Na festivalu Smetanova Litomyšl zazněla na zámku Nové Hrady u Litomyšle poprvé 20. června 2014 dosud nehraná opera G. Scarlattiho Armida. Reprízy se konaly 21. a 22. června tamtéž, dílo bude dále uvedeno na Festivalu komorní hudby v barokním divadle zámku Český Krumlov 27. a 28. června 2014 a 5. července na zámku Valtice. Dílo inscenovala Helena Kazárová (režie a choreografie) s dirigentem Markem Štrynclem a barokním orchestrem Musica Florea a tanečníky Hartig Ensemble.
Scarlattiho Armida z roku 1766 představuje málo známý žánr komorní předmozartovské vážné opery. V obsazení dvou sopránů (Alice Martini a Lucie Rozsnyó) a jednoho tenoru (Jaroslav Březina) se rozvíjí v klasicismu tak oblíbený konflikt mezi hedonistickou láskou a povinností. Giuseppe Scarlatti využil ve svém díle nový, jeho starším přítelem Gluckem prosazovaný, styl, který zbavuje zpěv přemrštěných ozdob a cílí k dramatickému výrazu, aniž by se vzdával krásných a velmi melodických árií, duetů a tercetu. Libretista Marco Coltellini měl namísto bombastických výjevů dvorní barokní opery na mysli jímavé obrazy, které jsou plné zájmu o vnitřní život člověka a jeho postavy nejsou ani jednoznačně kladné či záporné, a proto dramaticky životné. Armida byla již v době svého vzniku koncipována jako dílo, které vynikne v divadle, ale lze ho inscenovat díky jeho komornímu rázu i v nedivadelním prostředí, proto je vlastně ideálním typem »mobilního« představení. Jeho nekomplikovaný děj, krásné melodie a silná rytmická složka ho činí přístupným pro nejširší publikum.
Prof. Helena Kazárová, PhD.
Helena Kazárová, Ph.D. se specializuje zejména na taneční kulturu minulých staletí, a to jak prakticky (rekonstrukce a »revitalizace« tanců podle zápisů, choreografie a pohybová kultura ve stylu vybrané epochy, pedagogické působení), tak i na úrovni badatelské (je např. autorkou knih Barokní taneční formy, AMU 2005, Barokní balet ve střední Evropě, AMU 2008, a četných odborných statí). V ND Praha se podílela na inscenacích Castor a Pollux (asistentka choreografie), Cyrano de Bergerac, Škola pomluv (pohybová spolupráce), Baletománie (choreografie), pro ND Brno nastudovala barokní tance do pořadu Od Ludvíka IV. po break dance. Vytvořila a rekonstruovala řadu choreografií pro projekty na významných hudebních festivalech, spolupracovala též s filmem a ČT (Bathory, To horké léto v Marienbadu, Donšajni), vytvořila choreografii do řady oper, např. Giunone placata J. J. Fuxe, A. Caldary Scipione affricano il Maggiore mnoha dalších. Zabývá se též režií a barokní gestikou barokních oper (La forza della virtù Pollarola, Astarto Bononciniho a Alcina Händela apod.).
V barokním zámeckém divadle v Českém Krumlově a v zámeckém divadle v Mnichově Hradišti choreografovala rokokový balet Josepha Starzera z roku 1757 La guirlande enchantée a je choreografkou a režisérkou řady dalších novodobých premiér (Ch.W. Gluck: La Danza, G.F. Händel: Terpsicore, H. Purcell: Dioklecián ad.) . V roce 1997 založila soubor barokního tance Hartig. Je lektorkou českých i mezinárodních kurzů a profesorkou pražské HAMU.
