Už deset let vydává Vyšehrad úsměvné romány anglického humoristy P. G. Wodehouse s obálkami od Adolfa Borna. Poprvé česky nyní vycházejí Velké peníze, v pořadí dvacátý titul, který se do jisté míry vymyká z Wodehousovy typické tvorby!
V roce 2006 zahájil Vyšehrad vydávání českých překladů rytíře anglické humoristické literatury P. G. Wodehouse s obálkami od malíře Adolfa Borna. Prostřídali se na nich překladatelé Ladislav Smutek, Eva Ruxová a Ivan Vávra – ten přeložil většinu – celkem patnáct románů. Každý rok se příznivci suchého anglického humoru mohou těšit na další Wodehousův opus. Některé z nich vyšly díky Vyšehradu v češtině vůbec poprvé. Patří k nim v pořadí dvacátý vydaný román Velké peníze (přeložil Ivan Vávra), který se právě objevil v knihkupectvích.
„Kdo chce splácet své dluhy, nikam to v životě nedotáhne!“
Klasik typického anglického humoru Pelham Grenville Wodehouse (1881–1975), inspirátor Zdeňka Jirotky, byl mimořádně plodný autor – jeho dílo zahrnuje kolem stovky románů, povídek, dramat i filmových scénářů. Jednou z nejoblíbenějších postav z jeho díla je chytrý a pohotový komorník Jeeves (evidentní předobraz Jirotkova Saturnina), který u českých čtenářů získal oblibu už v prvních meziválečných překladech. Wodehouse vytvořil ideální, neexistující svět plný slunce a dobré nálady a zabydlel ho originálními postavami, které se sobě sice podobají, ale každá má vždy i něco navíc.
Humoristický román Velké peníze se do jisté míry vymyká z profilu typického Wodehouse. Snad proto, že byl napsán v době hospodářské krize po roce 1929
a autor tentokrát neignoruje společenské vření. Setkáme se zde ovšem
s rozvaděnými snoubenci, kteří se šťastně smíří a s obvyklými zadluženými aristokraty, ale vedle nich jsou zde podvodné pozemkové spekulace, nelítostný kapitalista T. Paterson Frisby, chamtivec, jenž neváhá okrást vlastního tajemníka, jeho zločinný spojenec Hoke, který nemotorně ohrožuje okolí střelnou zbraní, hraběcí šedý cylindr vezme za své, pošlapán levicově uvědomělým proletářem, a v závěru dojde dokonce k násilnému probourání stěny mezi sousedními obydlími v předměstském dvojdomku. Hned v první kapitole se čtenář se seznámí se zásadou, že kdo chce splácet své dluhy, nikam to v životě nedotáhne. Na konci příběhu máme tentokrát tři šťastné dvojice, neboť kapitalista Frisby podlehne osobnímu kouzlu nemajetné aristokratky a skoncuje se svým zarputilým staromládenectvím.
Anotace:
P. G. Wodehouse – Velké peníze
Ach, ty peníze. Nikdy jich není dost. Zvláště pak, když nejsou žádné.
O tom ví své lord Hoddesdon, který se musí pořádně ohánět, aby si nemusel odepřít doutník a sklenku dobré whisky, aniž by bylo zapotřebí snížit se k práci. Podobně šikovný je i jeho syn lord Biskerton, čerstvě zasnoubený s Annou, dívkou z bohaté rodiny. Když věřitelé zle dotírají, prchne na předměstí Valley Fields, kde bydlí jeho spolužák a přítel Berry. Ostatně Berry na tom také není nejlépe. Sice dědil po tetě, ale pouze jalový důl a bezcenné akcie. Jako tajemník amerického milionáře Frisbyho nemá zrovna na růžích ustláno, jelikož pan Frisby zastává názor, že mladého muže šlechtí střídmý život. Nadto mu do života i do srdce vstoupí Anna, která sice je už zasnoubená, ale co na tom? Zvláště pak, když se její snoubenec zasnoubil ještě s jinou dívkou a má najednou snoubenky dvě? Celý propletenec se samozřejmě rozuzlí ke všeobecné spokojenosti a nezbývá než obdivovat, s jak nápaditým humorem a vynalézavostí vede autor čtenáře tímto zábavným příběhem.
