Všechny své třinácté komnaty otevřela slovenská pěvecká diva Marcela Laiferové ve výpravné rozhovorové knize Hrdá láska. A nezapomněla ani na své soukromí a manžele.

Jak jste se seznámila s vašim třetím manželem dr. Ladislavem Zacharidesem, který byl státním trenérem lyžařských reprezentantek?

Natáčeli jsme v Liptovském Mikuláši televizní pořad, ve kterém mezi sebou soutěžila okresní města. Bylo to v zimě, proto tam bylo i lyžování a on. Jednou nás pozval k sobě, celý štáb, ale mně se tam nechtělo jít. Takový dědek, říkala jsem si. Měla jsem pocit, že trenér musí být starý. Spala jsem na pokoji se svou kamarádkou, televizní hlasatelkou Norou Beňačkovou, která mi povídá: „Ty všechno pokazíš, nikam nechodíš…“ Měla jsem za dva dny letět do Berlína na televizní natáčení, tak jsem odpočívala. Nora mě vytáhla z postele, donutila mě pořádně se obléknout, protože byla zima, a šly jsme. Měla jsem takový krásný kabát s kožešinou a vykračovala jsem si velice suverénně. Nějaký chlap nám přišel otevřít a já šla nahoru do toho bytu, kde už všichni seděli. Byl tam taky jeden redaktor, který po mně strašně jel, a myslel si, že mě přesvědčí, ale nikdy se mu to nepovedlo. Nechutný člověk.

Seděla jsem a rozhlížela se, kdo že je ten trenér. Tak mi ho ukázali – hezký, řekla jsem si. Ale nic víc. Druhý den jsme točili na svahu a on mě všude doprovázel, abych někde nespadla. Chtě nechtě se musel občas ke mně přitisknout. Musím přiznat, že se mi velmi líbil, ale myslela jsem si, že to nemá perspektivu. Potom jsem večer zpívala na koncertě písničku a on seděl v první řadě. Neuměl to skrýt, měl prostě otevřené oči, uši i ústa. Tak se na mě díval a já na něj. A celá země to viděla, jak jsme se do sebe zamilovali. (smích) Čtyři roky po manželově smrti jsem se ještě jednou zamilovala, i když jsem byla přesvědčena, že kapitolu láska mám už definitivně přečtenou a nikdy více se nezamiluji. Ale stalo se.

Co vás na něm tak fascinovalo?

Fascinovala mě jeho jednoduchost a schopnost přijímat život, jak jde. Přestože jsem nikdy nevěřila v lásku na první pohled, stalo se. Zaujal mě, i když mě zlobilo, že neustále vykládal vtipy, samozřejmě, neslušné. Vždyť lidé se smějí hlavně jim. Bylo to něco nového. V Bratislavě mi připadali muži jako namyšlení, přemoudřelí intelektuálové. Ladislav byl jiný. Uměl krásně povídat o horách a hezky malovat, což je moje slabost. Získal mě i svou laskavostí a charismatem. Nesmírně jsem ho obdivovala a samozřejmě i milovala. Byl to jiný druh lásky, ale stejně intenzivní. Nakonec jsem s ním prožila skoro třicet let. Zpočátku krásných, později smutně-krásných.

On byl ale ženatý, že?

Ano, byl ženatý, ale v Liptovském Mikuláši žil sám. Jeho žena žila v Bratislavě u své přítelkyně. Já jsem ale pořád nevěděla, na čem jsem, protože tam měl fotku takové černovlásky, což byla jeho bývalá přítelkyně. Jenže jsem to nevěděla a dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že má sice ženu, ale nežije s ní. Ona tam s ním nikdy nežila, měla někoho v Bratislavě, protože jinak neměla důvod nebýt s ním. Učila studenty plavání, kvůli tomu nemusela žít jinde. Když jsem to všechno zjistila, tak jsme se rozešli. On potom měl nějaký problém a vzkázal mi přes svoji sestru, jestli mi může zavolat. Nakonec jsme se zase dali dohromady, měli jsme syna a žili jsme spolu devětadvacet let.

Vy jste se ale po pár letech rozvedli. Proč?

Víte proč? Byl to velký fešák a ženy z jeho okolí mě proto neměly rády. Pronásledovaly nás i ženy z jeho minulosti. Chtěla jsem mít klid.

Co vám dělaly?