Marek Štryncl
Dirigent, violoncellista, sbormistr a skladatel Marek Štryncl (1974, Jablonec n. N.) zastával již během studia na konzervatoři v Teplicích funkci koncertního mistra Severočeské filharmonie. Absolvoval pražskou Akademii múzických umění v oboru dirigování (2002) a studoval barokní violoncello na Dresdner Akademie für alte Musik. Zároveň se zúčastnil mnoha kurzů zaměřených na stylovou interpretaci (Chinon, Mainz, Basel, Valtice…).
Marek Štryncl spolupracuje s význačnými komorními a symfonickými orchestry, sbory, ansámbly a sólisty (např. Magdaléna Kožená, Phillipe Jaroussky, The New Israeli Vocal Ensemble, Boni Pueri, Orlando Consort, Pražský komorní sbor, Les Musiciens du Paradis, Pražská komorní filharmonie…). Jeho repertoár zahrnuje tvorbu od raného baroka až po romantismus a soudobé skladby.
Zájem o dobovou interpretaci přivedl Marka Štryncla v roce 1992 k založení souboru Musica Florea, s nímž oživuje zapomenuté autory zejména českého baroka a klasicismu. Je dramaturgem pravidelných koncertních řad v Praze a celé ČR a iniciátorem unikátního projektu převozného barokního divadla Florea Theatrum. Vedle sólové a komorní hry na violoncello se příležitostně věnuje kompozici. Účinkoval na prestižních festivalech (např. Pražské jaro, Rezonanzen Wien, Festival van Vlaanderen Brugge, Tage alter Musik Sopron, Tage alter und neuer Musik Regensburg, Struny Podzimu, Concentus Moraviae). Nahrál desítky kompaktních disků, z nichž mnohá získala vrcholná ocenění (Diapason 1994, Zlatá Harmonie 1997, Cannes Classical Award 2003). Nevyhýbá se ani experimentálním projektům, kam patří např. spolupráce se zpěvačkou Ivou Bittovou (V. Godár Mater, EMC, 2007), nebo provádění romantické symfonické hudby na dobové nástroje (A. Dvořák, Arta Records 2009). Vyučuje dirigování, sbormistrovství chrámové hudby a barokní violoncello na Univerzitě Karlově v Praze a na specializovaných kurzech a seminářích.
Hartig Ensemble – Tance a balety tří staletí
Soubor Hartig se pod uměleckým vedením doc. Heleny Kazárové, Ph.D. věnuje již řadu let interpretaci tanců různých historických epoch od pozdní renesance po raný romantismus a předvádí je na různých typech kulturních akcí doma i v zahraničí. Repertoár souboru tvoří jak tance plesové, tak i virtuosní tance divadelní od konce 16. do počátku 19. století. Jako jediný v Čechách začal soubor na počátku své činnosti studovat též tance doby baroka podle autentických pramenů, tj. grafických zápisů v tzv. Beauchamp-Feuilletově notaci, a jako jediný dosáhl v tomto oboru mezinárodní profesionální úrovně.
Soubor je pravidelným hostem na experimentálních představeních v unikátním zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově a v dalších historických prostorách a vystupuje s předními hudebními orchestry (Musica Florea, Capella regia, Ensemble Inégal, Collegium Marianum, Collegium 1704, Hipocondria Ensemble, Hofmusici aj.) a dirigenty, v případě komorních programů i se sólisty (Edita Keglerová, Julie Braná ad.).
Od založení v roce 1997 se tanečníci souboru zúčastnili kromě svých vlastních koncertních programů také řady prestižních divadelních projektů (např. Castor et Pollux J. Ph. Rameaua ve Stavovském divadle v Praze, Sub olea pacis et palma virtutis J. D. Zelenky ve Vladislavském sále Pražského hradu, Giunone placata J. J. Fuxe v zámeckém barokním divadle v Českém Krumlově aj.) a soubor vystoupil na festivalech doma i v zahraničí (Mezinárodní festival Pražské jaro, Dvořákův festival, Theatrum Kuks, Europamusicale, Europa-Mitte ad.). V roce 2006 soubor uctil návštěvu Jeho Veličenstva kambodžského krále Norodoma Sihamoniho zvláštním pořadem Tři podoby barokního baletu v zámeckém divadle v Českém Krumlově. V roce 2007 provedl s orchestrem Musica Florea v novodobé světové premiéře rokokový balet Josepha Starzera La guirlande enchantée. Plodná spolupráce obou těles pokračuje dodnes: v roce 2009 premiérou děl Ch. W. Glucka La Danza a Narcis a Palimene, v roce 2010 následovala premiéra barokní opery G. F. Händla Terpsichora a v roce 2012 barokní opera Dioklecián H. Purcella.