Velké peníze
Z anglického originálu Big Money přeložil Ivan Vávra
Ilustrace Adolf Born
Odpovědná redaktorka Marie Válková
Počet stran 224, MOC 248 Kč
První české vydání
O autorovi:
Pelham Grenville Wodehouse (1881–1975) po studiích na londýnské Dulwich College pracoval dva roky v bance. Svým založením a nadáním nebyl ovšem bankovní úředník, a tak si záhy začal vydělávat na živobytí jako novinář, povídkář a v časopisu Globe měl pravidelný sloupek Na okraj. Před druhou světovou válkou odešel do Spojených států, kde prodal časopisu Saturday Evening Post román na pokračování. Po dalších pětadvacet let zůstal pak tomuto časopisu věrný a téměř všechny romány se nejdříve objevily právě tam. Byl spoluautorem libret k osmnácti muzikálům; navíc k četným povídkám
a románům, kterých napsal přes devadesát. Od roku 1924 žil hlavně ve Francii
a ve Spojených státech, jichž občanem se stal v roce 1955. Do šlechtického stavu byl povýšen krátce před svou smrtí ve věku třiadevadesáti let. Ani P. G. Wodehousovi se ovšem rány osudu nevyhnuly, zažil těžké poválečné období, kdy jej obviňovali z kolaborace, dokonce zrady. Přestože se ho kromě jiných zastávali takoví spisovatelé, jako byl Evelyn Waugh nebo George Orwell, vedla právě štvavá kampaň proti němu k rozhodnutí z Británie nadobro odejít. Přesto bude navždy rytířem anglické literatury a jeho dílo symbolem staré dobré Anglie
a zašlých časů, které není na škodu si někdy připomenout. Jeho romány byly
a jsou překládány do mnoha jazyků a jeho věhlas mu nakonec vynesl v Anglii uznání v podobě šlechtického titulu. S humorem sobě vlastním posléze podotkl, že mu už netřeba o nic usilovat, neboť se stal rytířem a v muzeu Madame Tussaudové je jeho vosková figurína. Tento mistrovský vypravěč, jehož hřejivý humor neztratil léty svůj vtip, zemřel na svátek sv. Valentýna v třiadevadesáti letech v roce 1975.
Ukázka:
Lord Biskerton a jeho přítel Berry
Jednoho květnového poledne, v čase, kdy Londýňané přestá¬vají na chvíli kolotat a kmitat, aby se občerstvili nějakým soustem, probíhalo v malé jídelně Klubu trubců na Dover Street radostné setkání dvou bývalých spolužáků. Hostite¬lem byl Godfrey, lord Biskerton, syn a dědic šestého hraběte z Hoddesdonu. Jeho hostem byl John Beresford Conway, kdy¬si nerozlučný kamarád. Jeho lordstvo bylo dopoledne v City, kde jednalo se svým bankéřem o jakémsi drobném přečer-pání účtu, a na Cornhillu se náhodou potkalo s Berrym Conwayem. Od jejich posledního setkání uplynuly již tři roky, a proto se lord Biskerton teď tvářil podobně, jako by starostlivý majitel blešího cirkusu zíral na jednoho ze svých cvičených svěřenců, který se na čas neopatrně zatoulal.
„To je něco nepopsatelně úžasného,“ pravil užasle, pojídaje smaženého platýse. Lord Biskerton, mezi spolužáky zvaný Biskroun, byl nazrzlý mladík, jehož tvář zdobil náznak knírku téže nazrzlé barvy.
„Naprosto úžasné a nepochopitelné, když uvážíš, že my dva, jako já na jedné straně a ty na druhé, jsme bývali totálně nerozluční, jako párek s hořčicí. Spolu jsme sdíleli dobré i zlé jak siamská dvojčata – a teď, když to spočítám, jsme se vůbec neviděli od té doby, co Peanut Brittle vyhrál Jubilee Handicap! Chápeš to?“
Berry Conway se rozpačitě zavrtěl. Bylo vidět, že je celý nesvůj.
