Kapela Gipsy.cz nedávno přišla s dalším albem nazvaným Desperado. CD je opět plné energie a vynikajících hudebních i textových nápadů. Podle frontmana Radka Bangy jde o zatím nejlepší desku skupiny. Vše je tu v dokonalé harmonii a kvalitě: muzika, interpretace, obal i booklet.
Radku, vidím, že jste z toho obalu nadšen.
Skutečně jsem. Taky jsem si ho ohlídal, takže můžu říct, že je to opravdu moje děťátko. Přitom první grafický návrh nedopadl moc dobře. Pak jsem ale věc předal jinému grafikovi, kamarádovi, ten se na ní neskutečně vyřádil – a vznikl opravdu dokonalý obal. Jsou tam naše fotografie, tři z cesty po Austrálii a dvě od mojí snoubenky. Obal je pojatý přesně podle schématu videoklipu, který se bude točit. Grafik Jirka Miňovský splnil moji myšlenku tak, jako by mi viděl do hlavy.
Vaše snoubenka je fotografka?
Veronika není profesionální fotografka. Objevil jsem u ní ale neskutečný cit pro fotografii. Já ho nemám, umím nafotit portrét, ale nemám cit pro celkovou fotografii, kompozici, bůh mi ho do očí nedal. Přítelkyně nafotila snímky a vymyslela celý koncept titulu: klobouk a k tomu hiphopové oblečení, i pozadí za tím.
Mluvil jste o cestě po Austrálii. Vaše kapela vystupuje v cizině poměrně často…
Za posledních pět let jsme toho nacestovali opravdu hodně. V současné době máme na kontě třiatřicet zemí světa včetně třeba zmíněné Austrálie nebo Číny… V poslední době si říkáme, že bychom měli vystupovat víc doma, na letošek tak plánujeme kobercový – koncertní – nálet na Česko. I když máme teď v květnu několik koncertů v Německu a v červenci v Polsku.
Chodí na vás v cizině jiné publikum než v Česku?
Česko je hodně malá země, publikum je tady úzké. Etno a vůbec alternativní směry tady nemají tak silné zázemí, jako jinde ve světě. Úplně jiné je to třeba ve Francii. Tam jsou na scéně stovky stylů a všechny mají své publikum, takže i hip hopová scéna je tu obrovská a absolutně dokonalá. Stejné je to s world music. V Čechách mi world music stále připadá jako cizí pojem, hudební scéna u nás funguje úplně jinak. Tady se lidí zaměřují na mainstream, poprock, dnes už i trochu na hip hop; world music tu ale nejede. Jsme malá země, navíc postkomunistická, s malým trhem. To není ani omluva ani výčitka, tak to prostě je. Český muzikant s tím musí počítat.
Podle svých slov jste se před časem hodně pohyboval v hip hopové sféře, tu dnešní spíše tolerujete, ale s výhradami. Jakými?
Pro mě začal hip hop jako určitá subkultura, která souvisela s jistým afroamerickým hnutím. To dohromady vytvořilo pouliční ideologii, směr, který patřil určitým lidem. Dnes je to stejný byznys jako všechno ostatní. To, co dnes dělají hip hopeři a nejen čeští, to by před pěti lety neudělali. Podřizují se jistému diskotékovému trendu, takže texty, podle mě, ztrácejí obsah, myšlenku, ideu, syrovost. I hudba ztrácí syrovost, spěje k moderní elektronice, kterou nechápu. Já jsem akusticky založený muzikant. Pro mě byl hip hop vždycky především samplováním jazzu, to co je dnes vydáváno za hip hop, je pro mě obsahově úplně nepochopitelné. Když srovnám nějakou současnou hip hopovou nahrávku s nahrávkou třeba kapely Gang Starr, je to tristní: elektronické plácačky, na které tancují patnáctileté holčičky a muzika, na kterou pařila obrovská subkultura… Ještě v roce 2000 musel člověk vědět, co to hip hop vlastně je, odkud přišel, co znamená, jaká je jeho idea, co je to MC, co je to DJ… Dneska to lidi nevědí, je jim to fuk. Mládež přijde na diskošku, chce si zatancovat a chce se opít. Ta serióznost se úplně vytratila, je pryč.
Vaše nové album Desperado vznikalo ve třech etapách; můžete je přiblížit?
