První ženou Senátu ČR je PaedDr. Alena Gajdůšková. Dovolím si tvrdit, že se jedná o velmi vzdělanou dámu v pravém slova smyslu. Slušelo by se mluvit o politice, přesto tento rozhovor je kapku netypický… Není jen o politice, ale hodně o ženách…
Je rozdíl pro ženu dostat se dnes do politiky od doby, když jste do ní vstupovala vy?
Zda je rozdíl pro ženu dostat se do politiky dnes nebo v době, kdy jsem do ní vstupovala, záleží na tom, kdy určím dobu, která znamenala můj vstup do politiky. Pokud by to byl můj vstup do komunální politiky, pak rozdíl byl, a velký. Pokud zvolení do Senátu Parlamentu, pak se, bohužel, nezměnilo nic. Do komunální politiky jsem vstoupila v roce 1987 v rámci kvóty – žena, bezpartijní, do 35 let. Byla jsem tehdy oslovena Svazem žen, abych je zastupovala. V té době jsem měla dvě malé děti. Nikdy bych se do toho sama nepustila. Zkušenosti a výsledky této práce ale byly tím, co mě pak vedlo ke kandidatuře a zvolení v prvních svobodných volbách v roce 1990 a pak po létech v komunální politice i do úspěšných voleb do Senátu Parlamentu ČR v roce 2002. Tady trochu podezřívám své tehdejší mužské kolegy, že mě do těchto voleb kandidovali, protože byli přesvědčeni, že v nich není možné vyhrát. Tuto zkušenost jako žena v politice nemám sama a nic se v tom nezměnilo. Tam, kde si pánové myslí, že je úspěch snadný, nebo jde skutečně o moc či benefity spojené s funkcí, okamžitě začnou přemýšlet, zda to na příslušnou ženu není příliš. Krásným případem je dnešní vládní koalice. Když už vládní strany musely, tak ženám daly parlamentní, v podstatě reprezentativní funkce. V současné vládě doposud nebyla žádná žena a dnešní paní místopředsedkyně vlády velící legislativní radě je také víceméně jen vylepšení image této velmi nepopulární vlády.
Dnes je například v Poslanecké sněmovně hodně žen, čím si myslíte, že to je?
V prvé řadě si nemyslím, že 22 procent žen v Parlamentu je hodně. To jsme pořád daleko za civilizovanými zeměmi, ale třeba i Afrikou. Aby se sněmovna chovala genderově neutrálně, tedy vnímala i ženský pohled, muselo by tam podle sociologie být zastoupeno nejméně 30 procent žen. To, že je nyní ve sněmovně více žen než v předcházejícím období je evidentně dáno tím, co říkám v předcházející odpovědi. Až na výjimky jsou to ženy na kandidátkách stran, kde se s velkým úspěchem nepočítalo.
Je těžké rozdělit přístup žena – obyčejná osoba, žena – politička?
Rozdělit role žena a žena politička je naprosto stejné jako rozdělovat muž – řadový člověk a muž – politik. Respektive, ženy jsou spíš schopné, respektive musí i jako političky, žít normální život, tedy ve své většině postarat se o rodinu a domácnost. To je zvláště, pokud to máte do Prahy tři sta kilometrů, velmi náročné a složité. Na druhou stranu je to přesně to, proč by mělo být v politice více žen. Ženám méně v politice hrozí odtržení od normálního života.
Jak byste řešila současnou politickou situaci vy? A reformy?
Co máte na mysli současnou politickou situací? Je-li to chování současné vládní koalice, pak jako opoziční politička bych nedělala – a také nemohla bych dělat nic jiného – než dělá sociální demokracie. Tedy poukazovat na nepravosti a nesmysly a předkládat své představy řešení.
O žádných reformách se v podání současné vlády nedá mluvit. Reforma znamená řešení vedoucí k pokroku. Žádné z asociálních návrhů této vlády pokrok a vyšší kvalitu života lidem nepřináší. Naopak, jsou to opatření, která nás vedou desítky let a někdy o století zpátky.