„Ale jak se to mohlo stát?“ lamentoval lord Biskerton, který se rozhodl přijít tomu na kloub. „To chci vědět! Pořád někam chodím, na dostihy, do restaurací, do divadla, nic nevynechám. Jak je možné, že jsme se nepotkali? Většina lidí ti řekne, že mě se hned tak nevyhneš. Zeptej se, koho chceš, a řekne ti to samé. ‚To mě podrž, člověče, kde se tady zase bereš,‘ bědují a prchají do postranních ulic, když se ocitnu poblíž, jenže za druhým rohem do mne zase narazí. Jakým způsobem ses tomu právě ty vyhnul?“
„Asi to máme v rodině. My Conwayové jsme takoví.“
„Ale proč jsi mne nevyhledal? Přece jsi věděl, kde bydlím. Jsem v telefonním seznamu.“
Berry si válel chlebovou kuličku.
„Já teď nikam moc nechodím. Bydlím na předměstí, ve Valley Fields…“
„Snad nejsi ženatý?“ zděsil se lord Biskerton. „Ženuška tě nepustí z domu nebo v tom vězí něco jiného?“
„Ne, bydlím se starou hospodyní. Je u nás odjakživa, bývala to moje chůva a pořád se tak chová. Dnes ráno,“ vyhrkl popuzeně, „za mnou křičela, jestli jsem si vzal vlně¬né spodky.“
„Probůh,“ lord Biskerton povytáhl obočí, „do intimních podrobností raději nezabíhej. Tak ty máš pečovatelku. Chů¬vy tohle dělají. Vzpomínám si, že moje chůva mi jednou dala pusu na peroně paddingtonského nádraží, když jsme všichni odjížděli do školy, a celé pololetí jsem o tom pak slyšel. Proč se jí nezbavíš? Vyplať jí penzi, ať si jde po svých!“
„Vyplať jí penzi?“ Zatrpkle se usmál. „Nemám z čeho. Musím ti to vysvětlit, Biskroune. Nikam nechodím, bydlím na předměstí a nevyhledávám staré kamarády, poněvadž jsem na mizině.“
Biskroun to nechápal.
„Jak na mizině?“
„Snad jsem trochu přehnal. Přesně vzato, jsem teď o něco míň na mizině, než jsem byl donedávna, po dva roky. Teď se to zlepšilo, jelikož jsem se stal osobním tajemníkem pana Frisbyho, amerického finančníka. Ale platu nemám víc než pár liber týdně.“
„Jak můžeš být tajemník? Tajemníci musí znát těsnopis a podobné hovadiny.“
„Těsnopis jsem se naučil.“
„Páni!“ užasl Biskroun. Teď teprve chápal tu tragédii v celém rozsahu i s důsledky. „Tos teda musel na tom být hodně chabě!“
„To jsem byl. Naštěstí se našel chlápek, který mi lidu¬milně půjčil dvě stovky. Jinak bych asi zašel na hladomor.“
„Ale co se to stalo? Ve škole jsi byl přímo mladý milionář, peníze z tebe padaly a koupit kamarádovi sendvič s dže¬mem pro tebe byla nepatrná maličkost. Kam se všechny ty prachy poděly?“
Berry zaváhal. Vyprávět o vlastním neštěstí není nikdy nic příjemného, ale byl už delší dobu tak osamělý, že vyzpo¬vídat se příteli ho docela lákalo.
„Fakt to chceš slyšet, Biskroune?“ ujistil se. „Nebude tě to otravovat?“
„Otravovat? Kamaráde, přímo dychtím se to dozvědět. Začni od útlého dětství. Zázračné dítě, určitě génius po dědečkovi… Povídej!“
„Abys pak nelitoval.“
Biskroun se oddal vzpomínkám.
