Zpěvačku Janu Hruškovou zaznamenalo širší publikum koncem osmdesátých let ze spolupráce s Petrem Novákem, nebo z úspěšného singlového duetu Diskotango, který nazpívala s Miroslavem Pulcem. Mladší sestra naší první, ještě černobílé Popelky z roku 1969 Evy Hruškové se narodila v Hradci Králové. Dnes se jmenuje Jana Yngland a žije v německém Berlíně. Jak se jí daří, co dělá i jak vzpomíná na své působení v československé pop music, prozradila v exkluzivním rozhovoru, který poskytla do knihy Petr Novák – Klaunova zpověď.
Jano, opravdu je první česká Popelka, herečka Eva Hrušková, vaše sestra?
„Ano, to je moje o sedm let starší sestra.“
Chtěla jste být již od dětství zpěvačkou?
„V podstatě ano, a měla jsem k tomu i vlohy. Už jako malá holčička jsem chodila mnoho let zpívat do sboru v lidové škole umění v Hradci Králové.“
Jak jste se vůbec stala profesionální zpěvačkou?
„V tom sboru jsem potkala kamarádku, která mi řekla, že nějaká místní skupina hledá zpěvačku. Šla jsem se jim představit a oni mě vzali. Byla to taková lokální taneční kapela a ze mě se stala zpěvačka. Potom přišla na řadu skupina Geneze.“
Kdy a jak došlo k vašemu seznámení s Petrem Novákem?
„Se skupinou Geneze jsme vystupovali na politické písni v Novém Městě nad Metují, a tam jsem potkala Vladimíra Mertlíka se skupinou Tango. To byl jejich manažer, a mimochodem velice zajímavý pán, který měl hodně kontaktů. Zeptala jsem se ho, jestli by pro mě o něčem nevěděl. Nevěděl, ale řekl mi, že se poptá. Tak se i stalo, přes pana Mertlíka jsem se dostala k Petru Novákovi.“
Vaší nejznámější písničkou a klipem byl duet Diskotango s operním pěvcem Miroslavem Pulcem. Jak k tomuto netradičnímu spojení došlo?
„První scéna toho klipu se natáčela u Mertlíka doma. Dneska se tomu už všichni smějí, když vidí ten starý ovladač od televize, ale musíte si uvědomit, že to už je víc jak dvacet let! Už ale vůbec nevím, kdo ten song napsal ani kdo vymyslel, jak ten klip bude vypadat.“
Vnímala jste Petra Nováka na hudební scéně před tím, než jste s ním začala zpívat?
„Samozřejmě! Doma jsem měla takovou skříňku, ve které jsem měla vyplepené jeho plakáty a dívala se na ně. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych s ním mohla zpívat. Petr ovšem právě v té době hledal zpěvačku, a dokonce co vím, tak se ptal své dlouholeté kamarádky a moravské zpěvačky Hany Ulrychové, jestli by s ním Memento nešla zpívat ona. Hanka mu to ale odřekla, nevím z jakého důvodu, jestli toho měla moc, nebo se jí do toho umělecky nechtělo. A zrovna v tu dobu se tam objevil Vladimír Mertlík, který mě Petrovi doporučil. Přišla jsem se mu představit, něco jsem zazpívala a ani nevím, jestli bylo více uchazeček, ale nakonec to dali právě mně kvůli tomu Mertlíkovi.“
Takže z Hradce do Prahy jste se přestěhovala kvůli Mementu?
„Tak napůl. Myslím, že to bylo ještě v období před Mementem, kdy se natáčel klip k písni Diskotango. Nevzpomínám si už přesně, je to dávno. Sama jsem si pak hledala byt a stěhovala se. Ale bez Vladimíra Mertlíka by to nešlo. Nakonec jsem bydlela v ulici, kde bydlel Lešek Semelka – Mexická 9 byla moje adresa a na konci té ulice právě bydlel Lešek. A Vladimír Mertlík bydlel jen asi dva bloky ode mne. On byl opravdu velmi významný člověk v mém pražském životě. A dnes už ani nevím, jestli ještě žije.“
Takže jste se do Prahy přistěhovala kvůli kšeftům?
