Martin Vala zaujal svou tvorbou, která nelze nazývat klasikou. Nebo možná ano… ale ne dříve než za pár století. Jeho pracovním nástrojem není štětec a plátno, ale tablet a počítačová myš, které se snaží prezentovat jako plnohodnotnou, neohraničenou a řemeslně zvládnutou sílu. A myslím, že se mu to mimořádně daří. Vystudoval Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity na Katedře výtvarné tvorby, obor volná a užitá grafika u profesora Eduarda Ovčáčka. Od roku 2002 působí v oblasti užité grafiky a designu. V letech 2005-2009 kompenzoval absenci volné tvorby autorskými projekty v oblasti gamedesignu.
Pro úplně neznalé, co je to gamedesign?
V doslovném překladu je gamedesign navrhování her. V současné době je hodně skloňován v kontextu her počítačových, ale v podstatě je úplně jedno, jaký typ hry navrhujete. Gamedesigner je tedy člověk, který navrhuje hry, a to jak po stránce vizuální, tak obsahové. Je to krásná tvořivá činnost, která však velmi často může přejít v posedlost nebo závislost. Postmoderní společnost je navíc zejména kultura volného času, což je pro tvorbu a hraní her živná půda. Teď nevím jestli jsem vám neodpověděl víc než jste chtěla slyšet.
No snad ani ne, ale… hraní her i jejich tvorba může být posedlostí. Lze jí nějak krotit, nebo máte v sobě nějakou hranici, kdy už si říkáte – „jsem v tom až po uši“ nebo je tato tvorba zaškatulkovaná v té pracovní pozici (živobytí) a tudíž pro všechny druhy závislostí jaksi »omluvena«?
Aktuálně na to nemám jednoznačnou odpověď. Hraní samotné může přinášet radost, může rozvíjet vaše schopnosti, paměť atd. Trochu se obávám, že v globálním měřítku může přemíra interaktivity a virtuality her, vytěsňovat jemnocit přemírou umělých a rozumem vytuněných pocitů a následky z toho plynoucí jsou každopádně těžko omluvitelné. Vyvíjel jsem naštěstí v drtivé většině hry pro potěšení a ne pro obohacení, takže jejich smysluplnost a důsledky nade mnou tak nevisí, navíc daly vzniknout mnoha krásným přátelstvím, což je hřejivé.
Ale vraťme se k umění. Díky neutuchajícímu »duchovnímu hladu« se od roku 2009 Mgr. Martin Vala vrací do prostoru morálně-archetypálních a duchovně-transcendentálních témat, do kterých pronikal autorskou činností, zejména v období studia na vysoké škole. Na své předchozí dílo tak navazuje po osmi letech. Jeho rukopis je obohacen o zkušenosti z mnoha oblastí grafického designu, 2D a 3D grafiky. Tolik z jeho profilu…
Kdy jste začal poprvé umělecky tvořit?
V dětství. Pocházím z velké rodiny, ve které je spousta umělecky tvořivých osobností. Největší boom jsem ale prožil po střední škole, která pro mne byla výtvarně poměrně hluchým obdobím, nicméně mne obdařila všestranným technickým vzděláním a pomohla mi rozvinout manuální zručnost v souladu s technickým řešením. Následovalo půlroční trápení na technické univerzitě, kde se naplno vybarvil nesoulad s vyšší matematikou, chemií a dalšími technickými předměty, které mne ničily svou neúprosností.
V té době mne hodně podrželi rodiče, kteří mě podpořili v intenzivní přípravě na vysokou školu s výtvarným zaměřením. Během 3/4 roku jsem udělal ohromný krok vpřed, kreslil jsem, maloval a sochal x hodin denně. Touto zrychlenou intenzivní kůrou mne provázela moje teta, malířka Jana Ullrichová, které vděčím za mnohé a která měla neochvějnou víru v můj talent. Silně mne ovlivnil také učitel Leszek Wojaczek, jehož přímočarost a obdivuhodná chlapská ráznost, kloubená s citem mi v té době velmi učarovala.
