Sympatický kouzelník Grino patří k nejznámějším a nejúspěšnějším českým kouzelníkům, který však před propagací v bulvárním tisku dává přednost návštěvníkům svých četných vystoupení. Bydlí v Praze, ale vidět ho můžeme na nejrůznějších akcích po celé republice a také v zahraničí. Svým speciálním trikem s hrdličkou dokonce velmi zaujal vůdce Severní Koreje Kim Ir Sena!
Kdy vás poprvé zaujalo kouzelnické řemeslo?
Když jsem chodil do první třídy, do našeho městečka zavítal se svojí show kouzelník Kellner. Amplion na autě hlásal, nechť se večer všichni dostaví do místního restauračního kina na představení, ve kterém mistr Kellner před zraky diváků popraví osobu z publika, promění ji na kostlivce a ten zatančí boogie woogie. Přemluvil jsem rodiče a vypravili jsme se tam. Byl jsem zcela u vytržení. Magie mě tehdy lapila do svých sítí. V rámci představení si pan Kellner vypůjčil od jednoho z diváků kapesník, uvázal z něj panáčka a ten mu za chvilku začal poskakovat po rukách, po ramenou. Kouzelník uchopil do ruky cylindr, panáček přeskočil na krempu cylindru, zde chvilku tančil a nakonec se schoval dovnitř. Kouzelník panáčka z kapesníku vrátil jeho majiteli. Druhý den se hrálo ještě jedno představení a to jsem si nemohl nechat ujít. Byl jsem v sále mezi prvními, sedl jsem si úplně dopředu a od samého začátku jsem v ruce žmoulal kapesník. Když pan Kellner požádal někoho z diváků o kapesník, vyletěl jsem k němu jako střela. Panáčka z kapesníku mám dodnes schovaného na památku.
Zkoušel jste pak sám kouzlit?
Pocházím z Libušína na Kladensku. Tehdy široko daleko žádný kouzelnický kroužek či klub nebyl, tak jsem byl odkázán pouze na občas se objevivší popisy triků s vysvětlením v dětských časopisech. Trik jsem si vždy pozorně přečetl, pečlivě jsem si vyrobil patřičné pomůcky dle návodu a pak jsem s tímto trikem otravoval všechny kolem sebe, zejména rodiče. Měl jsem vždy děsný vztek, když tajemství triku odhalili. To bylo skoro pokaždé a tak jsem opětovně pátral v literatuře po dalších kouzlech…
Kdo vás výrazněji ovlivnil?
V dětství jsem se s kouzelníkem setkal ještě jednou, někdy ve třetí třídě. Do tělocvičny ve škole zavítala cirkusácká rodina. V představení byl vrhač nožů, klaun žonglující s talíři na tyčích, cvičená opička, pudlíci, hadi škrtiči… Principál společnosti (po letech jsem zjistil, že to byl pan Dominik Jung, kterého osoby v mém věku určitě pamatují z Matějských poutí, kde vystupoval se svou revuí) předváděl v programu kouzla. Dodnes si pamatuji na trik s vajíčkem, které se vždy záhadně objevilo v látkovém sáčku po pronesení kouzelnického zaklínadla „pipi koko“. Tento trik s určitými obměnami dodnes velice rád předvádím ve svých pořadech pro děti. Pan Jung potom posadil svoji manželku, která mu při kouzlech asistovala, na židli, hlavu jí schoval do krabice, kterou držela na ramenou. Kouzelník krabici uzavřel, zabodal do ní velké množství dýk. Pak přední stěnu otevřel, dýky procházely krabicí a k údivu všech diváků – hlava ženy zmizela, v krabici byly vidět pouze čepele dýk… S rodinou Jungových jsem se ve svém životě setkával poměrně často, dnes se přátelím s ředitelem jednoho cirkusu. Shodou okolností je to vnuk pana Junga.
Studoval jste v začátcích i nějakou kouzelnickou literaturu?
Při studiu na kladenském gymnáziu jsem byl na delší dobu odkázán na lůžko kvůli zlomenině nohy na lyžařském výcviku. Dlouhou chvíli jsem si krátil četbou brožurky 100 kouzelnických experimentů. Moje maminka se zmínila před panem doktorem, u kterého v ordinaci pracovala jako zdravotní sestra, že mne baví kouzla. Pan doktor mi po ní poslal právě tuto publikaci o kouzlech.
Má kouzelnictví u vás v rodině tradici?