„Jo. Chtěla jsem moc hrát, a matka mi také říkala, ať jedu pryž z Hradce, protože co tam. Jestli chce člověk dělat kariéru, tak musí do Prahy, musí se do ní přestěhovat, ne jen dojíždět. Měla jsem už jednu takovou příležitost v roce 1982, kdy jsem vyhrála konkurs na vokalistku k Haně Zagorové. Už tenkrát jsem se měla sebrat a odstěhovat se do Prahy, ale udělala jsem to až o pět let později.“
A proč jste to nevyužila, bylo to proto, že jste chtěla dítě?
„Ne, to ne, já už v té době dítě měla. Ani nevím, proč jsem to tenkrát tak udělala. Byla jsem vždycky taková necílevědomá, nevypočítavá a nekariéristická.“
Jaká byl spolupráce s Petrem?
„Strašně příjemná. Zkoušeli jsme, a on mi nikdy nedal najevo, že bych byla neznámá, něco neuměla nebo že jsem jakoby pod ním. K člověku přistupoval naprosto bez předsudků. Byl to strašně příjemný, pohodový a bezproblémový člověk. Také byl hrozně lidský. Asi i proto ho měli lidi tolik rádi. Zkrátka nebyl nedosažitelný. Třeba Josef Laufer nebo Karel Gott, to je někdo jiný, u nich člověk někam vzhlíží, jsou takoví nedotknutelní. Ale to Petr nebyl.“
Zpívali jste spolu i duety?
„Jo jo, zpívali. Když se hrálo nejen Memento, ale i nějaké jeho věci, tak jsem mu tam zpívávala třeba druhé hlasy. Vzpomenu třeba písničku Hvězdičko blýskavá a takové podobné věci.“
A znala jste i jeho ženu?
„Ne. Ale věděla jsem o ní. Moje sestra ji znala víc, protože ona také pracovala s režisérem Vildmanem, který už je taky po smrti. Věděla jsem o ní spíš přes sestru a tu hereckou oblast, ale osobně jsme se neznaly.“
Jak dlouho trvala vaše spolupráce s Petrem?
„Strašně krátce, asi tři roky. Do Prahy jsem přišla někdy v roce 1987 a v devadesátém jsem už byla pryč. Naše spolupráce trvala sice krátce, ale byla strašně příjemná. Všechno to bylo takové jednoduché.“
A proč vlastně vaše spolupráce skončila?
„Poznala jsem svého manžela, a jak to bývá, tak jsem se jako správná ženská zbláznila a nic jiného pro mě v tu dobu neexistovalo. Odstěhovala jsem se za ním, spálila za sebou mosty, a byl konec. Takže to bylo takové trochu radikální. A v roce 1991 jsem se vdala, šlo to všechno strašně rychle.“
Slyšel jsem, že váš umělecký rozchod s Petrem nebyl úplně v poklidu, že tam byl nějaký spor…
„Spor tam žádný nebyl. Já jsem se jenom zamilovala a odstěhovala.“
A nemohlo to být třeba proto, že Petr s vámi počítal dál?
„Ne. Program Memento se víceméně přestal jezdit a oni mi říkali, že tam můžu zůstat, ale já jsem jim řekla, že ne, že chci pryč.“
A jak jste se tedy dostala z Hradce Králového až do Berlína?
„Nejdřív jsem se dostala z Hradce do Prahy. Zahodila jsem tak úplně všechno, čeho jsem v Hradci a na oblasti dosáhla. Už jsem zkrátka taková. Přestup k Petrovi Novákovi byla docela velká a důležitá věc, a kdybych v Praze zůstala, tak bych s ním jezdila dál. Ale jelikož jsem se vdala a odešla do Norska, tak jsem opět zahodila všechno, čeho jsem v Praze a s Petrem Novákem dosáhla. Manžel je novinář a odstěhovala jsem se s ním do Norska. Tam jsme byli dva roky, pak ho delegovali do Berlína, a od té doby žijeme tady.“
Jak dlouho žijete v Berlíně?