Podařilo se mi udělat zkoušky na Ostravskou univerzitu, obor výtvarná výchova – technická výchova. Technickou výchovu jsem během studia vyměnil za výtvarnou tvorbu, obor volná a užitá grafika. Vysoká škola byla úžasná v množství času a svobody, kdy se člověk mohl věnovat umění, bez ohledu na finanční zhodnocení výsledku. Osahal jsem si všechny možné tradiční grafické techniky, ale přesto můj největší zájem budil počítač a možnosti tvorby, které přináší. Po škole jsem strávil rok v armádě a další bezmála čtyři roky v Brně, kde jsem pracoval jako grafický designer. Volná tvorba z té doby se hodně točila kolem fantaskních a ekologických témat, ale bylo ji málo, což vzhledem k tomu, že si člověk v práci škvařil kreativní mozek deset hodin denně, považuju za přirozené.
Do roku 2009 jste tvořil v Anglii a tam vznikl cyklus nazvaný TO (Theory One). Čím je zvláštní, čím vyniká?
Tak to úplně nebylo. V roce 2009 jsem kývl na samostatnou výstavu v Brušperské galerii výtvarného centra Chagall, a dost jsem zápasil s tématem. Stále jsem v sobě řešil »Teorií všeho«, tedy snahu o pochopení principů, podle kterých tento svět funguje a lámal jsem si hlavu, jak toto téma uchopit vizuálně. Práce designéra mne stále vysávala natolik, že mi na volnou tvorbu nezbývaly síly. Vsadil jsem vše na dovolenou v Anglii, kde máme rodinu, a drtivou většinu volného času jsem tvořil. Každý den vznikaly jeden dva obrazy, bylo to úchvatné, jako bych odvalil kámen z pramene, ze kterého začala prýštit voda. Nemyslel jsem na práci, jen to ze mne vytékalo ven. Počítač byl vždy po ruce a díky znalosti »řemesla« jsem nebyl vázán technikou a pracoval s tím, co mi přišlo efektivní.
Několik dozvuků tohoto výtrysku jsem pak dotvořil po návratu domů a výstavu tak bylo čím naplnit. Paradoxně jsem obraz nazvaný TO, který měl být klíčovým bodem výstavy nakonec nevystavil, jelikož jsem během práce nabyl přesvědčení, že dostatečně nevystihuje záměr. Vzhledem k pozdějším silným reakcím diváků to pravděpodobně nebyl úplně soudný závěr.
Cyklus TO je tedy velmi hravý, svobodný a pro mne velmi radostný, protože odstartoval novou vlnu volné tvorby, do té doby latentně dřímající.
Myslíte, že vás Anglie inspirovala příjemně a že ta samá díla by nemohla vzniknout kdekoliv jinde?
To už se asi nikdy nedozvíme. (smích) Domnívám se, že řada obrazů z té doby by vznikla za každé prostorové konstelace. Anglie má pro mne silnou paralelní vazbu vztahující se k trendy určujícímu osobitému designu, který v této zemi vzniká a kterým jsem se určitě nechal ovlivnit ve své profesi. Obrazy samotné byly na Anglii vázány jen okrajově, protože zejména odrážely výron duchovně-kreativního nitra, který se na daném místě a čase »pouze« spustil.
Ve své galerii na Barace mimo jiné také říkáte: „Svoboda vyjádření je největší síla, kterou můžeme disponovat a je lhostejné, jakým nástrojem jí filtrujeme ven.“ Takže jste štětci a pastelkám opravdu na chuť nikdy nepřišel?
Kresbě, malbě a práci s textilem a hlínou jsem se věnoval hodně na škole, a nemyslím že by někdy bylo možno klasickou techniku něčím nahradit. Kresba je a bude základ a malba její starší sestra. Pravdou je, že mne na malbě vždycky trochu prudily technické limity, kterými je sevřená. Tento druh limitů má sice každá technika, u mne však bylo nejzábavnější je překonat s pomocí počítače. Nad klasickými technikami však v žádném případě neohrnuju nos, jen je teď nepoužívám. Tužku ale beru do ruky denně, takže se necítím nijak odtržený.
