„Možná nejlepší bude, když začnete číst od začátku a budete postupně pokračovat až do konce. To někteří lidé dělají. Ale můžete přeskakovat i jen listovat a zastavit se tu či onde. Na vlastní triko ovšem.“ Tato slova najdeme hned v Úvodu Čítanky, kterou sestavil výtvarník, recitátor a autor knih Martin Patřičný. Když uchopíte tuto knihu v měkké vazbě, hned se pustíte s chutí do listování, ale brzy, jak radí autor, přejdete k první kapitole a začnete číst jeden dlouhý příběh čtenáře. Příběh, který se tvořil celý život a stále není dopsaný, nemůže být. Čítanka Martina Patřičného je neobvyklá. Není podobná knihám s podobným názvem. Možná právě proto tak krásně »nabudí ke čtení«. Autor nikomu nic nevnucuje. On »jen« píše o knížkách, které má rád, které jsou pro něj důležité a které s ním »žijí« v jedné domácnosti.
Jak je známo a jak to každý dodržujeme, čítankami se listuje. Tu a tam naše oko padne na úryvek, který si zatouží přečíst, v jehož záhlaví stojí informace o knize, ze které byl vybrán, a autorovi, který knihu sepsal. Chudé, strohé, přikazující – zkrátka nudné. Proto je v těchto případech listování na pořádku dne a k věci.
Martin Patřičný přistoupil k tématu jinak, vytvořil úplně jinou formu – příběh čtenáře. Rozčlenil ho do kapitol s podkapitolami, osvěžil otázkami, v kterých vyzývá ostatní k debatě, proložil žebříčky typu: nejlepší mužský hrdina a podobnými. Vznikl literární útvar, který nás vede od knihy ke knize a láká ke čtení. Autor nikomu nic nevnucuje, nikomu nic nepodbízí, on jen vypráví: co rád četl, ke kterým příběhům se vrací a proč, které autory má rád. Z řádek na nás dýchá radost i smutek, občas zavoní nostalgie. To vše umocňuje obrazový doprovod ze starých časopisů a snímky výtvarných děl autorových, koláže.
Začnete-li listovat, možná vás trošku zarazí členitá sazba – běžné písmo, kurzíva, verzálky – dokážu se zorientovat, napadne vás jistě? Nemusíte mít žádné obavy: zaprvé autor hned na začátku napsal návod k užití (ještě před Úvodem), zadruhé (jste-li jako já a nečtete úvodní kapitoly) je vám vše zřejmé od prvních řádek. Martin Patřičný jednotlivé pasáže svých čtenářských pocitů, zážitků a komentářů důsledně rozlišuje, takže brzy budete vědět, kterak číst.
Pokušení pokračovat knihou listováním je zažehnáno, začtete se do příběhu Marina Patřičného a v hlavě vám bude naskakovat současně i příběh váš. Mně se autor mnohokrát trefil do vkusu, párkrát jsem s ním souhlasila tak napůl, v malé míře polemizovala – ale celek je opravdovým pochutnáním! Při čtení úryvků (kratších i delších) jsem brzy dostala chuť zavrtat se do regálů knihovny a vytahat staré dobré knižní kamarády, otevřít je a začíst se. Jsem přesvědčena, že stejně Čítanka „nakopne“ i ty, co některá z děl dosud neznají. Určitě, jako já, zatouží zařadit je do vlastního příběhu, do svého celoživotního čtenářského deníku.
Čítanka-deník má skvělou formu – netradiční, moderní, byť s nostalgickými prvky. Jenže, kdo z nás není nostalgický, vzpomíná-li na minulé časy, na to, co bylo, co nás utvářelo. A to nám klidně může být pětadvacet, ten kus nostalgie máme v sobě každý, v padesáti o to větší.
Nebudu vám psát o jednotlivých kapitolách, nebudu vám vypichovat díla, o kterých se v Čítance píše, jen vás pozvu do jejího světa. Světa voňavých knih, trefných postřehů a polemizujících soudů. Nad stránkami knížky, která vyšla péči Nakladatelství Jonathan Livingston, jsem zažila neutuchající radost, kterou mívá každý čtenář-závislák, když si má s kým popovídat o čtení. S Martinem Patřičným se povídá patřičně příjemně. Myslím, že onu euforii, která se rozlila v mých žilách, zažije mnohý čtenář. Ne, nemyslím, jsem o tom hluboce přesvědčena.
Foto: www.jonathanlivingston.cz