„Od roku 1992.“
Máte i německé občanství?
„Ne, jen povolení k trvalému pobytu a pracovní povolení.“
Litujete toho, že jste tenkrát odešla?
„Je to škoda, že jsem odešla. Na druhé straně nevím, jestli bych si zvykla na změnu režimu a na komerční boj. Spousta zpěváků třeba přestala zpívat, dělali pak něco jiného, otevírali hospody, nešlo jim to a utopili v tom spoustu peněz. Nebo třeba Lucka Bílá, vím, že tehdy začínala, potkávala jsem ji při natáčení různých televizních vystoupení, trošku jsme se znaly, a jednou jsme spolu někde kecaly jako dvě mladé holky, a teď je z ní star, je někdo. Lituji toho, že mi tohle všechno uteklo. Co všechno jsem mohla dokázat, kdybych tam zůstala… Ale když nad tím přemýšlím, tak zase nevím, jestli bych na to měla nervy a žaludek. Tenkrát s Petrem to bylo takové kamarádské – přijď, zazpíváme, pokecáme, popijeme a tak. Když člověk byl kamarád a byl dobrý, ne žádná svině, tak bylo všechno v pořádku. Ale po revoluci to začalo být všechno takové dravé.
A co se teď všechno píše v těch bulvárních plátcích, to tenkrát naprosto neexistovalo. Tenkrát se psalo: ,Skupina si dala za cíl nezapadnout… bla bla bla…‛ A teď se píše něco úplně jiného. Ale zakázala jsem si o tom přemýšlet, co by bylo, kdyby. Člověk musí sedět zadkem na jedné židli, a já jsem se rozhodla pro manžela a Berlín. Dnes mám ráda Berlín jako město mnohem víc než Prahu. Ta pro mě byla vždycky takové cizí město, a i když jsem tam bydlela asi pět let a syn tam chodil krátce do školy, tak stejně vnímám ve svém životě Prahu jako průjezdné místo, přestupní stanici. Hradec, to je moje rodné město, Praha byl průjezd, takový pokus s kariérou, a Berlín, to je domov.“
Jak jste na tom s jazykovou vybaveností?
„Mluvím anglicky, německy, polsky, rusky, česky, slovensky a učím se italštinu.“
Po odchodu z Prahy jste dva roky žila v Oslu, tam jste v rozjeté pěvecké kariéře nepokračovala?
„Zkoušela jsem tam zpívat anglicky, protože norština je obtížný jazyk, ale nic z toho nebylo. Potom jsem přišla sem a nahrála jsem sice tři CD, ale to je takzvaný deutscheslager, německy, a ten můj akcent… to je prostě šílené.“
Bojovala jste tady s akcentem hodně?
„Každý má v němčině akcent! Italové, Francouzi, Španělé, Rusové, prostě všichni. Ale nevadí to. Naopak, setkávám se s tím, že mi tady říkají: ,Jé to je hezké, ten váš akcent. Odkud jste?‛ A když řeknu, že z Čech, tak slyším: ,Jé, to je príma, tam se narodil můj tatínek´, nebo ,já tam mám babičku´, nebo ,můj pradědeček pocházel z Moravy´.“ K Čechům tady panuje velice pozitivní přístup. To Poláci nebo Jugoslávci to mají horší. Ale my Češi jsme skoro jako Němci.“
V Berlíně působíte jako zpěvačka, kde zpíváte a vystupujete i v pořadech s dalšími zpěváky?
„Taky, ale spíš hrajeme celý večer na plese, nebo na nějakém Strassenfestu (pouliční slavnosti), Herbsfest (podzimní slavnosti), Weinachtsmarkt (vánoční trh), Geburgstagparty (narozeninová párty), takže to není hvězdná kariéra, jako by byla v Praze, kde bych koncertovala a tak. Tady mě totiž nikdo nezná, ale já mám takový pocit, který jsem měla už tenkrát v Praze – kdo by na mě chodil, koho by to zajímalo…?“
Vy jste jednu dobu hodně textovala, píšete i nyní?
