„Tahle knížka bude s vašima životama souviset. A navíc nad ní nestrávíte se znuděnýma ksichtama půl života. Ne, budete jí mít přečtenou, než řeknete Addis Abeba.“ Nahá před Bohem lásky Markéty Nocourové je román pro ženy, které umí milovat, a pro muže, kteří normálně nečtou. Vychází s obálkou Lely Geislerové.
„Zapomeňte na nudně zaumnou literaturu, která zajímá leda hrstku podivínů. Teď je tu román pro všechny, kteří normálně nečtou!“ slibuje čtenářům knihy Nahá před Bohem lásky autorka Markéta Nocourová. Nevymáchanými ústy a s břitkým humorem líčí milostné osudy své a svých přátel, nechybí ani svébytná poetika té, která »věří v opravdovou lásku«. Příběh nabízí mozaiku autorčiných postřehů a reflexi jejího vnímání dnešních vztahů.
Anotace:
Nahá před Bohem lásky vypráví romantické příběhy čtyř mileneckých dvojic, s nimiž si pohrál všemocný Bůh lásky. Milujeme opravdu toho, komu to říkáme? Anebo je to jen náhradní řešení za všechny ty slavné herce, zpěvačky či sportovce, po nichž toužíme, leč marně?
K těmto příběhům navíc mladá vypravěčka přidává – humorně podané – vlastní milostné eskapády, protože jí nechybí odvaha stanout před Bohem lásky úplně odhalená.
Obálka Lela Geislerová
168 stran
cena: 177 Kč
V českém jazyce vydání první
O autorce:
Markéta Nocourová se narodila v roce 1994 v Praze. Po absolvování gymnázia pracovala ve filmové profesi. Nyní studuje ve Velké Británii. Nahá před Bohem lásky je její první a zároveň i poslední kniha.
Poznámka redakce:
Autorka nám žádné další informace o své osobě nesdělila s poukazem, že o ní dostatečně hovoří její dílo. Veškerý kontakt s ní probíhal prostřednictvím jejího literárního agenta.
Začátek formuláře
Konec formuláře
Ukázka:
Je čas začít končit, pisálkové
Takže ta chvíle je tady… Zkrátka nezbylo nic jinýho, než abych si urvala pár chvilek ze svýho mladýho života a napsala tady tu knížku, kerou budou všichni chtít číst… Teda všichni, samozřejmě spíš všechny, protože chlapi sou na knižním trhu zanedbatelná menšina, jak ví každej, kdo má trochu pod čepicí.
Tohle bude knížka, kerou si budou rádi číst všichni ty, co nečtou. Tohle je knížka pro všechny ty, kerý by si rádi četli, ale všechna ta literatura je zkrátka votravuje. Nejdřív furt ve škole, že jo, ta povinná četba… Hele, ruku na srdce, nuda jak bič, zdlouhavý, špatný, prostě fakt nudný… A navíc – teď pozor –, protože na tohle byste asi sami nepřišli: Vůbec to nesouvisí s našima životama!
Zato tahle knížka bude s vašima životama souviset. A navíc nad ní nestrávíte se znuděnýma ksichtama půl života. Ne, budete jí mít přečtenou, než řeknete Addis Abeba. A budete litovat, že nepokračuje, nebo že neexistuje žádná další, kerá by byla stejně prima.
A s mým životem bude tahle knížka souviset mimo jiný i tim, že ho zkrátka kus obětuju, abych jí pro vás napsala… Ne, neděkujte… Jsem chytrá, mam talent
– a hlavně mam už veškerý tý »literatury« fakt plný zuby, toho všeho naparování, přeceňování, těch tlachů, těch nedoceněných ksichtíků, těch zoufalců, co si myslí, bůhvíjaký nejsou frajeři…
Houby, já vám řeknu, jak to je… Neumí psát, to zaprvé. Nic nezažili, to zadruhé. Píšou jenom proto, že nemaj co jinýho na práci. To je ten hlavní rozdíl mezi nima a mnou… Je to zkrátka jejich náhradní život, sou to duševní lazaři, životní srabíci s mentální kopřivkou. Žádný holky s nima nechtěj chodit
a – protože se do toho začalo montovat i čim dál víc nebohých cácorek – taky žádný chlapi s nima nechtěj chodit.