Od dětství jsem inklinoval k divadlu. Jako malý jsem hrál loutková představení. Jako na potvoru u nás v rodině byli samí doktoři, úředníci a řezníci, ale kouzelník žádný. Jediné umění, které jsem v dětství měl na dosah, byla hudba. Tatínek byl lékař a vynikající muzikant, několik let se mě marně snažil naučit hrát na klavír. Hudbu jsem měl rád, ale hra na klavír mne více než nebavila. Tatínek, chudák, u klavíru trpěl ještě víc než já, a tak jsme to vzdali. Na klavír nezahraji ani Ovčáky čtveráky.
Věnoval jste se i herectví?
Při studiu kladenského gymnázia jsem navštěvoval ochotnický kroužek, kde jsem se pod vedením některých členů souboru kladenského Průchova divadla naučil zásadám pohybu na jevišti, základním principům mluveného projevu. To mi hodně pomohlo v budoucnu při mé profesi kouzelníka. Vždyť jak praví jeden kouzelnický klasik – kouzelník není nic jiného než herec, který hraje roli kouzelníka. A jde o to, zahrát ji dobře. Hraní ochotnického divadla mne také postupně naučilo zbavit se trémy. Lidé, kteří mě dnes znají, těžko uvěří, že v dětství jsem byl děsný trémista a především introvert, který v kolektivu skoro nepromluvil a snažil se schovat někam do ústraní.
Absolvoval jste nějakou kouzelnickou školu?
Po gymnáziu jsem se hlásil na studium medicíny na Karlovu univerzitu. První rok mne ke studiu nepřijali, nastoupil jsem jako sanitář na chirurgické oddělení fakultní nemocnice v Praze na Karláku. Bydlel jsem na ubytovně, dopátral jsem se jednoho ze sedmi tehdejších kouzelnických pražských klubů a začal jsem klub navštěvovat. Jmenoval se KIM club (Kouzla – Iluze – Magie). Sbíral jsem rady a učil jsem se triky od zkušených kouzelníků, kteří mi pomohli sestavit triky do programu, s nímž jsem po roce stráveném v tomto klubu skládal přijímací zkoušku do „kouzelnického cechu“. Složil jsem kouzelnickou přísahu a v této době jsem magii propadl naplno a definitivně. Při studiu medicíny jsem každou volnou chvilku věnoval svému koníčku, účastnil jsem se různých kouzelnických setkání, seminářů a soutěží. Penízky, které jsem si přivydělal při příležitostných víkendových brigádách, a kapesné od rodičů jsem téměř zcela utratil za nákup kouzelnických rekvizit na kouzelnických setkáních, festivalech a bazarech. Nasbíral jsem v té době i pěknou řádku kouzelnických ocenění. Mnoho členů tohoto klubu je již v kouzelnickém nebi, s některými z těch, co zde ještě zůstali, jsme dodnes přátelé.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil první kouzlo?
Rád přirovnávám kouzla ke hře na klavír. Může se to naučit každý, jak říkám – i cvičená opice. Než člověk nadře první kousek, je to opravdu velká fuška. Ale když zvládnete základy, každá další skladba či trik je na interpretaci jednodušší. Jak jsem již výše zmínil, někdo končí u Ovčáků čtveráků, z někoho se stává mistr. Nejde o to něco nadřít. To je samozřejmostí pro úspěch. Mistrovství je to, předvést cokoli tak, aby to publikum nadchlo a pobavilo. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy předvádím trik velice technicky náročný a nesetká se s takovým diváckým ohlasem jako zcela jednoduché, třeba i známé, ale bravurně předvedené kouzlo. Kouzelník se učí pořád. Jednou mi jeden vynikající kouzelník – když slavil osmdesátiny – řekl, že začíná mít pocit, že začíná některá kouzla umět. Nejlepší školou jsou samotná vystoupení. Každé má svoji jedinečnou atmosféru. Jinak se kouzlí pro děti ve školce, jinak na předvolební kampani politických stran, jinak na narozeninové oslavě pro vrcholného představitele totalitní země, když víte, že před příchodem na „plac“, kde vystupujete, vás prošacuje více než 15 „goril“, a víte, že nesmíte překročit určité pomyslné čáry, musíte z programu vypustit jakékoli politické či lechtivé narážky, triky, při kterých dochází k explozím či pyroefektům. Mám na mysli své angažmá v Severní Koreji začátkem 90. let, kde jsem kouzlil ve státním cirkuse a v armádním cirkuse v Pchjongjangu a také na osmdesátinách velkého vůdce Severní Koreje Kim Ir Sena. Jiný pocit máte, když kouzlíte v bavorském klášteře pro jeptišky a chovance kláštera, jiný pocit máte, když předvádíte kouzlo v rámci inscenace na velkém divadelním jevišti, například Rosemarie v Hudebním divadle Karlín, jinak se kouzlí před televizní kamerou v přímém přenosu, jinak před kamerou filmovou, jinak pro arabskou posádku výletní lodi na Nilu.
Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch v oblasti kouzlení?
Teď asi čekáte, že začnu s výčtem diplomů, medailí, které jsem získal, a výčtem triků, které jsem sám vymyslel. I když se mám čím pochlubit… Těžko vymyslíte nový trik, téměř vše již bylo vymyšleno. Předměty či osoby se objevují, mizí, zvětšují, zmenšují, proměňují, létají a co já vím co ještě. Jde spíš o to vymyslet si vlastní způsob předvedení, vlastní cestu a dát kouzlu tak trochu punc své osobnosti. Vymyslel jsem originální přeměnu červeného vína na vodu a naopak. Dále originální trik – dekapitace hrdličky, kdy je bílé hrdličce před zraky diváků oddělena hlava od těla nožem, hlava k tělu opět přiroste a hrdlička ožije. Tak toto není pro děti. Trik měl ohromný úspěch u Kim Ir Sena. Představení přenášela severokorejská televize a já tam díky tomuto triku získal na mezinárodním uměleckém festivalu hlavní cenu za magii a pokořil jsem vynikající kouzelnickou konkurenci z Thajska. Velkou radost mi udělal jeden z předních představitelů moravských profesionálních kouzelníků, když po zhlédnutí mé interpretace známého triku se spojováním a rozpojováním kovových kruhů řekl, že nikdy nikoho neviděl tento trik předvádět lépe. Této pochvaly si nesmírně vážím. Trik jsem připravil pro jeden televizní projekt před 10 lety a od té doby jej velice rád a často bez obměn předvádím… Za svůj úplně největší úspěch považuji to, že mne kouzla i po letech stále baví a naplňují optimismem a energií. Představení Čáryfuk, které jsem připravil pro Středočeské loutkové divadlo pro děti, hraju již asi 20 let v kulturácích, divadélkách, ale také v mateřských a základních školách i na soukromých oslavách.
Kolik vystoupení jste už absolvoval?
Kouzlům se aktivněji věnuji zhruba od svých čtrnácti let. Určitě nepřeháním, když řeknu, že jsem odkouzlil tisíce představení. Rád vzpomínám na léta po absolvování studia medicíny, kdy jsem trávil téměř celý rok na vojně. Pracoval jsem u jednoho velmi tajného vojenského útvaru nedaleko Jindřichova Hradce jako lékař. Mezi vojáky v našich kasárnách byla celá řada muzikantů, divadelních ochotníků, tanečníků. Dali jsme dohromady zábavnou hudební estrádu a jezdili jsme s ní po okolních vesnických zábavách a tancovačkách. Legrace, zabíjačky… Krásná léta to byla…
Na které vystoupení vzpomínáte nejraději?
Rád vzpomínám na devadesátá léta, kdy jsem byl několikrát v angažmá Varieté Praga ve Vodičkově ulici v Praze. Vystupoval jsem s partnerkou v krásném, velmi bohatém mezinárodním varietním programu plném špičkových čísel artistických, hudebních, klaunských i tanečních. Toto Varieté dříve známé jako Varieté u Nováků mělo vynikající renomé v Evropě i za mořem a kdysi dobře konkurovalo takovým podnikům, jako je například světově proslulé varieté Moulin Rouge v Paříži. Asi před dvěma roky jsem tam měl obchodní schůzku a skoro jsem zamáčkl slzu, když jsem viděl, že tento nádherný podnik byl proměněn v hernu. Škoda, přeškoda…
Na jaké publikum se prioritně orientujete?
Pracuji pro veškeré publikum. Kromě toho, že sám kouzlím, vlastním také uměleckou agenturu a věnuji se produkci nejrůznějších zábavných uměleckých pořadů na klíč. Teď máme s kolegou plné ruce práce s přípravou Mikulášských a vánočních besídek a zábav pro firmy a občanská sdružení. Je to takový umělecký maraton a začátkem prosince míváme také několik akcí současně. Zajišťujeme je od ozvučení, dekorací až po program a dárkové balíčky. Kostýmy máme většinou vlastní, Mikuláše, Čerty a Anděly nám ztvárňují lidé s praxí, většinou divadelníci. Nedovedete si představit, jaký to je mazec, když na konkrétní datum máte na akce poshánět třeba pět až šet důstojných Mikulášů, deset věrohodných Čertů a osm Andělů. Skončí Mikulášský maraton a pomalu začne sezóna plesů.
Pro koho tedy vystupujete nejraději?