„Poznali jsme se, když ti bylo asi čtrnáct. Dost odpudivý na pohled, samá noha, velké uši, na druhé straně ta neskrý¬vaná zazobanost. Odkud byly ty peníze? Poctivě vydělané, doufám?“
„Peníze jsem měl od tety. To bylo tak: byl jsem jediná¬ček…“
„Víc takových jako ty by asi nesnesli?“
„Matka zemřela, když jsem přišel na svět. Ani otce jsem nepoznal.“
„To bych si někdy taky přál,“ prohodil Biskroun. „Šestý hrabě většinou docela ujde, ale někdy je fakt naprosto nemožný. Proč jsi nepoznal otce? Sirotek, jak zákon káže, viď?“
„Otec zahynul při železničním neštěstí, když mi byly tři roky. Teta mě adoptovala. Její manžel taky právě tehdy zemřel a zanechal jí veliký majetek. Tak to byly ty prachy, co ze mě padaly ještě ve škole. Strýc dovážel jutu a měl licousy, jinak si nic nepamatuju.“
„Ve třech letech jsi určitě byl děsný spratek. I ve čtrnác¬ti to ještě bylo dost špatné. Ve třech letech si to nedokážu představit. Silní mužové se chvěli v základech…“
„Naopak! Hannah často říkává…“
„Hannah, to je kdo?“
„Ta moje chůva, Hannah Wisdomová.“
„Aha, ta, co chce, abys nosil vlněné spoďáry. Na chvíli jsem měl dojem, že do děje vstupuje nějaká osudová žena.“
„Hannah říkává, že jsem byl jako andílek v sametovém oblečku, hlavičku plnou zlatých prstýnků…“
„Toť odporné, zadrž!“ zakročil Biskroun. „Jisté věci se v čistě pánské společnosti nedají vypravovat. Pokračuj o tetě. Zatím je mi to jasné. Jak to bylo dál?“
„Teta o mne pečovala, dala mě do přípravky, pak do Cam¬bridge, dopřála mi všeho měrou vrchovatou.“
Biskroun se zachmuřil.
„A teď přijde nějaký háček. Ještě nevím, co to bude, a nemůžu se dočkat. Povídej dál!“
„Háček,“ řekl Berry, „spočíval v tom, že se teta snažila rozhojnit svoje bohatství investicemi. Zatímco my dva jsme trávili blažený čas ve školních škamnách, teta utrácela jako opilý námořník. Nevím, jestli se zajímala i o těžbu zlata z mořské vody, ale jestliže tak neučinila, byla to její jediná zdravá investice. Nejrozmanitější šíbři si u ní podávali dveře a teta jim ochotně psala štědré šeky.“
„Ženské,“ prohlásil Biskroun, „by vůbec neměly vlastnit šekové knížky, jak často říkám. Hlavu mají jen na klobouky.“
„Teta umřela, jsou to dva roky, a učinila mě univerzálním dědicem spousty zcela bezcenných akcií. To je v podstatě můj příběh.“
„Z boháče žebrákem?“
„Přesně tak.“
„Strašlivé. Naprosto ohavné,“ ohodnotil to Biskroun.
„Teta měla právníka jménem Attwater. Naštěstí to byl jeden z těch vzácných lidí, kteří v nás udržují důvěru v budoucnost lidstva, tedy do jisté míry. Měl sice kapří oči a ksicht jako zouvák, a pokaždé, když přišel k tetě na večeři, mě zpražil jako gentleman ze staré školy, kdykoli jsem se odvážil něco prohodit, ale nakonec se pod hrubou skořápkou vyklubal dobrodinec, který mi bez řečí půjčil dvě stě liber. Budu-li někdy mít syna, pokřtím ho Ebenezer Attwater Conway.“
„Prosím tebe, k čemu by ti byl syn?“ namítl Biskroun.
„Attwater mi zachránil život. Tři měsíce jsem běhal po Londýně a sháněl místo, po večerech se učil těsnopis a psát na stroji. Konečně jsem dostal flek u jednoho vývozce-dovoz¬ce. Ten se sice před měsícem odebral na odpočinek, ale byl tak dobrý, že mě doporučil Frisbymu, svému příteli a kole¬govi. Takže teď u Frisbyho otročím. Proto tedy bydlím na předměstí a nevyhledávám společnost Biskertonů a jim podobných aristokratů se zlatou lžičkou v ústech. Nejhorší je, že mě okolnosti donutily odložit plány na cestu kolem světa. Chtěl jsem jet nákladním parníkem, co se potlouká podél pobřeží a vozí zboží od přístavu k přístavu.“
Biskroun se z toho nemohl vzpamatovat.
„Tak ty ses mi vyhýbal jen proto, že už jsi neměl prachy? Styděl ses za svou nezaviněnou bídu? Takový nesmysl jsem v životě neslyšel.“
Berry se začervenal.
„To není tak snadné. Nemůžeš se stýkat s lidmi, kteří jsou na tom nesrovnatelně líp než ty.“
Foto: Nakladatelství Vyšehrad