Nemaj holku, tak hned smolí román. Nemaj s kym mít děti, tak hned taky smolí román. Ale kdo to jako má číst? Koho to zajímá? Je to nudný, je to zdlouhavý, žádná legrace, žádný napětí, jenom nekonečný množství stránek prázdných slov… Protože holky a děti pořád nejsou na obzoru… Kdyby se našly holky ochotný chodit s těmadle nudnýma bačkorama, kdyby se našli chlápci, kerý by měli s těma unylejma chytroprdkama děti… Dejte na mě, druhej den nebude
v knihkupectví kromě pohledů a chlazených nápojů u vchodu co prodávat!
Hele, já nejsem žádná cáklá intelektuálka, ale selskej rozum mi stačí na to, aby mi bylo jasný, že ta literatura je stejně virtuální svět jako všechny ty krachující finanční trhy – faktický peníze už za těma číslama nejsou. A obdobný je to s tou literaturou – opravdový životy v ní nejsou. A to proto, že to píšou hejhulové, co nic nezažili. Vychodili ňáký univerzity, pak dostali granty, mamky jim upečou buchty a voni píšou a píšou, až by člověk nudou chcíp.
A potom tuhle supernudnou přiboudlinu v novinách pochválí ňáký další hejhulové, a pochválí jí tak nedůvěryhodně, že je z toho člověku šoufl. Hele, já si schválně pár recenzí přečetla, abych jako byla ve vobraze. Vo všem ty rádoby recenzenti píšou, jak dyby do smrti už nechtěli číst nic jinýho, každá druhá slátanina je knihou roku… No, bláboly, že by to snad vymýtilo i bolševník…
Přitom ty vychvalovaný pisálkové neumí to základní – vyprávět příběh, kde by byly výrazný postavy… Jen jim řekněte, ať vám ve třech větách poví děj svýho románu… Začnou koktat, polejou se džusem, a dyž se dojdou umejt na záchod, tak se vrátí a nejistě vám začnou šeptat, že jejich román se ve třech větách zkrátka převyprávět nedá, že to je složitější a že má ta jejich kopice zbytečných kydů hlubší poslání. Bych se z nich picla!
A tuhle vobrovskou díru na tý svý hóchliterární ponožce se pak snaží zalátat různýma trapnýma trikama, spíš možná tikama, jako že každou chvíli vypráví někdo jinej, a často ani člověk neví kdo – a navíc ho to ani nezajímá… A taky tam mnohdy začne vystupovat ten samotnej autor, ale potom se zas řekne, že to neni ten autor, že to je vypravěč… Jo, vypravěč… Prostě nudný kličky, že by z toho pošlo stádo dromedárů…
Možná si říkáte, že to kritizuju, a přitom to sama teď dělám místo toho, abych už se teda pustila do vyprávění toho svýho velkýho příběhu, kerej všichni zblajznete jak lívance s borůvkama a šlehajdou vod babičky… No jo, je to pravda, ale já sem ta výjimka potvrzující pravidlo, protože přece mě nechcete srovnávat s těma nudnýma literátskýma puchejřema…
To byste mě vážně namíchli, protože já se tady pro vás hrbim u stolu místo toho, abych někde dávala na odiv svoje krásný mladý tělíčko… Takže to prr… Markéta neni jako ty vostatní pisálkové, vona ani neni pisálek. Dělá to jenom proto, abyste vůbec viděli, že eště může vzniknout knížka, kerou budete hltat
a kerou pak s klidným srdcem budete moc doporučit známým. A ty vám následně budou děkovat – a všichni nakonec budete děkovat mně.
A já už teď říkám: Neni zač. A taky: Rádo se stalo… Protože ke svýmu talentu
a schopnostem má člověk zkrátka jistou zodpovědnost, že jo. Takže jako
na pohůdku.
Foto: www.eroika.cz
