První roky a začátky jsou stejné. Víra, že to není pravda. Víra, že se to zlepší. Že naše dítě JE normální a nebude mít žádné mimořádné požadavky, vždyť i těch normálních je taková spousta! Ale jednoho dne klec spadne a už se z ní nikdy nedostanete. A tak vzniká příběh, který tu srdce vypráví Pavlína Brzáková, příběh o cestě do své duše, kde musela najít duši svého dítěte.
„Čelila jsem velkému neporozumění ze strany svého okolí a často jsem byla vnitřně rozbitá, ztrácela půdu pod nohama, a čím víc jsem potřebovala cítit podporu, tím méně jsem ji měla. Myslela jsem, že když se nás ujme odborník, bude vše napůl vyřešeno a já se budu moci spolehnout, že teď už půjdu správnou cestou. Ale paradoxně mě odborníci častovali poznámkami, že jsem jako matka selhala, vynášeli nad námi nejrůznější soudy a já jejich slovům věřila, i když jsem jim v nitru věřit nechtěla…“
A tak se rozvíjí příběh o každodenních starostech, jídle, zdraví, nemocech, spánku, o hledání školky, o cestě do jiné země, do země tak cizí, že umožnila návrat k sobě samému. A o nacházení toho, co se nakonec ukázalo jako posílení, jež umožnilo návrat.
„Kryštof už ví, že má mámu jako silný strom. Strom se silnými větvemi, tak silnými, že když si na ni sedne jako ptáče a obemkne ji svými drápky, cítí tu nekonečnou jistotu. Věřím ve své ptáče, protože náš život je dobrý. Rosteme díky chybám, ale chyby nás nedrtí. Vidíme chybu a řekneme si – aha, pozor, chyba. Pořádně si ji prohlédneme, zjistíme, co nám udělala, a jdeme dál. Chyba byla dobrá, ukázala nám, jak věci nedělat a kudy jít.
Přeju všem mámám, jež v sobě ještě nemají jistotu, aby ji našly. Jistotu potřebujeme i pro naše dítě…“
Cením si upřímnosti
Co mne zaujalo, ale uvědomila jsem si to až na téměř padesáté stránce, kdy na to sama autorka upozornila, že ve hře jsou i muži, otec dítěte a posléze i přítel, ale také sourozenec, sestřička. A příběh je psán tak, jak je duší matky vnímám. To všechno kolem je upozaděno. V knize vidíme, kde je střed vnímání, co zabírá všechen čas, sem tam se otřeme o to mužské vnímání, které je tak praktické a nepochopitelné, tak moc na okraji, že… ale ano, ono to tak možná má být. Možná jsou někdy ta širší další ochranná křídla tak moc daleko, aby umožnila hlavní rodinné role právě té matce, na kterou toho je v takovou chvíli opravdu moc. Kdoví.
Kniha budí mnoho otázek, mnoho vnitřních otázek jsem si kladla jako žena i jako matka. Viděla jsem své mateřství rázem jinýma očima a mnohdy jsem s úlevou nacházela shodu ve chvílích, kdy jsem o sobě pochybovala. Pavlína Brzáková chápe dětskou duši svým introvertním pohledem, což je možná to nejlepší, co se Kryštofovi mohlo stát – ač to oba stálo pot, krev a slzy.
Milé maminky, my jsme tím, co dává dětem oporu a křídla zároveň. Kryštof ADéHáDě je jedinečná kniha o cestě do duše matky i dítěte. A o tom, jak se na této cestě vzájemně potkali.
Možná to je návod nejen pro maminky dětí s ADHD, ale pro mateřské dvojice, které k sobě nemohou z nějakého důvodu najít cestu. A návod a soucit s tím, jak se poprat s těžkými dny, které zažívají každé maminky.
A protože každé dítě potřebuje MÁMU SILNOU JAKO STROM.
O autorce:
Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.
Foto: www.eminent.cz
