Chirurg Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela »běžné« úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Jeho kniha Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi Lovců draků vychází v rámci Velkého knižního čtvrtka.
„Mise Afghánistán je syrovým textem z terénu, kde pracují Lékaři bez hranic. Zároveň je to velmi drsná, místy až nelítostná pozvánka do světa válečné chirurgie a traumatologie,“ píše v úvodu Mise Afghánistán Šebkův lékařský
a literární kolega Jan Trachta, kterému přinesly uznání jeho zápisky z nemocnic
v Africe a na Haiti. Díky knize Tichý dech získal titul Objev roku v rámci ceny Magnesia Litera 2014. Trachta povzbuzoval v psaní i Šebka, sloužícího v Afghánistánu. Ten si pět měsíců vedl deník, kam si zapisoval své pocity, postřehy a detaily bez jakékoliv autocenzury, se smyslem pro humor
a sebeironií.
Pro Paseku je to druhá kniha s touto tematikou. „Doufáme, že je to začátek tradice,“ říká šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček. „Nejde nám jen o přiblížení náročné práce Lékařů bez hranic, ale také o jejich pohled na odlišné světy lidí, kterým jezdí pomáhat.“
Díky Šebkovu pozorovatelskému talentu nevnímáme jen roztržená těla a bídu, ale také místní kulturu a zvyky: „Afghánci jí rukama. Vlastně pravou rukou, levá je špinavá. Protože já mám ruce jako prase pořád, velebím Alláha, že na základně můžeme jíst příborem. Nevím taky, jak bych jed polívku. Tu dělaj taky moc dobrou. A na rozdíl třeba od irskejch krémů, tahle je vodová, jako doma, většinou vývar, něco v tom plave… dobrý je to.“
Podle Trachty je Šebek chirurg tělem i duší. „Nelze od něho očekávat vybroušený literární styl a jemné odstíny významů mezi řádky nebo hlubokomyslné úvahy nad smyslem humanitární pomoci a lidského utrpení. Myslí jako chirurg a píše jako chirurg rozvolněným a dynamickým stylem, jehož hlavním a strhujícím přínosem je autenticita, která čtenáře vtáhne a vyplivne až na konci každého denního zápisu, na kterých je text postaven,“ pokračuje dále v úvodu k Misi Afghánistán Jan Trachta.
V sobotu 3. října 2015 afghánské a americké jednotky omylem vybombardovaly nemocnici v afghánském Kundúzu, která je dějištěm Šebkovy knihy. O život přišlo nejméně dvacet lidí. „Zničení nemocnice v Kundúzu mě zasáhlo, zahynuli tam moji kamarádi. Během psaní jsem ani netušil, že budu psát svým kolegům nekrolog,“ komentoval tragédii Šebek.
Tomáš Šebek: Mise Afghánistán – Český chirurg v zemi Lovců draků
Pět měsíců s Lékaři bez hranic: „Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!“
Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela „běžné“ úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty.
Úvodní slovo Jan Trachta
Počet stran: 312
Cena: 289 Kč
Koupí této knihy podpoříte organizaci Lékaři bez hranic.
O autorovi:
Tomáš Šebek se narodil 25. března 1977 v Praze. Studium všeobecného lékařství na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy zakončil v roce 2002, kdy nastoupil jako všeobecný chirurg do Nemocnice Hořovice, kde v roce 2009
až 2011 vykonával současně i funkci tiskového mluvčího. V roce 2004 založil společnost, která dnes provozuje unikátní odborný portál proLékaře.cz a českou internetovou jedničku v kategorii zdraví – uLékaře.cz. V roce 2010 se připojil
k mezinárodní organizaci Lékaři bez hranic a odjel na svou první misi na Haiti. Jako vedoucí lékař národní spinální jednotky na zemské traumatologii Mater Misericordiae University Hospital působil v irském Dublinu v letech 2011 a 2012, kdy také odjel na svou druhou misi zpět na Haiti. V roce 2013 nastoupil do Nemocnici na Františku v Praze, kde pracuje jako ordinář chirurgické jednotky intenzivní péče. Odtud odjel jako hlavní traumatolog na svou třetí misi s Lékaři bez hranic do severního Afghánistánu. Téhož roku vydal i svoji první knihu Mise Haiti – šest měsíců s Lékaři bez hranic, kterou podporuje haitského studenta medicíny na Karlově Univerzitě. Na jaře 2014 byl zvolen sekretářem rakouského boardu a také jako permanentní člen kongresu ženevského operačního střediska Lékařů bez hranic. Víc než rok jej můžete pravidelně slýchat na Rádiu ZET, kde vysílá svůj pořad U lékaře na českých vlnách BBC. Na poslední, čtvrtou misi opět do Afghánistánu odjel na jaře 2015. Tomáš je dvouatestovaný všeobecný chirurg s třináctiletou praxi v chirurgii a traumatologii. Momentálně se specializuje
na laparoskopické výkony v oblasti břišní dutiny a zároveň se na misích s Lékaři bez hranic věnuje úrazové chirurgii břicha, hrudníku a končetin. Je ženatý a má
dvě děti, Kateřinu (1997) a Šimona (2000).
Ukázka:
Den 44
Třináctiletá oběšená
Déšť cáká do betonový podlahy střechy našeho veselýho baráku. Čtrnáct dní nezapršelo. Vzduch se čistí, prach sedá, krásně se dejchá. Poslední noc jsem si lehnul na střeše. Kdo může říct, že dal širák v Afghánistánu? Bude k půlnoci, když začnou. Asi sedm kilometrů od nás nejdřív ojedinělej štěkot kalašnikovů.
Běžný škádlení, říkám si. Pak se ale přidá těžkej kulomet. Pak další. A další. Nejsou to jednotlivý dávky. Jedou systematicky jako mašiny.
Do kakofonie se po pár minutách přidává dělostřelectvo. Jedna z ofenziv byla právě zahájena. Masakrujou se skoro hodinu. I když to popostřelování přestanete po pár tejdnech vnímat, z tohohle systematickýho naskakuje husí kůže. Z druhý strany do toho z města vyjou psi. A od řeky kuňkaj žáby. Pak se přidá první muezzin z minaretu… Tohle je Afghánistán.
Troels je cévní chirurg. Klidnej, vychrtlej chlapík z chytrýma očima. Pracuje
v Dánsku na malý klinice vaskulární chirurgie. Maj asi dvacet lůžek. Přesto dělaj například 100 aneuryzmat – cévních výdutí – za rok. To je úctyhodný číslo i na mnohem větší oddělení. Má můj přirozenej respekt.
Až jsem skoro stydlivej při předávce pacientů, který jsem tady po sobě nechal. Naštěstí nikoho, kdo by potřeboval nějakej další chirurgickej zásah. Dohojení, rehabilitace a odchod domů. Obhlídneme spolu třináctiletou holku, co se pokusila oběsit potom, co se trochu nepohodla s matkou. Směje se na nás, včas ji odřízli.
Rýha na krku nám ale připomíná, že tohle teda není vůbec žádná prdel. Jdeme dál a předávám zbytek. U dvou pacientů jsem se ale šeredně sekl…
Foto: Nakladatelství Paseka
