miroslav Dudáček populárním zpěvákem. Vzpomínáte na jeho hity Černé oči máš jen jednou, Střapatej kluk, Málo mě znáš, Taky (mám život rád), Roztál sníh nebo Od té chvíle, co tě znám? Kam zmizel modrooký sympatický kluk, který podle své výšky pojmenoval své debutové elpíčko Malý velký muž? Proč nakonec Miroslav Dudáček skončil se zpíváním? Jak a kde dnes žije? Hledat odpovědi na tyto otázky nebylo vůbec jednoduché. I když se nám zdálo, že Miroslav Dudáček zmizel z povrchu zemského, přesto jej nakonec objevili autoři knihy Petr Novák – Klaunova zpověď. Dudáček totiž začínal svou uměleckou dráhu právě ve skupině Petra Nováka jako kytarista. Bývalá hvězda pop music, po které dívky šílely právě kvůli jeho hezké tvářičce, dnes žije jako bezdomovec!
Mirku, kde ses narodil a kolik máš sourozenců?
„Narodil jsem se v Praze, mám jednoho sourozence a vyrůstal jsem v podstatě na ulici.“
Jak je to možné, že na ulici?
„To přece není nic nenormálního a žije tak spousta lidí. Matka mi zemřela, když mi bylo šest měsíců, a táta mě nechal ve čtrnácti. A je to.“
Do těch čtrnácti let jsi žil s tátou, nebo v dětském domově?
„S tátou a od čtrnácti do devatenácti po děcácích. To je ale na román, to se všechno vůbec nedá říct v jednom rozhovoru.“
Neměl jsi babičku nebo někoho, ke komu bys šel, když ti zemřel otec?
„Neměl. Zapečetili byt a mě šoupli do Lublaňské a pak mě dali do Obořiště, kde jsem se vyučil.“
A tvůj sourozenec skončil kde?
„Zoja, sice to zní jako holka, ale byl to kluk. Je o rok starší než já a skončil dobře, byl mazanější, protože měl mámu.“
Takže to byl tvůj nevlastní brácha. Potkáváš se s ním dnes?
„Ne, nepotkáváme se.“
Ani jako děti jste se nepotkávali?
„Občas, ale bylo to víceméně příležitostné. Když mi bylo osmnáct, tak mi připadl po tátovi byt, a najednou se ke mně všichni příbuzní včetně bratra přistěhovali…“
V tom bytě bydlíš dodnes?
„Ne. Když jsem přišel po práci domů, poslouchal jsem nahlas muziku a hrál na kytaru, takže si stěžovali sousedé, že to moc drtím, tak jsem ho levně prodal a odstěhoval se do suterénu na Smíchov, kde jsem měl klid.“
Co jsi tenkrát dělal?
„Vyučil jsem se truhlářem, protože táta mi vždycky říkal, ať se vyučím, že řemeslo má zlaté dno. Dělal jsem v Tesle truhláře, ale asi to tak není, protože jsem tahal na zádech fošny a bral osm set korun. Tak jsem si řekl, že tudy cesta nevede. Vždycky tam chodila taková parta čundráků, hráli na kytaru, což se mi líbilo, a tak jsem jim zpíval třetí hlas. Najednou mě začala muzika bavit, pořídil jsem si kytaru s jednou strunou, začal se na ni učit a po čase jsem s truhlařinou praštil. Naštěstí mě nevzali na vojnu, takže jsem šel dělat do skladu, kde jsem dělal vedoucího a měl dvanáct set, což bylo lepší. Navíc to nebyla taková dřina a bez úrazů. A pořád jsem se jako samouk učil na kytaru.“
Kdy ses stal profesionálním muzikantem?
„Ještě jako amatér jsem měl amatérskou skupinu Alarm, se kterou jsme byli druzí na soutěži amatérských kapel. Pak jsem hrál na kytaru ve skupině P67, ve které hrál blues Fáfa Mašek a já jsem k nim vyhrál konkurz. A po čase jsem dostal lano od Petra Nováka do jeho skupiny.“
A to jsi už byl profesionál?
„Ne. To jsme hráli zadarmo nebo za víno a dál jsem chodil do práce do toho skladu. Potom u Petra jsem už nějaké peníze dostával a po čase ve skladu skončil.“
U Petra Nováka jsi byl od úplného začátku, od jeho první kapely?