Skutečné reformy ale potřebujeme. Je nutné zefektivnit a zmodernizovat služby ve veřejném zájmu jako školství, zdravotnictví, stanovit priority vedoucí k hospodářskému a sociálnímu rozvoji země. Než ale vše zbourat a začínat pořád od začátku a bez valného úspěchu, bylo by moudřejší postupovat metodou »osekávání suchých větví« – podporovat to, co se osvědčilo, kultivovat to a rozvíjet. To by si například zasloužila ve vědě centra základního a aplikovaného výzkumu, ve školství metodická sdružení nebo ve zdravotnictví krajští odborníci. Naopak likvidovat je potřeba to, co je zátěží a nenese žádný efekt. Bojovat je potřeba proti korupci a ignoranci.
Máte vůbec čas odpočívat? Jak relaxujete?
Ptáte-li se na volný čas, tak ten skutečně nemám. Ale když člověka práce baví a považuje ji za smysluplnou, pak ji nepovažuje za stress. Mám také štěstí, že bydlím u lesa, v krásné krajině mezi dobrými lidmi, mám skvělou rodinu a moudré a dobré přátele a spolupracovníky. K tomu »dobití baterek« mi stačí být chvíli doma na zahradě. Je jedno, jestli s nějakým čtením nebo při práci. A naše malé Přemyslovny – vnučky Eliška a Anežka – jsou vůbec tím nejkrásnějším relaxem, ale také tou nejsilnější motivací pro usilování o pozitivní vývoj naší země.
Ve straně Věci veřejné je hodně žen, jaká je v tomto smyslu ČSSD? Jak vlastně vnímáte Věci veřejné jako stranu?
ČSSD má ve své členské základně kolem 33 procent žen. To znamená, že již překročila onu sociologickou hranici, kdy skupina reflektuje potřeby obou pohlaví. V krajích to je již vidět i v zastoupení v krajských zastupitelstvech a na obcích. Věřím, že se současným vedením ČSSD se to projeví i při dalších parlamentních volbách.
Věci veřejné strašně zklamaly. Nejen tím, že do voleb šly v podstatě s levicovým programem a nyní drží neoliberální koalici. Udělaly medvědí službu i snaze o větší účast žen v politice. Nezralé, ambiciózní blondýnky nejsou zrovna tím, co přesvědčí politické strany i veřejnost o tom, že více žen v politice je žádoucí.
Jak byste naložila s nabídkou stát se prezidentkou?
Už se mě nejen novináři ptali na to, zda bych přijala nabídku na kandidaturu na prezidentku. Spontánně jsem odpověděla, že možná někdy v příštím životě. Pokud bych se ale přiučila u svých kolegů, pak bych minimálně měla říci, že „o tom budu uvažovat a jsem připravena onu zodpovědnost přijmout“.
Máte nějakou veselou příhodu ze Senátu nebo je zde jen velmi vážná atmosféra?
Senát Parlamentu ČR je velmi ctihodná instituce a atmosféra je tam velmi kultivovaná. I když máme různé politické názory, je naprosto nepřijatelné jakékoliv osobní napadání nebo dokonce urážky. Respektujeme se vzájemně, a to znamená, že jsme schopni se i spolu zasmát. Jenže vtip těch věcí je těžko sdělitelný mimo znalost souvislostí. Mrzí mě to, ale žádné »veselé historky z natáčení« vykládat nemohu.
Máte své životní krédo?
Můj otec byl lékař a mimochodem také sociální demokrat. Dal mi do života dva postoje: „Jestliže pomoci mohu, tak pomoci musím.“ A také vždycky říkal: „Všechno jde, když se chce, jen malé děti se to musí naučit.“ A tím se řídím celý život.
Foto: archiv Aleny Gajdůškové