Jak vám pomohlo studium 2D a 3D grafiky v tvorbě? Dalo vám to opravdu další rozměr v tvorbě?
Možnosti 2D a 3D grafiky se stále vyvíjejí, a když s nimi pracujete každý den, přejdou vám do krve jako druhá přirozenost. V detailu je to řemeslo jako každé jiné, jehož soulad mezi sofistikovaností a univerzálností nese stejnou míru mistrovství nebo diletantství. Moderní technologie dnes umožňují kreativně tvořit masivnímu množství lidí, kteří navzájem sdílí své výtvory, propojeni se všemi kouty světa. Osobně rozlišuju mezi prací designéra, který usiluje o vytvoření vizuální atraktivity výměnou za »chléb vezdejší« a výtvarníka, snažícího se pomocí umění pochopit zákonitosti »slova páně«.
Žijete a tvoříte v Brušperku, což je nádherné městečko, téměř jako ráj na Zemi. Inspiruje vás okolní příroda, okolní svět, západy, východy slunce? Znovuuchopujete základní principy hmoty a energie, v této vaší větě je přece tolik možností!
Skoro každý den chodím do studia podél řeky Ondřejnice, která Brušperkem protéká a mám tak možnost pozorovat její proměny v denních a ročních obdobích. Každé ráno tak vyplaším na stejném místě volavku, která pak odlétá stejným směrem pryč. V ohybu ramene sídlí ledňáčci a na konci polní cesty se nepravidelně objevuje lidské smetí, které si tam někdo odložil, v domnění že zítra už ten binec není jeho. Brušperk je krásné město, s několika úžasnými průhledy a ne nadarmo se mu říká Lašský betlém, nicméně trpí stejnými neduhy jako všechna města, co znám, zejména pro bezohlednost lidí v něm žijící.
Znovuuchopení základních principů hmoty a energie, nad kterými se tak rád, a tak často zamýšlím je velkou otázkou současné společnosti. Možná je to aktuálně ta nejdůležitější otázka, která trápí (nebo by měla trápit) lidi žijící na této planetě a já se snažím na ní odpovídat jazykem, kterým mluvím nejlépe. Tak jako se básník snaží popsat dokonalost, lásku a krásu, matematik objevit vševysvětlující vzorec, pekař upéct poctivý chleba a učitel ve třídě rozvinout své žáky. Máme stále možnost volby, a tato nejúžasnější svoboda-dar, je zároveň naším »prokletím«.
Máte pro tvoření vyhrazený čas, nebo čekáte, až TO přijde a potom tvorbě plně podlehnete? Prostě čekáte na Múzu nebo si jí k sobě umíte přivolat nějak pravidelně?
Přetlak, to je ten pocit, který musím zřetelně cítit, aby se věci daly do pohybu. A když už se hýbou a vznikají, musí nastoupit pokora, aby úžas z krásy vznikající vám pod rukama nepodněcoval rozum k falši a domýšlivosti. Když jsou tyhle dva motory v souladu, pak je to radost.
To bezpochyby, to je ta pravá rovnováha. Pracujete jako desingnér, tak se dá říci, že tato tvorba je součástí Vaší práce a zároveň umění je součástí Vaší práce? Kde je nějaký protiklad, něco úplně jiného, relaxačního..? Jak prostě trávíte čas, když chcete vypnout?
V posledních letech jsem se hodně věnoval vývojem her a herních systémů pro hry na živo, tzv LARPy. Od roku 2006 střídavě spoluutvářím a vedu komunitu sdružující zájemce o tento druh zábavy. Připravuju a účastním se výcviků v oblasti přežití a vojenské taktiky, poslední dva roky se věnuju ruskému bojovému umění Systema, no a hlavně mám s mou milovanou ženou dvě úžasné děti, jejichž budoucnost zvedá stále naléhavěji prst k řešení zásadnějších otázek lidství tak, aby svět do kterého vyrůstají nebyl pohlcen chamtivostí, konzumním chlemtáním a otrockým papouškováním odosobnělých dogmat z lenosti.
Zdroj: www.projekt-baraka.cz – virtuální galerie pro umělce
Foto: archív Martina Valy