„Ne, tam prošlo docela dost lidí. Byl tam Karel Kahovec, Juračka a spousta dalších.“
Jak ses s Petrem seznámil?
„S Fáfou Maškem jsme hráli koncert v Radiopaláci a přišli tam dva »agenti« – Jirka Čížek a basák Jirka Jirásek. Dali mi tam lano, ale já byl spokojený v P67, protože mě blues docela bavil a oni měli takové ty kožené kufříčky a už byli trochu namachrovaní. Zkoušeli to asi půl roku, a pak jsem se rozhodl, že k Petrovi do kapely půjdu. Pozvali mě do Reduty, kde předtím dělali konkurz, což jsem nevěděl. Za týden jsem s nimi už hrál v Chrudimi. To byl můj první profesionální kšeft, i když to slovo nemám moc rád. Zkrátka neměli kytaristu, takže když jsem přišel do Reduty, dali mi nějaké vychytávky, aby zjistili, jak hraju. Byl tam i Petr, kterého jsem do té doby neznal, tak tam chodil a byl mi docela nepříjemný, protože byl nervózní. Jsem dost citlivý, takže se to na mě hned přenese, a pak jsem se vším hned hotový. Říkal jsem si: Tak, a ještě něco řekne a jdu. Skoro jsem na to čekal. A když něco řekl, hned jsem jako malé dítě strčil kytaru do futrálu a odešel. Šel jsem domů po Národní a najednou mi někdo zezadu zaťukal na hlavu. Otočil jsem se a on to byl Petr. A teď mi začal vysvětlovat, že mají hrát a že nic nemají nacvičené, tak jsem to pochopil a vrátil se s ním. Kluci mě tam dál drtili, Petr někam odběhl a vrátil se s basou plzní. Postavil ji přede mně a za týden jsme těch dvacet věcí nadrtili a mohli odehrát první koncert.“
Petr byl v té době docela populární, jak ses v těch začátcích s popularitou vyrovnal ty?
„Byl jsem zvlčilý, ale musel jsem se klukům v kapele přizpůsobit. Na druhou stranu ale ke mně byli dobří, to musím říct.“
Využívali jste přízeň takzvaných bigbítových lidušek po koncertech na hotelích?
„Využívali. Ale to v té době dělaly všechny kapely, a pokud někdo říká, že ne, tak lže. Když se ti někdo líbí a nabídne ti přízeň nebo sex, tak většinou neodmítneš. Přiznávám, že jsem se tomu nikdy nebránil, a říkalo se o mně, že jsem proutník. Na druhé straně jsem nebyl žádný loudil a nikdy jsem nepřišel k holce se slovy: Ty se mi líbíš, pojď se mnou na pokoj.“
Jak dlouho jsi v kapele u Petra Nováka hrál?
„Nevím. Nechci teď plácat nějaké roky, ale já si to fakt nepamatuji. Moje muzikantská nebo pěvecká kariéra mě v podstatě nikdy moc nezajímala, a proto si z ní pamatuju jen velmi málo.“
Jaký byl mezi tebou a Petrem výškový rozdíl?
„Dost velký. Já mám 163 centimetrů a Petr měl skoro dva metry. Tenkrát s námi ještě dělal manažer Honza Bunzl, který měl asi sto šedesát kilo, a měli jsme společnou fotku, na které jsme vypadali jako Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Bunzl potom manažeroval Vaška Neckáře a byl to docela bourák a bedna chlap. Nepěstoval žádnou pompéznost jako jiní manažeři a kolikrát jsem ho potkal v únoru na Národní třídě, mrzlo až praštělo a on měl na sobě sako a bílou košili na rozhalenku. V sedmdesátých letech hodně pomohl nejen Petrovi.“
Jak ses dostal do skupiny Kardinálové Petry Černocké?
„Oslovil mě Jindra Vobořil, což byl můj kamarád ze Žižkova. To už bylo v době, kdy jsem neměl peníze a Jindra mě živil polívkama. V noci dělal na nádraží balíky a přes den jsme nacvičovali nový koncertní program s Petrou.“
Jaká byla Petra šéfová?
„Nevím, co bych na to řekl. Šéf je vždycky šéf, ale byla dobrá.“
V té době už za sebou měla Saxanu, byla velmi slavná a populární a taky hrozně hezká… Prožila s tebou nějaký románek tak jako s kapelníkem Zdeňkem Mertou?
