Síť snů vzniká ve chvíli, kdy se vám do života vnutí dávné poselství. Máte-li rádi příběhy, v nichž se prolínají dvě dějové linie, je Petra Kubašková ta pravá autorka pro vás. A asi nebudeme daleko od pravdy, když budeme tipovat, že s takovým typem příběhu a románu prostě musí autor chodit spát i s ním vstávat. Protože ho má v hlavě. Směle tedy do rozhovoru…
Síť snů. Vaše prvotina. Proč zrovna sny?
Sny mě nějak provázejí od dětství – teď mám na mysli ty pravé, které se nám zdají v noci. Zatímco někdo tvrdí, že se mu skoro nikdy nic nezdá, já to mám naopak. Noci, kdy si nepamatuju sen, bych mohla spočítat na prstech jedné ruky. Většinou je jich několik za noc.
Zlých nebo příjemných?
Tak na střídačku.
Ve vaší knize se střídají dvě časové roviny. Máte kromě snů i vztah k historii?
Ano, a konkrétně tyhle prastaré kultury mě vždy oslovovaly svou mystikou. Na pedagogické fakultě nám zrovna prehistorii přednášel báječný pan docent, který nám hodně vyprávěl o rituálních představách tehdejších lidí. Už tehdy mě to zaujalo. Bázeň vůči zemřelým, úcta k přirozeným cyklům.
Kde a kdy vás tedy napadla ta úplně první myšlenka, která vedla k napsání knihy?
No, vlastně skoro přesně tam, kde začíná Moničin příběh. Cestou kolem muzea. Jednou jsme šli kolem Nové budovy Národního muzea – protože ta stará je dlouhodobě v rekonstrukci – a já jsem si vzpomněla, že jsem tam kdysi viděla kostru skrčence. Tak jsem tam poslala Moniku a obdařila ji schopností vidět trochu dál než běžný smrtelník.
To je trochu morbidní začátek.
Možná, ale přesně o to jde. Dnes vidíme kosti, ale za nimi stojí příběh. Ten už se nikdy nedozvíme, ale nějaký tam byl. A tak jsem si ho vymyslela.
Bylo to náročné téma? Kde jste hledala podklady a informace?
Náročné snad ne, možná tedy časově. Informace dostupné jsou, jen si musíte hodně domýšlet. Písemné prameny z doby bronzové na našem území zkrátka nevznikaly, zdejší lidé ještě nepoužívali písmo. Ale zanechali hmotné památky, takový vzkaz – někdy neúmyslný – od minulých generací. Dochovalo se jen to, co zachrání ze země archeologové.
Spolupracovala jste s nějakými?
Během psaní ještě ne, ale po vydání knihy jsem navázala kontakt s mladou paní archeoložkou, která mi byla ochotná vyprávět o jejich práci. V našem lounském muzeu zrovna probíhala výstava bronzového pokladu, který spadal přesně do doby, v níž žila jedna z mých postav. Vidět ty tisíce let staré věci, nalezené nedaleko od mého bydliště, bylo prostě úžasné. Archeology upřímně obdivuji, protože jejich práce často spočívá v tom, že vytáhnou ze země hroudu hlíny, ve které je schovaný střep. Na nich potom je, aby ho správně zařadili. Ty pospojované nebo částečně pospojované a naleštěné předměty v muzeu jsou už výsledný produkt, ale za ním je dlouhodobé a mravenčí úsilí.
Proč jste nenapsala knihu jen o minulosti?
Právě kvůli tomu propojení minulosti se současností. Věřím, že i tyhle pravěké kultury a představy jsou v nás stále nějak obtisknuté a zakořeněné. Historie nám má stále co vyprávět.
Je vám blízká i současná hrdinka – Monika?
Je. Nebo spíš mě takové typy okouzlují. Monika je spojením jemného ženství a vnitřní odvahy. Kupodivu se to nevylučuje. Mám ráda sílu, která se nutně nemusí projevovat navenek.
Myslela jsem trochu i Moničin »vedlejšák«. Jestli to správně chápu, bokem si přivydělává jako kartářka.
Ano. Monika je prostě hodně intuitivní. Právě díky tomu ale dokáže spoluprožít s druhou hlavní hrdinkou, Nahu, její pohnutý příběh.
A jak to s kartářkami máte vy? Byla jste někdy u nějaké?
Tak teď bych měla říct, že dáme do závorky »potutelný smích«. Ano, byla. A mám dobrou i špatnou zkušenost. Jednu jsme kdysi navštívily i ve dvojici s kamarádkou. Od kartářky můžete ale odcházet s úsměvem i s pláčem, to už záleží hodně na ní samotné a je to riziko, s nímž se musí počítat.
Knihou se prolíná zlý duch. Jaký je váš celkový vztah k ezoterice a duchařině?
Tak před tím druhým mám velký respekt, seriály o lovcích duchů občas sleduji, ale pak se večer bojím tmy. A ohledně ezoteriky, pokud vás ezoterika zajímá, musí zůstat kamarádem, nesmí vás začít ovládat. Pořád to ale obojí souvisí s věcmi mezi nebem a zemí. Toto mě lákalo od dětství, záhady Arthura C. Clarka jsem hltala už jako malá. Ale jinak jsem dost prakticky založený člověk.
Nevylučuje se to?
Pro mě ne. Ale je jasné, že každý s tím nemusí souhlasit. Já ale jednou měla věštecký sen o tom, co si vytáhnu z velké a těžké zkoušky ze světového středověku, a od té doby jsem s vynášením kategorických soudů opatrná. V té chvíli jsem ho nezužitkovala, protože jsem mu samozřejmě moc nevěřila, ale potvrdil se. Bohužel se ten sen už u žádné zkoušky neopakoval. V takových situacích by člověku Moničina jasnovidnost přišla vhod.
Je ještě něco, kromě jasnovidnosti, co svým postavám závidíte?
Odvahu. Monika si jednala po svém, takříkajíc věrna svému srdci. Nebyla to sice rebelka v tom smyslu, že by si natužila číro a přidala se k pouličnímu gangu, ale vždy našla sílu se vzepřít a jednat zkrátka dle svého srdce a přesvědčení. Jen přitom nepotřebovala zapalovat popelnice. No a Nahu, to už byl jiný level. To je ale na knihách právě to krásné, můžete si s nimi odžít i opravdu hodně divoké osudy, a jako autor máte navíc v rukou jejich režii. Mimochodem, když se vrátím k Monice, tak k jejím fialovým vlasům mě inspirovala jedna Japonka v metru. Měla tak nádherné vlasy, že jsem okamžitě znala Moničinu barvu.
Musela jste se občas autorsky poprat s tím, že se postava chová diametrálně odlišně od vás?
Ano. V případě záporáka Variho. U něj kromě toho, že to byl chlap a já prostě uvažuju jako ženská, ještě vstupovalo do hry, že to byl extrémní hnusák, bezcitný a křivý, ale nakonec nebylo tak těžké se na něj »přepnout«. Takové archetypy prostě občas potkáváte.
Máte nějaké další autorské plány?
Nechci předbíhat, jelikož věci jsou ještě v jednání a v pohybu, ale řekněme, že jestli máte rádi Saxanu a taky historické jádro Prahy a jeho tajemství, tak bych vás mohla do budoucna i potěšit. Uvidíme.
Tak se těšíme. Ono není na škodu si občas připomenout, že kusy historie v sobě máme obtisknuté všichni, a možná proto jsou takového do mystiky laděné příběhy z minulosti oblíbené.
Foto: Archív Petry Kubaškové
