Jan Spálený – nepřehlédnutelná postava na poli české populární muziky, skladatel, instrumentalista a zpěvák – slaví sedmdesátiny. „Kdyby mi to pořád někdo nepřipomínal, ani bych o tom nevěděl,“ říká. A má pravdu – je stále v jednom kole, skládá, koncertuje a povídá si s lidmi. Supraphon vydal ke Spáleného narozeninám krabičku se zásadními nahrávkami jeho kariéry, komplet nese jméno Sedmdesát.
Alba i jednotlivé nahrávky na komplet jste si vybíral sám…
Motto bilančního kompletu bylo dáno: mělo jít v první řadě o zpívanou poezii, tu jsem doplnil záležitostmi, které se k ní hodí. Komplet tedy obsahuje nezvalovská alba Edison a Signál času, a dále desky Já se tě nevzdám a Asi v tom bude nějakej háček (díky této desce si nás lidi všimli a etablovali jsme se na hudební scéně). Doplněno to je některými věcmi z alb Havran, … ještě si vrznout, Zahrada v dešti a Vytopená dáma. V zásadě jde o vzpomínku.
K poezii jste měl vždycky blízko.
Edison a Signál času – to je zhudebněná Nezvalova poezie. I u Poeova Havrana jsem použil Nezvalovo přebásnění. Na albu …ještě si vrznout je Zábranovo přebásnění Ogdenovy Balady o katovi. A na albu Zahrada v dešti je i báseň Jiřího Stránského Píseň o tvé ruce. Tahle báseň mě oslovila z několika důvodů. Jednak je dobrá, jednak pochází ze sbírky, kterou pan Stránský napsal v komunistickém lágru, kde seděl s mým tátou. To se mě silně dotýká.
Kdy jste se poprvé setkal s poezií Vítězslava Nezvala?
Konkrétně s Edisonem ještě na gymnáziu. Do té doby jsem tuhle poezii neznal. Kantorka na jedenáctiletce nám nosila různé věci od Nezvala, až došla k Edisonovi – a ten mě úplně smetl. Měl jsem pocit, že se něco v mém životě změnilo. Edison je o tom, o čem je můj život: o práci, která dává smysl. Nezvalovy krásné surrealistické hříčky tu přerostly v něco ukázněného, aniž by se tím omezila jeho asociační schopnost a obrazovost. Tady se stýká řád s fantazií. Edison mě zasáhl, proto jsem si ho napsal do not – aniž bych měl ambici ho někdy vydat. Potřeboval jsem se s ním zkrátka srovnat. Můj jazyk je hudba, tak jsem báseň zhudebnil. Napsanou skladbu jsem odložil na skříň, kde dlouho ležela, až ji tam našel Hynek Žalčík. Teprve potom moje zhudebnění Edisona vyšlo. Po nějaké době mě oslovil hudební redaktor Českého rozhlasu Jaroslav Navrátil, který vyhledával zajímavé věci, a dal mi možnost natočit pokračování Edisona – tak vznikl Signál času. Jako parťáka jsem si tehdy vybral basistu Petra Klapku z Mahagonu, který posléze emigroval, takže první náklad šel do stoupy. Album vyšlo až po letech.
Prý jste si u nového kompletu hlídal i remastering, technickou kvalitu reedovaných nahrávek…
Hlídal. Ty nahrávky pocházejí z několika desetiletí a mnoha studií, přitom v každé době a v každém studiu byly jiné technické možnosti a panovaly jiné estetické modely; technická kvalita jednotlivých alb a nahrávek je tedy naprosto rozdílná. Seděl jsem vedle zvukového mistra Zdeňka Šenkýře, jemuž naprosto důvěřuji, a pozoroval jsem, jak sobě vlastním způsobem jednotlivé věci upravuje tak, aby se daly vydat, přitom aby u nich zůstala vůně toho původního estetického ideálu.
Říkal jste, že nový komplet je hlavně vzpomínka; jistě i na kolegy – muzikanty, textaře, režiséry, zvukové mistry…
V první řadě jde o vzpomínku na ně. Vždycky jsem se snažil si partnery vybírat a často se mi to i dařilo. Komplet zaznamenává práci mnoha lidí, kteří prošli mým životem a kterých si vážím, přitom někteří z nich už nežijí. Během své umělecké dráhy jsem měl štěstí na silné partnery a slušné lidi, a to je dar. Možná je to tím, že jsem takový skřet a skřeti slušné lidi přitahují. (smích) Vezměte si to, jenom namátkou – samé silné osobnosti: Michal Gera, jeden z nejzásadnějších muzikantů, které jsem potkal, taky prochází jako hráč na křídlovku celým tímhle kompletem. Richard Kroczek, Jarda Vraštil, Vláďa Bár, Eda Parma. Petr Klapka, ten dnes už neprodává koberce, ale má v Americe hudební školu. Michal Pavlíček – na našich nahrávkách chlapec, dnes je to dospělý muž a zralý hudebník. Zdeněk Sarka Dvořák, profesor hudby, kytarista, houslista, vynikající hudební režisér. Petr Kalandra, se kterým jsme hráli devět let a spali jsme spolu na manželské posteli. Pavel Vrba. Láďa Kantor. Pepík Vobruba – dirigent, výborný hudební režisér, silná osobnost populární hudby. Bratři Veselí. Celou mou produkcí procházel výtvarník Karel Haloun, většinu výtvarných prací dělal on. A další… Jak říkám – samé silné osobnosti, zásadní lidi. Když to vidím, úplně se mi protáčejí panenky.
