Violistka Jitka Hosprová v roce 2001 ukončila studia na AMU a vydala své první CD – s českou hudbou 20. století (Slavický, Martinů, Lukáš, Bodorová). Plynula léta a mladá interpretka má za sebou další koncertní úspěchy, plodnou spolupráci s významnými orchestry i komorními seskupeními i řádku hudebních titulů na CD.
Letos můžete slavit jubileum – desáté výročí vstupu na hudební scénu. Jak hodnotíte svých prvních deset profesionálních let?
Byla pro mne příjemná a taky bych řekla, že dost překvapivá. Jsem stále s violou, ačkoliv už uplynula tak dlouhá doba. Za ta léta jsem potkala spoustu skvělých kolegů, kteří mě hodně naučili. Nejvíc mne samozřejmě naučila sama praxe. Cítím se po těch deseti letech jako interpret, který ví, co chce. A hlavně mám radost, že mě to pořád ještě baví.
Jeden kritik o vás napsal, že máte vášnivý vztah k viole. Co si pod tím představit?
Pro mne to má až intimní význam. Viola je součást mé osobnosti, velká část života. Mé dny jsou naplněny tím, že žiju s violou. Někdy je to víc než partnerský vztah. Kdesi na hranici mezi tím, co je ještě normální, a co už znamená, že jste už trošku magor. Ale asi to tak musí být, máte-li ze sebe vydat všechno.
Připadá mi, že obliba violy v českých zemích výrazně stoupla. Máte taky pocit, že je to dnes mnohem váženější nástroj než dřív?
Určitě. Je to taky díky tomu, že se interpreti nebojí jít s novými věcmi na trh. My violisté máme velký potenciál v tom, že existuje spousta moderních skladeb, které ještě nebyly zahrány. Když je uvedeme, můžeme tím být přínosní. Kdybych realizovala jen věci, které už všichni znají, svůj obor neposunete o moc vpřed.
Na vzestupu zájmu o violu se výrazně podílíte i vy.
Když jsem se loučila s plzeňskou konzervatoří, napsala jsem ve své diplomové práci, že bych se ráda podílela na zviditelnění tohoto nástroje. Tehdy bylo ještě na pováženou, aby něco takového prohlásila studentka šestého ročníku konzervatoře. Ale já to už tehdy tak cítila, viola se mi líbila a zamilovala jsem se do ní od první chvíle. Hodně jsem jí věřila a věřím pořád. A to mi vždycky dávalo sílu se jí zabývat. Všude, kde jsem se objevila, jsem o ní mluvila, všude na ni hrála. A myslím, že lidé to poslouchali a začali si uvědomovat, jak je to zajímavý nástroj. Stalo se mi, že překvapeně říkali – to je krásné, příjemné, zní to ještě líp než housle.
Už se vám stalo, že jste některého skladatele inspirovala ke skladbě pro violu, že vám nějaké dílo věnovali?
Stalo, mám na svém kontě pár skladeb, které mi byly věnovány, a velmi si toho vážím. Interpret inspiruje skladatele především tím, jak svůj nástroj ovládá. Tady už ovšem není řeč jen o tom, zda na violu umí či neumí hrát – to je základní předpoklad! –, ale jde o případy, kdy je schopen ze svého nástroje dostat víc. Tak si skladatel uvědomí možnosti nástroje a motivuje ho to k nové kompozici právě pro něj.
Hodně se zaměřujete na hudbu dvacátého století a na současnou tvorbu. Není to příliš náročné na interpretaci?
Mne to baví, zajímají mě komplikované věci, ráda se jimi prokousávám a tím zjišťuji i své možnosti, kam až můžu. Po předchozích zkušenostech věřím, že se dá zahrát cokoliv. Je ale třeba – a to je v moderní hudbě hodně důležité – aby interpret moderní hudby opravdu dal do hry sám sebe. Protože v okamžiku, kdy bych to jen »nějak« zahrála, nemůže to posluchače zaujmout. To, co do své hry vložíte ze sebe, může strhnout daleko víc než přesné, ale pouze technicky dokonalé provedení notového zápisu.
A co publikum a moderní hudba?
Snažím se to dávkovat. Když mám recitál, je dobré ke klasické skladbě zařadit jednu moderní věc. Vytvoří to kontrast k ostatnímu programu složenému ze známějších, mnohem snáze stravitelných skladeb. Vždycky do svého programu aspoň jednu moderní skladbu podstrčím. Myslím, že právě v tomto kontextu může vyniknout.
V některých vašich programech moderní hudba převažuje.
Ano, stává se to, vždyť soudobá hudba je rozmanitá, má věci víc expresivní, a jiné zas méně. Takže i zde se dá sestavit pestrý a mnohotvárný repertoár.
To už vlastně mluvíme o vašem nejnovějším CD Monolog. Jeho dramaturgická skladba je moderní, a zároveň zajímavá a mnohovrstevná. Vychází z vašich návrhů?
V podstatě ano. Skladbu Jaroslava Smolky Mlha sklíčenosti hraji už léta a mám ji moc ráda. Je to velmi zajímavá kompozice na téma posledních zápisů Bedřicha Smetany, v nichž psal o svých duševních stavech; mimochodem, »mlha sklíčenosti« je jeho pojem. Líčil svou bezmoc, když už nemohl komponovat, ale pořád se mu tam prolínaly melodie. Jaroslav Smolka to vystihl skvěle, jeho kompozice je právě příkladem hodně expresivní, koncertně efektní skladby. Strhující věc, která tím, jak je divoká, dává prostor pro interpreta. Jen ji musíte procítit a umět »prodat«.
Co další skladby, třeba Klusákův Monolog, po němž se celý kompakt jmenuje?
Je to nepřetržitý dvacetiminutový tok myšlenek a hudebních námětů, který nemá věty. Provádí vás příběhem člověka, který se zamýšlí, vzpomíná, zastavuje. Hraji také suitu Pavla Bořkovce, kterou budu premiérovat i na letošním Pražském jaru. Bořkovce miluji, už dlouho jsem jeho skladbu chtěla nastudovat a právě teď mi dobře zapadla do dramaturgie desky.
Vaše první profesionální desetiletí tvoří jakýsi kruh: uzavírá se podobně jak začínalo – soudobou českou hudbou. A jsou tam dokonce tři premiéry.
Ano, a jsem moc ráda. Chci, aby se vědělo, jaké skladby pro violu u nás vznikly a vznikají. Protože venku pořád hrají sólové sonáty Hindemitha nebo Regera – jako by u nás nic nebylo. Přitom ta naše díla jsou úplně rovnoprávná, a je potřeba je zveřejnit. Protože jde o náš ohromný potenciál, něco, o co se jako národ můžeme opřít. A touto nahrávkou chci taky dokázat, že viola je velmi bohatý a barevný nástroj.
Foto: Supraphon.cz