První etepa – to byl rok 2009, nazval bych ho »postreprezentovský«. Dnes můžu říct, že práce na albu Reprezent pro mě znamenala špatnou životní zkušenost. Ta deska měla sice výborný zvuk, nicméně pro nás byla chladná, nedopadla tak, jak jsme chtěli. Cítili jsme silný tlak produkce a z něj vyplývající chaos. Celý rok potom jsem psal písničky buď depresivní, nebo špatné. Myslel jsem, že končím, že už nemám co psát, co říct… Jenže pak přišel další rok, rok 2010, a ten pro mě byl hodně zajímavý. To je druhá etapa. Po určitém sebevývoji přicházely nové impulsy a myšlenky. Cítil jsem, že se vyvíjí konkrétní jasný rukopis Gipsy.cz, používali jsme balkánské trubky a tak dále. Nejednou to všechno začalo dávat smysl. A v poslední etapě, tedy zhruba v minulých šesti měsících, vznikal už zcela jasný celek. Z demosnímků jsem odsekával to, co mi tam nesedlo, co tam nepatřilo… A vzniklo album Desperado. Podle mého názoru je to ucelená deska, která nemá hluché místo. Asi proto, že jsem jí věnoval nejvíc práce ve svém životě. Především producentsky.
Do jaké míry je titulní píseň Desperado inspirována slavným filmem s Antoniem Banderasem a Salmou Hayek?
Desperado je spíš společenská záležitost, vlastně jde o dvojsmysl. Píseň je o tom, že desperát, jak my říkáme mexcikán, tedy mexický cikán, zabil šerifa z Texasu. On ho ale možná nezabil. Možná ho zabili jiní policajti a na onoho mexcikána to jen narafičili, protože se zdál být jednoduchou obětí. Ta písnička nám říká: bacha, necítíš se trochu jako desperádo? Občas se stává, že někdo působí jako hajzl, ale zjistíme, že je to milý člověk, který pro nás udělal první poslední. Třeba »zlý« táta… A naopak: někdo nám dává cukříček, maže med kolem pusy a vyklube se z něj totální hajzl. Přitom může jít o někoho z rodiny, »nejlepšího kamaráda« nebo přítelkyni. A tohle je každodenní příběh našich životů! Nedávejme na první pohled, nesuďme hned. Může se nám to vymstít.
Jak často se to stává vám?
Mám, myslím si, relativně velký smysl pro analýzu lidské psychiky, ale samozřejmě se i já občas spletu. Jsou třeba lidé, kteří kvůli svým dřívějším zkušenostem, třeba byli zneužíváni, raději skrývají svoji dobrotu, vytvoří si kolem sebe barikádu – a tu my vidíme. Například moje snoubenka (mluvím o ní často, jsem totiž čerstvě a moc zamilovaný) působí nedostupně, chladně, nepřístupně, nafrněně… Když se k ní ale přes tu barikádu dostanete, zjistíte, že to je ohromně citlivá, milující, věrná, hodná holka. A obráceně: měl jsem kamaráda, se kterým jsem se znal spoustu let, na všechno říkal: ano, máš pravdu, zavolám, nikdy bych tě neopustil. A najednou prásk, největším způsobem mě zradil. Tak moc, že mu to nikdy neodpustím. Někdy vás to může hodně překvapit, a právě o tom je Desperado. Každý z nás je desperádo. Koneckonců přetvářka a mytí zadku za zády druhého jsou u nás v Česku, co si budeme povídat, běžné.
Když jste na to narazil, co říkáte současné politické situaci v Česku?
Tam se ten náš Desperado skutečně hodí. A řeknu vám, kdo je desperádo: český daňový poplatník. Koukám se kolem sebe a říkám si: za tohle platíme? Nejhůř na tom jsou mladí lidé a podnikatelé, kteří na tuhle zemi dělají. To snad není možné! Bohužel – s vládou je to u nás dlouhodobý problém, za deset let jsem tu neviděl něco funkčního. Před časem jsem byl hodně angažovaný v organizaci Vyměňte politiky; teď musím říct: vyměňte vyměněné politiky!
Máte už nějaké nové písničky reflektující současnou situaci?
Ne, myslím si, že politická tvorba je už definitivně za námi. Měli jsme určitý společenský úkol a ten jsme splnili. Písničky jako Desperado říkají všechno sami za sebe a nemusejí nikoho přímo jmenovat. Kdo chce, všechno si tam najde sám.
Koncerty
21. 5. – Náchod, areál pivovaru
22. 5. – Orlová, festival
28. 5. – Hradec Králové, Festival Na Břehu
29. 5. – Praha, Festival Mezi ploty
4. 6. – Dresden (DE) – Kirchentag
25. 6. – Praha, United Islands
29. 6. – Sopron (HU) Volt festival
7. 7. – Wroclaw (PL) – Brave festival
9. 7. – Gdaňsk-Sopot (PL) festival Okno na Świat
16. 7. – Točník, České hrady.cz
17. 7. – Trebišov (SK) – Gypsyfest
23. 7. – Švihov, České hrady.cz
29. 7. – Malá Skála, Benátská noc
30. 7. – Kunětická Hora, České hrady.cz
6. 8. – Štíty u Šumperka, open air
13. 8. – Hradec nad Moravicí, Moravské hrady.cz
20. 8. – Festival Okoř
27. 8. – Valtice, Moravské hrady.cz
17. 9. – Beroun, Festival Letorosty
24. 9. – Černá hora u Brna, areál pivovaru
Foto: Supraphon.cz