Kdysi měl ještě jeden vztah a ta paní tvrdila, že s ním má dítě. Soud jí uvěřil, přestože v době, kdy otěhotněla, nebyl na Slovensku. A pak tam byla ještě jedna s dítětem. Když jsme se vzali, obě rázem chtěly víc peněz, kvůli mým příjmům. V televizi se mě ptali, co mám se soudem, že pořád posílají někam potvrzení o mých příjmech. Zjistila jsem, že si ty dvě ženské nechávaly ověřovat moje příjmy, aby mohly žádat po manželovi víc peněz na alimentech, protože naše výdělky se sčítaly a já jsem vydělávala víc než on. Soud nebral v úvahu, že jsem živila své dvě děti, proto jsem šla na fakultu za jednou právničkou rodinného práva a zeptala se jí, co mám dělat. A ona mi řekla: „Je to strašné, co vám teď povím, ale rozveďte se.“ Tak jsme to udělali a měli jsme klid.

Takže jste se rozvedli jen na oko?

Ano a dál jsme spolu žili kvůli našemu synovi Martinovi. Co jsme mohli dělat? Viděla jsem, jak se tím manžel trápil, bylo mu to trapné. Měli jsme se rádi. Oba jsme byli dlouho sami a ve třicítce si člověk těžko zvyká na partnera. Laco se staral o svou kariéru, povinností měl dost a celou domácnost jsem vedla já. Cítila jsem se osamocená. Žili jsme spolu deset let a potom jsme se v tichosti rozvedli. Dlouho o tom nikdo nevěděl, dokonce ani náš syn Martin. I po rozvodu žil s námi a měl nás rád, ale opět jsem se starala hlavně já. Všechno se totiž dá stihnout a nepochopím lidi, kteří se tomu diví. Kdo chce být úspěšný, musí chtít. Musí mít sebedisciplínu, pracovitost a musí vědět, že si musí pomoci a poradit sám. Mladšího syna Martina jsem na celé léto brávala s sebou do zahraničí, přestože jsem večer zpívala a přes den bych měla spát. Byla jsem však ráda, že je tam se mnou. Rodičovská láska je podle mě tou největší láskou.

Jak vás třetí manžel ovlivnil?

Zacharides mě v životě naučil hodně věcí. Jako sportovec měl velkou výdrž. Bohužel onemocněl, což mně bylo velmi líto. Vrcholový sport vede často k invaliditě. Nakonec se ukázalo, že měl velmi komplikovaného Parkinsona, což snášel tak hrdinsky, že ho člověk musel obdivovat. Když ho začala nemoc omezovat, našel si jinou práci a krásně maloval. Na sportovcích se mi líbí, že ve sportu platí jen jedna pravda, a to kdo je rychlejší. To je nezpochybnitelné. Kdežto v umění je těžké říct, co je dobré nebo nejlepší, na to neexistuje počítač. Starala jsem se o něj a dělala jsem to ráda. Tiše nesl svůj těžký osud a my s Martinem jsme se mu snažili pomoci. Nechci ale, aby mě někdo litoval nebo chválil, vždyť takových žen, jako jsem já, je na Slovensku mnoho. Byla jsem opravdu šťastná, když můžu být užitečná.

Z tohoto manželství se narodil váš druhý syn Martin. Co dnes dělají vaši synové?

Syn Stanislav byl velmi hodné a usilovné dítě. Skvěle se učil a knihy jsou jeho láskou. Vystudoval právo a myslím, že jako právník má dobrou pověst. Je výjimečně vzdělaný. V soukromém životě mě neposlouchal. Je svéhlavý. Jsem však ráda, že ho mám. Má už pět dětí.

Druhý syn Martin je také velmi schopný. Studoval při práci a měl k nám, rodičům, krásný vztah. Martin má tiskárnu a dělá i reklamu, třeba velké billboardy a spolupracuje i se zahraničím. Měl čtyřicet lidí, ale už přemýšlí o tom, že ten počet sníží. A doma má dvě děti.

Každému synovi jste dopřála vlastního tatínka. V čem si jsou podobní?

Nevím, ale nejsou úplně rozdílní. Dokážou se rychle domluvit a dohodnout.

Co vás naučili vaši synové?

Větší toleranci.

Jak s nimi vycházíte?

S oběma velice dobře.

A s jejich manželkami? Jaká jste vůbec tchyně?

Já se k tomu nevyjadřuji, protože si nechci dělat problémy. Ony by se domluvily a já bych byla ta zlá. (smích)

A řeknete jim, když se vám něco nelíbí?

Někdy ano. Třeba řeknu, že se mi nelíbí, že dala vnouče do té a té školy, a proč. Dítě má vysoké IQ 120 a chodí do školy pro průměrné děti. Třeba v Rusku ty děti s vysokým IQ chodí spolu do speciální školy.