„Píši pro jednoho známého německé texty. Pomáhám mu vybudovat image a dostat ho na scénu. Zahrnuje to výběr oblečení, název, projev, prezentaci a tak dále. Jinak tady působím jako soukromá učitelka hudby a zpěvu.“
Vracíte se někdy ke starším věcem, které jste třeba napsala, ale nepublikovala?
„Ani ne, snažím se natáčet hodně nových písniček.“
Vyjíždíte zpívat i mimo Berlín?
„Málo, spíš ne.“
A máte kapelu?
„Mám, ale také hraji sama, protože mám svoje playbacky, na které zpívám. Dělám to hrozně ráda, protože si můžu vyprávět, co chci, zvát děti na scénu, chodit mezi lidi v publiku, nechávat je zpívat a tak.“
Pojďme ještě k Mementu, které bylo docela depresivní záležitostí. Neměl z toho Petr třeba splíny?
„Ne, to vůbec. On byl profík, takže jsme udělali práci, a pak to bylo v pohodě. Na konci koncertu byl sice unavený, protože tam umíral, ale pak se šlo normálně domů nebo do hotelu.“
Máte na něj nějakou veselou vzpomínku?
„Láďa Klein mi jednou vyprávěl, jak si z něj surově vystřelil. Jeli spolu domů po vystoupení, Láďa řídil a Petr seděl vedle něj. Asi v důsledku té ošklivé nehody měl strach z nočního ježdění a Láďa dělal, že usíná, na silnici koukal jenom jedním okem, a tím druhým dělal, že spí. Do toho sem tam klimbal hlavou a Petr z toho šílel, což prý byla velká sranda. A nebo v restauraci Petr vykřikoval: ,Saláty nejím, nejsem žádná kráva.‛“
On to s tím jídlem měl takové divné, že?
„No, nechtěl papat. Občas se sice najedl, ale radši měl pivo než jídlo.“
Stalo se, že by přišel tak opilý, že nebyl schopen vystoupit?
„Ne, on byl profesionál. Spíš byl, abych tak řekla, dlouhodobě v náladě. Ale nikdy jsem ho neviděla, že by třeba padal nebo byl nepříjemný. Každý alkoholik je jiný.“
Jezdíte často do Prahy?
„Naposledy jsem tam byla na Vánoce. Nechce se mi tam ani jezdit a nechce se mi koukat, jak jsou všichni slavní.“
Je to těžké, uživit se zpěvem v Německu?
„Určitě. Zejména po tom, co bylo zavedené euro, to šlo všechno strašně pryč.“
Vyšla vám tady tři cédéčka, vydala jste si je sama?
„Ne, ne. Náhodou jsem někde zpívala a byl tam jeden producent, který mi dal nabídku, podepsala jsem s ním smlouvu a vydali jsme to. Ale velký úspěch z toho nebyl, protože on to byl takový malý producent. Já jsem potom podepsala smlouvu ještě s někým jiným, protože jsem prdlá, a pak z toho byl průšvih. Ti dva producenti se někde v Hamburku potkali, řekli si to, a byl konec. Ale to už je dávno, deset let.“
Jaké jsou vaše součastné umělecké plány?
„Můj plán je internet. Mám různé stránky, hodně fotím a filmuji. Ale nejenom sebe, ale snažíme se teď spolu s kolegy zviditelnit jeden jazzový swingband, připravuji videoklipy a tak podobně.“
Povídejte se, jak Jana Yngland zpívá v Berlíně country:
Knihu Petra Nováka Klaunova zpověď si můžete objednat zde:
http://www.xyz-knihy.cz/petr-novak-klaunova-zpoved.html
Foto: Radim Novotný, Nakladatelství XYZ