„Ne! Za prvé jsem se jí typově tolik nelíbil a za druhé, i když byla pěkná ženská, tak už tenkrát mi přišla dost emancipovaná a já se těhle ženských dost bojím. Nebyla tvrdá, ale se vším si věděla rady. Zdeněk vždycky napsal nějakou písničku, ale ona za mnou třeba nikdy nepřišla a neřekla: ,Hele, Mirku, pojď a zazpívej se mnou duet.´“
Ale pár duetů jste spolu zpívali…
„Ano, pár duetů jsme spolu nazpívali, ale to vždycky musel za mnou přijít Zdeněk a domluvit to.“
Jak dlouho jsi u ní nakonec byl?
„Nevím, ale asi tak dva roky.“
Proč jsi vůbec od Petry a Kardinálů odešel, vždyť se jim dařilo, byli populární a měli hodně vystoupení… Pohádali jste se?
„Ne, nepohádali jsme se, ale bylo to tam takové zajímavé. Do Kardinálů mě vzal Jindra Vobořil a já si říkal, jak to bude dobré, protože Jindra tam prosadil bigboš. Půlku koncertu jsme hráli bigbeat a druhou půlku zpívala Petra. Trvalo to ale jenom chvíli, a pak se začal bigbeat pomalinku odbourávat. Do kapely přišel Zdeněk Merta, seznámil se s Petrou, po čase nahradil Jindru jako kapelníka… Jindra nakonec odešel, já tam zůstal a chtěli po mě, abych zpíval. Hrozně jsem se tomu bránil. Byl jsem ochotný zpívat jen vokály, ale sólově ne. Do krve jsem se kvůli tomu hádal se Zdeňkem. Asi po dvou měsících mě přesvědčil, ať zpívám aspoň jednu písničku. Zdeněk vlastně ze mě udělal sólového zpěváka, protože když jsem viděl, že mě lidé nemlátí, a naopak poslouchají, zpíval jsem postupně víc a víc.“
Jak se ta tvoje první písnička jmenovala?
„Nevím, ale složil ji Zdeněk. A Jindra to pochopil tak, že jsem se na něj vykašlal a začal sólově zpívat, ale ono to bylo všechno jinak. Nakonec jsem v Kardinálech zůstal, pak tam jeden čas ještě zpíval Aleš Ulm a poté přišel Petr Rezek. Já jsem hrál na kytaru a zpíval dvě věci. Manažerem kapely byl Petřin manžel Honza Vaculík, tak jsem mu jednou řekl, že ty dvě písničky jsou dobré, ale ať mi ještě jednu přidá, že bych měl blok, a on mi řekl památnou větu: ,Víš, my potřebujeme, abys zpíval, ale ne zase moc.´ Po čase odešel Rezek, který dostal nabídku od Hany Zagorové, pak bubeník Pepa Havlíček a nakonec i já.“
A kam jsi od Kardinálů šel?
„Hrál jsem na kytaru a zpíval dvě písničky jako host v pořadu Jirky Helekala a brzy poté se vrátil z Německa Honza Obermayer a udělal skupinu Modi.“
V Modi zpíval i Arnošt Pátek, tenkrát ještě Piaček, ne?
„Ano, Arnošta jsem tam přitáhl já. Upozornil mě na něj kamarád, že docela dobře zpívá. A taky tam byly dvojčata, sestry Mikešovy.“
Jak dlouho jsi v Modi působil?
„Moc dlouho ne, protože nám dělali problémy na PKS a pak jsem dostal lano od Janečka.“
Takže jsi zpíval v jeho legendárních Krocích?
„Ne, já jsem to nevzal.“
Kdy ses stal sólovým zpěvákem? Měl jsi i své sólové koncerty?
„Moje zpívání začalo v Kardinálech s Petrou Černockou, ale sólové koncerty ani svou kapelu jsem nikdy neměl. Mě bavilo být součástí kapely, a ne být jednička a sólista. Nikdy jsem se na to necítil.“
Ale v sedmdesátých letech ti vyšla hromádka singlů, a dokonce i sólové elpíčko nazvané Malý velký muž… To byl v té době velký úspěch.