A jaká jste babička?

Nejsem taková, že bych s vnoučaty seděla od rána do večera, ale vidím je tak čtyřikrát do týdne. Všechny oběhnout nestihnu, ale většinu z nich ano. Mám k nim přátelský vztah. Nesnažím se je mentorovat, to mi ani nepřináleží, od toho mají rodiče. A všechny jsou mimořádně talentované, což mě těší.

Kolik máte vnoučat?

Sedm. Starší syn Stanislav se narodil v září 1963. Vystudoval práva, je velmi dobrý právník, teď už řadu let prokurátor, a má pět dětí, jedno lepší než druhé. Má třetí ženu, ale všichni jsou přátelé a všechno je v nejlepším pořádku. Často je vídám, protože žijí nedaleko. Kousek ode mne bydlí nejstarší vnuk, vnučka si tady koupila vilu a taky mladší syn Martin bydlí nedaleko, koupil si tu dům a teď ho přestavuje. Martin má s manželkou Vlaďkou dvě děti – Elisu a Evanna, kteří chodí na základku.

Váš třetí manžel prý spadl z koně a začal mít zdravotní problémy, které vyvrcholily Parkinsonem a vy jste jej v podstatě dochovala?

Ano, v roce 1987 organizoval na evropské úrovni zimní pětiboj, který se konal v Liptovském Mikuláši. Vylosoval si takovou hodně vysokou kobylu, protože tam se koně musejí losovat. Byla nádherná, ale hrozně nervózni. Podjelo jí to a shodila ho. Spadl tak, že to vypadalo, že si zlomil spodinu lebeční. Vstal jako by nic, usmál se a šel. Jenže po určité době začal mít problémy s ramenem a byl celý takový jako ztuhlý. Měl takovou formu Parkinsona, že se netřásl, ale byl ztuhlý a měl omezenou mimiku. Sedmnáct let jsme to léčili, měnili jsme léky a dělali, co se dalo. Hodně maloval, tak jsem ho v tom podporovala. Dokud mohl, chodil cvičit, usmíval se a nevzdával. Naučil mě, že i beznadějná situace se dá zvládnout důstojně a se ctí. Když v roce 2006 nakonec svůj boj prohrál, zlomilo mě to, ale paradoxně zároveň i posílilo. Pochopila jsem, že velikost člověka se měří silou jeho vůle.

Měla jsem velký dům v Pavčině Lehotě v Liptovském Mikuláši v Demänovské dolině, myslela jsem si, že tam budu pořádat akce na téma přírodní medicíny. Jezdil tam potom můj manžel Zacharides, protože mu tam bylo lépe, když tady bylo horko. Všichni si ho tam vážili, takže když jsem tam nebyla, tak se o něj starali, nosili mu jídlo. Potom jsem ten dům prodala a koupila jsem jiný v Piešťanech a ten mám dodnes. Chci ho ale prodat a koupit si tam byt, abych se už nemusela starat o zahradu.

Byla jste s ním, když odcházel?

Poslední půlrok života musel Lacko strávit v zařízení, kde se o něj starali. Trpěl Parkinsonovou chorobou, takže často padal, potřeboval každodenní péči. I když jsme se rozvedli, měli jsme krásný vztah, žili jsme spolu a snažila jsem se o něj co nejlépe postarat. Byl pátek 7. dubna a za dva dny jsme měli oslavit 29. výročí svatby, na které jsme již pozvali společné přátele. Právě jsem odjížděla zpívat do Vídně a zastavila jsem se za ním. Ještě mě doprovodil k autu, objala jsem ho na rozloučenou a najednou jsem se nechtěla rozloučit. Druhý den jsem měla pro něj přijet a odvézt ho domů na oslavu. Díval se na mě velmi smutným a tázavým pohledem. Ujistila jsem ho, že ráno po něj přijedu, a odjížděla jsem se zvláštním pocitem. Ještě během cesty do Vídně jsem mu chtěla zavolat, ale přesto, že jsem měla nový mobil, který byl čerstvě dobit, nefungoval mi. Byla jsem nervózní a hned v sobotu ráno jsem s ním šla do opravy, ale ani tam mi s ním neuměli pomoci. Koupila jsem si nový mobil, vložila do něj simkartu a chtěla Lackovi zavolat, že už pro něj jedu. Tehdy však mobil zazvonil. Volal mi starší syn, aby mi řekl, že Lacko umřel. Původní mobil mi za pár dní vrátili z opravy, prý mu nic nebylo a bez problémů fungoval několik let.