Většinu svých alb jste režíroval i produkoval, ale v posledních letech tuto činnost přenecháváte kolegům; proč?
Je pravda, že jsem se vždycky snažil dělat většinu práce sám, včetně zmíněných režie a produkce, ale u posledních alb jsem tohle všechno delegoval na Michala Geru. Potřeboval jsem jako korekci od silného člověka, někoho, kdo řekne: tohle je moc, tohle málo, tohle je blbost, přidej, uber. Přicházely pochybnosti, které jsem samozřejmě mohl s arogancí překročit, jako to ostatně dělají někteří jiní, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem u sebe mít člověka, který mi umí říct cokoliv nepříjemného, když to je pravda. To si ve studiu dovolí málokdo. Michal je supermuzikant, navíc nemá zábrany a když to tak je, rád mi řekne, že jsem vůl. A já to vezmu, protože vím, že si to nevymyslel. Výsledek toho všeho je, že už se u všech těch činností s organizováním, nahráváním a vydáváním alb necítím tak sám.
Bilanční komplet Sedmdesát vychází u Supraphonu; vy sám jste v této firmě strávil několik let!
Bylo jich šestnáct a byla to šťastná léta. Působil jsem tu jako hudební režisér. Oslovil mě gigant, pan Rudolf Urbanec, slušný člověk, patrně nejlepší hudební režisér, kterého jsem (vedle Pavla Kühna) kdy potkal. Pozval mě do studia v Dejvicích, točila se zrovna dechovka, Sousovy pochody, dal mi do ruky partituru a řekl: dělej, co umíš. Zkouškou jsem prošel. Když pak pochody vyšly na LP, tak mi na tu desku napsal věnování: Jeníčkovi Urbanec. Natočil jsem v Supraphon jako režisér spoustu věcí, některé úžasné, některé velmi špatné, záblesky českého rocku i sračky. Každopádně mám ale k této instituci Jan »státotvorný« vztah.
Zmínil jste Pavla Kühna – to byla velká, renesanční osobnost…
Pavla Kühna, což byl světový sbormistr a vynikající režisér, jsem v Supraphonu zažil jako svého nadřízeného. Je zajímavé, že člověk může blízce kamarádit i s člověkem, kterého si velmi váží. Já o sobě mám dobré mínění, přesto vím, že jsem se nikdy v analýze muziky a ve schopnosti poslouchat nedostal tak daleko, jako on. Kühn je úplně jiné, světové patro. A přesto jsme byli velcí kamarádi.
Zpátky k poezii – jistě ji čtete rád dodnes.
Ano. Mám potřebu dotýkat se knih, takže to dělám každou noc. Beru si knížky, simultánně jich čtu třeba šest, pak je vyměňuju za jiné ze své knihovny. Mám velkou knihovnu (mimochodem – brácha má ještě větší, on je velkým sběratelem knih). Knihy patří k mému životu. A to zcela rozdílné knihy. Třeba technické ročenky. Z nich čerpám informace, které mi před padesáti lety unikly. Takže se skutečně neustále knih dotýkám; dalo by se říci, že z pohledu této doby a této generace supluji internet. Počítač nepoužívám. Nikoliv ze zásady, ale proto, že nemám čas se tím zabývat.
V medailonku na vašich internetových stránkách píšete, že celý život provokujete; čím zrovna teď?
Teď zrovna ničím. Vnímám vytoužená vnoučata. Snažím se plnohodnotně žít, což spotřebuje veškerou moji životní energii. Myslím si, že život sám o sobě je dostatečná provokace. Koncertuji, hraji ve dvou formacích, což jsou dva různé repertoáry, a to mě zaměstnává. Písničku napíšu tehdy, když cítím tu potřebu. Nemám čas dělat hlouposti.
Vaše kapela ASPM oslaví za dva roky třicátiny; už chystáte nějakou slávu?
Ne, zatím je brzo. Až spolu budeme hrát sedmdesát let, tak asi něco přichystáme.
Foto: Supraphon