„Natočit písničky si může člověk sám. Já jsem vždycky natočil něco, co jsem si vybral, a dál ta píseň už žila svým životem, nikdy jsem nechodil do rádia, aby mě někdo hrál. Nikdy jsem neměl manažera, plakáty, ani jsem neměl ambice jezdit sólové koncerty. Aleš Sigmund o mně řekl, že jsem zlaté jablko, ale když ho nikdo neutrhne, tak že spadne a shnije, a já s tím v podstatě souhlasím.“
Když ti vyšlo album, tak jsi byl docela slavný, ne?
„Slavný? Nevím. Prostě vyšlo pár písniček, které se líbily.“
Proč se ta deska jmenovala Malý velký muž? Kdo to vymyslel?
„Pavel Vrba, a vymyslel to velice dobře. Mám ho hrozně rád nejen jako kamaráda. On je opravdu bedna. Rád se napije, ale u něj to je jinak. Já si dám pivo a blábolím, on jich vypije pět a mohl by přednášet na univerzitě. Navíc je obrovsky sečtělý.“
V polovině osmdesátých let jsi odjel zpívat na několik let do Polska? Tady se na tebe pozapomněli, už ti nevycházely desky… Co jsi dělal po návratu domů?
„Zase jsem nic nedělal a žil z úspor. Pak jsem dostal nabídku, abych jezdil jako host koncertních vystoupení Milana Chladila, Yvetty Simonové a Karla Hály, která konferovaly televizní hlasatelky Dagmar Dvořáčková nebo Milena Vostřáková. Oni tam byli za hvězdy a já do počtu s blokem svých písniček, aby se uhrál čas. Pokračovali jsme dál v koncertování i když Milan Chladil zemřel, a všechno to skončilo havárií. Auto řídil Karel Hála, já jsem měl rozčíslou palici a nejhůř na tom byla Milena Vostřáková, která si zlomila kotník. Poleželi jsme si v nemocnici v Benešově, a to byl vlastně definitivní konec mé pěvecké keriéry.“
Kdy se to stalo?
„To si už nevzpomenu, ale myslím, že to mohlo být tak nějak dva roky před takzvaným převratem.“
Kolik jsi měl tenkrát za vystoupení?
„Asi 140 korun za kšeft. Ještě jsem dělal jako sólista přehrávky u PKS, v komisi seděl Karel Hála a Michal Prokop, který se nám snažil pomáhat. Byly tam kulturně-politické pohovory a ptali se nás na všechny možné věci z politiky, ze sportu a tak dále. Třeba Arnošt Pátek proslul tím, že když se ho ptali muzikologové, jaké má předznamenání C-dur, tak jim řekl, že jeden, maximálně dva křížky. Tam se skutečně děly takhle zajímavé věci. Nebo tam hrála nějaká garážová podzemní kapela, která ani nevěděla, kdo je prezident, a když se jich zeptali, jak to tenkrát bylo na tom stadioně v Chile, tak se hluboce zamysleli a pak řekli: ,Tuším jedna jedna.´ Já jsem nějaké zkoušky udělal, ale už jsem tam potom nešel a veřejně nevystupoval.“
A co jsi dělal?
„Nic. Byl jsem ženatý, kousek za Prahou jsme měli byt, a když zemřela tchýně, tak jsme ho prodali a odstěhovali se za Prahu do Chotče, kde jsme koupili barák. Bohužel to bylo se závazkem asi 180 tisíc, tak jsme si mysleli, že to nějak ukočírujeme, ale nějak se to rozrostlo v hroznou sumu dluhů… Já se o tyhle věci nikdy nestaral, proto jsem se oženil, a jednoho dne jsem ty dluhy už neunesl, hodil jsem si pytel a kombo do auta a v deseti minutách byl ze mě bezdomovec. Pak jsem se rozvedl a teď žiju v podstatě již deset let jako bezdomovec.“
Máš děti?
„Kluka. Jmenuje se Mirek, je mu třicet a má firmu na čištění odpadů. Už přes dva roky jsem ho neviděl. On na to jednou přijde sám, nic mu nevyčítám. Vzal si ženu s malou holčičkou a má s ní syna – asi zase Mirka. Už jsem dědeček.
Svého prvního vnuka jsi ještě neviděl?
