Od 8. března je v kinech nový český film režiséra Bohdana Slámy Čtyři slunce. Jedná se o současné lehce humorné rodinné drama o věcech přirozených a nadpřirozených. Snímek vypráví příběh rodiny a jejích přátel z menšího města. Zabývá se otázkou, jak často jsou děti ovlivňovány přešlapy rodičů. Dotýká se aktuálních problémů, které může přinášet život v neúplných nebo nefunkčních rodinách. Zachycuje zápas o udržení funkce rodiny v současné době. Vizuální a symbolickou rovinu filmu tvoří zahrádky – stále výrazný fenomén v české společnosti. O filmu jsme si povídali s hercem Jaroslavem Pleslem.
Když jste se domlouval s Bohdanem Slámou na roli Jardy ve Čtyřech sluncích, uvažoval jste prý ještě o roli v jiném českém filmu a v jedné fázi jste hrál skoro v obou filmech. Co nakonec rozhodlo pro Čtyři slunce?
Ve stejné době jsem měl točit film Ve stínu s Davidem Ondříčkem. Vše už bylo prakticky domluveno a i produkčně by se oba projekty daly zvládnout, ale Bohdan Sláma se zamiloval do mých vousů, které jsem měl ve filmu Muži v říji a rozhodl se, že je musím mít i ve Sluncích. A u Ondříčka byla podmínkou holá tvář. A přes to nejel vlak. Strašně mě tenkrát mrzelo, že to u Davida nedopadlo, jsme mnoho let kamarádi a jeho scénář byl výborný. Ale s odstupem času chápu, že Bohdan neměl jinou možnost, než mě postavit před tuto volbu a říct »buď a nebo«. A abych byl úplně upřímný – on to vlastně za mě rozhodl Ondříček. Už měl dost toho dohadování – vousy, nevousy, lepit, nelepit, paruka, neparuka – a pět dní před začátkem natáčení mě přeobsadil. Všichni tehdy chtěli vyhovět všem, ale to není možné. Přišel jasný a tehdy tvrdý úder, ale byl správný a jediný možný.
S Bohdanem Slámou jste pracoval poprvé – co je pro něj jako režiséra specifické?
Je to citlivý, pokorný a velice lidský režisér. Zabejčený jurodivec, ke kterému se dá velice přilnout, důvěřovat mu a velmi demokraticky a kreativně pracovat. Témata, která zpracovává, vycházejí z něho. Točí podle vlastních scénářů, které jsou konkrétní, uvěřitelné, hluboké, vtipné, dramatické a lidské.
Váš hrdina Jára se ve filmu ocitne v totální životní, manželské, duchovní i pracovní krizi – čím vám byl blízký a čím vás odpuzoval?
Neodpuzoval mě ničím. Odpuzují mě tupci a nácci. Naopak kamarádů, jako je Jára, mám docela dost. Moc mu to v životě nevychází, ale je to dobrý chlapík a snaží se. A už to mi stačí k velikým sympatiím.
Co je podle vás tématem filmu Čtyři slunce?
Když jsme začali točit, měl jsem pocit, že je to film o životních krizích. Ale je především o hodnotě rodiny, přátelství, lásce, touze a o hodnotách lidského života. O snažení a také o mystice. Je na divákovi, kterému tématu dá přednost.
Ve filmu vyrazíte na magickou cestu s blouznivcem Karlem v podání Karla Rodena – byla vám něčím blízká tato magická poloha filmu? A čím?
Tohle téma mám rád. Jednak jsem v divadle plném esoteriček, kde když jdete kolem dámské šatny, uslyšíte buď: „Kámen ti sám nepromluví!“ nebo „Náhoda neexistuje.“ V pánské šatně je to pak zdrojem mnoha veselých okamžiků. Jinak tuto oblast a tento způsob vnímání světa respektuji, i když to beru s rezervou. Nicméně hovoří-li někdo s kamenem a má pak z toho dobrou náladu, tak mu to přeji a závidím. Já někdy neumím mluvit ani s lidmi. Návrat ke kořenům lidství, k přírodě a vnímání vesmíru jako provázaného celku, který funguje tak, jak ho vnímáte a co do něj vysíláte, je mi sympatický.
Ve filmu hrajete otce dvou dětí – čím vás zaujala nebo obohatila spolupráce s dětskými herci a vůbec vaše filmová otcovská role?
Marek Šácha, který hraje mého syna, už není dítě. Je to zatraceně talentovaný mladý herec, kterého je třeba respektovat a brát ho vážně. Byl skvělý už na kamerových zkouškách. Veškeré herecké manýry a zlozvyky ho minuly, protože neprošel žádným hereckým vzdělávacím institutem. Malá Anička je opravdu ještě holčička. Tam bylo třeba se nejprve skamarádit, aby ke mně získala důvěru a byla jak v mojí přítomnost, tak i v přítomnosti ostatních filmařů a ve společnosti kamery, světel a všeho, co k tomu patří, spontánní. Byla báječná. Chce to jenom o trošku víc času. To, že se občas mrkla do kamery, nic není.
Film se natáčel na vesnici v jižních Čechách. Cítíte se dobře na venkově, když se zastaví čas a život plyne v jiném tempu? Jak plynulo natáčení tohoto filmu?
Tak v Miroticích se čas rozhodně nezastavil. Natáčení bylo dost náročné, mnohdy i šestnáct hodin na place. Do toho jsem jezdil do Prahy hrát divadlo. Takže nakonec spíte tři hodiny denně, a když je to tak dva měsíce, promění se vám to všechno v takovou šmouhu, v řeku událostí, která vás unáší, a vy se jen rozhlížíte, kde jste, a co se s vámi děje.
Hrajete ve filmech, ale zároveň jste i velmi angažován v divadle, v Dejvickém divadle máte i stále angažmá. Co je magičtější – film nebo divadlo?
To je odlišná magie. Divadlo se zkouší třeba i tři měsíce. A pak představení začne a za tři hodiny skončí. Máte tam diváky, kteří jsou vašim regulérním partnerem a ten večer s vámi spoluvytváří. Film je o okamžiku. V jednom okamžiku musíte vystřihnout pokud možno co nejlépe danou scénu a už se k ní nikdy v životě nevrátíte. Pak už ji ani nezkazíte, ale ani
nevylepšíte.
Jaroslav Plesl
Divadelní, filmový, televizní a rozhlasový herec. Po absolvování brněnské JAMU v roce 1999 nastoupil do Městského divadla Zlín, kde odehrál řadu významných rolí. Od roku 2001 je členem souboru Dejvického divadla. Mimo Dejvické divadlo hostuje Jaroslav Plesl v Divadle Na Jezerce, Divadle F. X. Šaldy v Liberci a v pražském Činoherním klubu. Zde ztvárnil hlavní roli Christyho Mahona v inscenaci Ondřeje Sokola Hrdina západu, za kterou získal v roce 2007 Cenu Alfréda Radoka. Za roli Patky ve filmu Davida Ondříčka Grandhotel byl nominován na Českého lva, dále hrál například ve filmech Pravidla lži, Muži v říji, Největší z Čechů nebo Zoufalci. V televizi mimo jiné moderoval dokumentární cyklus Štíty Království českého, moderuje i jiné akce spojené s divadlem nebo filmem.
Zítra čtěte rozhovor s herečkou Annou Geislerovou.
Foto: www.ctyrislunce.cz