Vždy jsme si říkali, když z nás někdo zemře dříve, dá tomu druhému o sobě vědět, existuje-li posmrtný život. Zdál se mi barevný sen, což je zvláštní, protože nikdy nemám sny a už vůbec ne barevné. Někdo mi v tom snu oznámil, že je živý a já šla tam, kam mě navigovali. Našla jsem ho mladého a krásného. Všechno bylo nádherně světlé, barevné, a když jsem viděla, že je v pořádku, chtěla jsem, aby šel domů. On stál na cestě, která najednou končila a pod ní byla hluboká propast. Řekl mi, že ta cesta není hotová, ale když bude hotová, pojedeme domů spolu. Probudila jsem se šťastná, s pocitem, že je mu lépe a už se netrápí.

To je zajímavé. Měla jste sen, když zemřel doktor Laifer?

Ano, i s ním jsem měla sen, ale byl černobílý a smutný. Jela jsem za ním vlakem a vyčítala mu, že umřel a mě nechal samotnou. Říkal mi, že se musím vrátit, ale nechtěla jsem ho poslechnout. V tu chvíli vlak přifrčel znovu, on mě na něj jedním pohybem ruky vyhodil a vlak se mnou odjel. Po manželově smrti jsem se velmi dlouho trápila, ale později jsem pochopila, že za mrtvými není potřeba se dlouho trápit žalem a plakat, protože jsou z toho nešťastní.

Přemýšlela jste ještě o dalším manželství anebo se už rozhodla být sama?

Ne, ale mám takového kamaráda Gabriela, je to Rakušan, bývalý politik.

Kde jste se spolu seznámili?

Viděl mě na koncertě v Rakousku. Jezdí za mnou do Bratislavy, protože je zamilovaný do Slovenska. Všechno se mu tady líbí, od halušek až po mě. (smích) Chodíme spolu ven a někdy jedu za ním. První rok, co jsme se seznámili, mi ukázal krásná místa v Rakousku.

O veselce nepřemýšlíte?

Už ne. Jsem příliš samostatná na to, abych se toužila vdávat či mít někoho celé dny u sebe. Vychovala jsem děti, mám svou kariéru, všechno, co mám, jsem získala vlastní prací. Můj přítel je člověk, se kterým si hezky popovídám, protože je vzdělaný, moudrý, hezký, protože jsem si vždy potrpěla na hezké chlapy. Ale mám ráda především své děti a také svůj klid, své knihy i svou samotu.

Marcela Laiferová – Hrdá láska

Autoři Miroslav Graclík a Václav Nekvapil

Zpěvačka, lékařka, spisovatelka, astroložka. Elegantní dáma s nezaměnitelným hlasem a hlubokým životním nadhledem. V této knize Marcela Laiferová poprvé s nevídanou otevřeností vypráví o osmi dekádách svého života, od dětství poznamenaného rozvodem rodičů a přísnou výchovou až po hvězdné chvíle na koncertních pódiích i odvážná životní rozhodnutí mimo světla reflektorů.

Z osobních vzpomínek, unikátního rozhovoru, archivních fotografií i glos blízkých kolegů vznikl obraz ženy, která prošla zkouškami života se vztyčenou hlavou. Vzpomíná na první dětské zpívání na zídce v Prievidzi nebo na šaty do tanečních, které si musela ušít tajně, protože »ramínka« byla tehdy hřích. Na mladickou lásku, těhotenství během studií, i na rodinné kořeny sahajících až do 18. století.

Kniha odhaluje, jak složité může být hledání ženské identity ve stínu očekávání a předsudků, jak moc může rozhodnout jeden moment, jeden hlas, rozvod, nebo nečekaná smrt manžela. Přestože byla vychovávána k pokoře a poslušnosti, stala se umělkyní, která ovlivnila generace posluchačů a zároveň si uchovala vědecký vhled lékařky i citlivost pozorovatelky lidských osudů.

Hrdá láska je intimní zpovědí i životní kronikou první slovenské držitelky Zlaté bratislavské lyry a pozoruhodné ženy, která nikdy neztratila úsměv, noblesu ani chuť učit se novým věcem. A která ví, že i ve zpěvu, stejně jako v životě, rozhoduje rytmus a srdce.

Neschází ani kompletní diskografie, ukázky z dobového tisku a stovky fotografií ze soukromého archívu Marcely Laiferové z nichž mnohé jsou publikovány poprvé.

Zde si můžete knížku objednat za výhodnou cenu:

https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/marcela-laiferova-hrda-laska-803178414

Foto: MV knihy / Knihy DOBROVSKÝ