Nejraději mám představení pro děti. Vystupuji buď v roli kouzelníka nebo v roli klauna, který také v rámci svého vystoupení předvádí triky, ale jaksi naruby, všechno poplete. Děti milují typ představení, kdy se mohou do děje zapojit, pomáhají mi kouzlit. A největší radost mají, když se v programu objeví živá zvířátka.
Jsou děti vděčné publikum?
Laik by si mohl myslet, že představení pro děti jsou jednoduchá. Často se setkám s větou z úst pořadatele: „Chtěli bychom od Vás něco jednoduchého, vždyť je to jen pro děti.“ Chyba lávky! Kouzlit pro děti je velmi obtížné a vyžaduje to značnou dávku trpělivosti a především zkušeností. Děti vám nic neprominou. Pokud se nudí, dají vám to ihned „sakra“ najevo, a pokud mají pocit, že něco prokoukly, jsou schopné vystartovat ze židliček a vrhnout se vám na stolek s rekvizitami. Při svých programech pro děti této dětské vlastnosti využívám ku svému prospěchu a předvádím rád takzvané „blufftriky“. Děti mají ohromnou radost, že kouzelníkovi na trik přišly, neboť jsou od přírody velmi zlomyslné. Já se z toho vylžu tak, že trik má naprosto nečekaný závěr a děti zůstanou civět s otevřenými pusinkami, neboť vše je jinak, než si myslely. Největší radost mám z dětských reakcí po představení. Děti za mnou chodí a vždy něčím překvapí. Poslouchám od nich: „Pane kouzelníku, že k nám brzy přijedete zase?“ To vždy potěší. Děti jsou velmi bezprostřední. Občas mi některá z malých divaček nabídne rovnou manželství. Před několika dny po představení ve školce mi jeden předškoláček řekl: „Pane kouzelníku, byl jste fakt hustej!“
Jak vzniklo vaše umělecké jméno Grino?
Gri je začátek řecké verze mého křestního jména a No je začátek příjmení. Můj pseudonym je krátký a dobře vyslovitelný a srozumitelný i pro cizojazyčné publikum.
Jak se s vámi mohou pořadatelé zkontaktovat?
Přes moje internetové stránky www.grino.cz. Anebo mi mohou zavolat na číslo 603 526 777, případně poslat mail na adresu grino@grino.cz.
Zapojujete do svého programu, případně do některých kouzel, i známé osobnosti?
Jak jsem již říkal, vlastním uměleckou agenturu. Tvoříme umělecké pořady a estrády na klíč, takže do nich angažujeme i celebrity. Jiná situace je, když někde vystupujete a do svého vystoupení si z řad diváků ke spolupráci vyberete známou osobnost. Tak mi například na operním plese v jednom bavorském městě při triku s kovovými kruhy asistovala paní Eva Urbanová, na jiném VIP večírku mi záhadně mizely uzle z provazů za asistence pana prezidenta. Komická situace nastala na večírku jedné banky, kdy mi při triku s rozmnožováním peněz asistoval jeden z bývalých ministrů financí. Nezapomenutelným zážitkem pro mne a jistě i pro diváky zůstane představení, kdy v roli mé kouzelnické asistentky exceloval Jarda Čejka.
Stává se často, že se kouzlo nepodaří? Třeba i cizím zaviněním?
Kdyby se to stávalo často, byla by to ostuda a signál pro mne, že bych už měl s kouzly skončit. Samozřejmě i kouzelník je jen člověk a navíc při představení používá technické aparáty, takže čas od času se nějaký kiks objeví. Ale toho by si měli všimnout jen mí nejbližší spolupracovníci, kteří znají můj program téměř nazpaměť. Profesionalita kouzelníka spočívá v tom, že když něco při vystoupení selže, nepropadne panice a trémě, ale využije dané situace například k tomu, aby tím diváka pobavil a ten měl pocit, že to, co kouzelník předvádí, přesně tak má být. Nebo musí kouzelník nezdařený trik zakamuflovat tak, aby si toho divák vůbec nevšiml. Horší je, když třeba při představení vyhoří zvuková aparatura, případně přestane jít elektrika.
Panuje mezi českými kouzelníky rivalita? Anebo máte přátele i mezi kolegy?
Je to jako ve kterémkoli jiném oboru. Potkáte kouzelníky, se kterými se prostě nemusíte a naopak je zase spousta kolegů, se kterými se potkáte rádi kdykoli a kdekoli, případně je doporučíte klientovi místo sebe, pokud máte termín již obsazený. Není příjemnější schůzka nad tu, kdy se kouzelníci sejdou třeba v hospodě u piva a klábosí o pracovních záležitostech.
Foto: Josef Kadeřábek, Alan Pajer, Vladimír Manda a www.grino.cz