„Ne. My jsme se nepohodli. Je to složité. Já bych ho třeba nikdy takto nenechal, je to moje krev, ale třeba na to jednou dojde.“
A z čeho žiješ?
„V Praze jsem dělal cestáře a všechno možné. Rok a půl jsem taky dělal asfaltéra v Rakovníku. Vydělal jsem si tam asi 180 tisíc, a pak jsem šel tady v Praze nacamraný po ulici a normálně mě přepadli a okradli o všechny peníze. Teď se živím, jak se dá, občas seženu nějakou brigádu… To je složité a na romány. Těch posledních deset let bych nejraději přeskočil a úplně vymazal, protože jsou úplně o ničem.“
Pořád bydlíš v tom starém autě?
„Ne, to jsem už dávno prodal. Bydlím, jak se dá. Přes zimu většinou po tramvajích a zrovna teď u kamaráda. Respektive tam jsou dvě rodiny, takže zaplať pán bůh, že tam můžu mít alepoň věci a občas si tam vyprat nebo se umýt. Teď zrovna přespávám v jednom totálně vybydleném bytě 3 + 1, kde je jen postel a dvě deky. Elektřina je odstřižená, ale teče v něm studená voda. Už jsem si zvykl spát v zimě bez topení, a když je hodně velká zima, jdu spát do noční tramvaje. Už tam bydlím delší dobu, tak čekám, kdy si toho vybydleného bytu někdo všimne a přijde mě vyhodit.“
Platíš si alespoň sociální a zdravotní pojištění?
„Tam mám právě dluh a exekuci. Nemá cenu se o tom vůbec bavit.“
A kolik dlužíš?
„Nevím, ono to pořád naskakuje. Když jsem se rozvedl, tak jsem skutečně chlastal, protože jsem se s tím nemohl vyrovnat, a měl jsem bouračku. Naštěstí se nikomu nic nestalo. V Hondě jsem měl věci, i jsem v tom autě bydlel. Byl jsem opilý a naboural do dalšího auta, ale stejně to byl pojišťovací podvod.“
Máš teď nějakou brigádu?
„Ne. Teď obíhám doktory, protože jsem si vyřídil kartičku. Neměl jsem ani doktora, a navíc tam, co jsem bydlel, jsem byl odhlášený.“
Nepřemýšlíš nad tím, že bys zase začal zpívat a vydělal si tak aspoň nějaké peníze?
„V tomhle stavu to nejde. Vydat desku není dnes takový problém jako kdysi, už jsem i několik písniček natočil, ale když ti je nikdo nehraje v rádiu a nevydá, tak je ti to k ničemu a stojí to jen peníze.“
A chtěl by ses vrátit k muzice?
„Určitě, hrozně mi to chybí, ale není kde cvičit a tak.“
Slyšel jsem, že jsi chodil v zimě bosý ve sněhu. Proč?
„Vyšel jsem z nonstopu, ujela mi noha a rozbil jsem si hlavu. Byl jsem celý od krve, a protože jsem zrovna nikde nebydlel, neměl jsem kam jít a nevěděl, jak se vybít, tak jsem si sundal boty a chodil jsem v tom mrazu ve sněhu bosý. Zrovna byla taková ta arktická zima, ale přežil jsem to bez úhony. Za posledních deset let jsem už přišel o pětadvacet mobilů, když mě přepadli naši romští spoluobčané. Nedávno mi vzali peníze, rozbili hlavu, málem vyrazili oko a vybili několik zubů. Ale to mám z toho, že se vždycky někde nacamrám.“
Piješ hodně?
„Teď ne, ale měl jsem takové období. Nemohl jsem rozdýchat rozchod s manželkou, že tě ženská, která s tebou vydrží třiadvacet let, spláchne během pěti minut. To mi vadilo.“
Je ti dvaašedesát, máš důchod?
„Mám. Dva a půl tisíce korun měsíčně. Na víc jsem nedohledal roky.“
Jak si představuješ svou budoucnost, co budeš dělat?
„To je otázka! Nevím. A v podstatě je to tak silné, že je mi to vlastně všechno jedno.“
Celý rozhovor s Miroslavem Dudáčkem naleznete v knize Petr Novák – Klaunova zpověď, kterou si můžete objednat zde:
http://www.xyz-knihy.cz/petr-novak-klaunova-zpoved.html
Foto: Nakladatelství XYZ