www.hartig.cz
Musica Florea
Soubor Musica Florea vznikl roku 1992 jako jeden z prvních výrazných počinů na poli stylově poučené interpretace hudby v České republice. Založil ho violoncellista a dirigent Marek Štryncl. Hra na originální nástroje nebo jejich kopie podložená studiem dobových pramenů a estetiky, vlastní badatelská činnost a kreativní oživování zapomenutých interpretačních stylů i prostředků se staly nezbytnými charakteristickými rysy ansámblu.
Repertoár souboru zahrnuje instrumentální komorní hudbu, světské i duchovní vokálně-instrumentální skladby, orchestrální koncerty i monumentální díla symfonická, operní a oratorní od počátků baroka až po 20. století.
Musica Florea hostuje na významných světových festivalech a spolupracuje s význačnými sólisty i ansámbly (např. Magdaléna Kožená, Phillipe Jaroussky, Nancy Argenta, Veronique Gens, Paul Badura – Skoda, Susanne Rydén, Orlando Consort, Les Pages et les Chantres du Centre de Musique Baroque de Versailles, Le Poeme Harmonique, Boni Pueri). Obdržela řadu prestižních ocenění (např. nejvyšší ohodnocení francouzského časopisu Diapason za CD s dílem J. D. Zelenky Missa Sanctissimae Trinitatis, Studio Matouš, 1994; cenu Zlatá Harmonie 1997 za nejlepší domácí nahrávku roku – Bachovy árie s M. Koženou, Polygram, 1997; ocenění Cannes Classical Award na veletrhu MIDEM 2003 za nahrávku alegorické hry Sub olea pacis et palma virtutis – Melodrama de Sancto Wenceslao – J. D. Zelenky, Supraphon, 2001; cena za nejlepší interpretaci děl J. S. Bacha na festivalu v chorvatském Varaždinu v r. 2009).
Od roku 2002 soubor pořádá s podporou Ministerstva kultury ČR a hlavního města Prahy vlastní koncertní řady, ve kterých klade důraz na prezentaci nově objevených i známých skladeb, které si zasluhují návrat k interpretační původnosti.
www.musicaflorea.cz
Armida
Dramma per musica in due atti (1766)
Novodobá světová premiéra v roce 2014
Hudba: Giuseppe Scarlatti
Libreto: Marco Coltellini
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Režie a choreografie: Helena Kazárová
Hraje barokní orchestr Musica Florea
Osoby a obsazení:
Armida (soprán) – Alice Martini
Rinaldo (soprán) – Lucie Rozsnyó
Ubaldo, Rinaldův spolubojovník (tenor) – Jaroslav Březina
Nymfy, společnice kouzelnice Armidy, poté fúrie – Michaela Bartlová, Barbora Dastychová, Blanka Ferjentsik Wernerová (Hartig Ensemble – Tance a balety tří století)
Scéna: Leo Märkel, Hans Wetschel (1766)
Kostýmy: Lenka Kristiánová a Eleanor Pinkavá
Líčení a vlásenky: Karel Langer
Asistentka režie: Alžběta Krejčiříková
Děkujeme Nadaci barokního divadla zámku Český Krumlov za zapůjčení rekvizit a iluminačních prvků.
Synopse děje:
1. Jednání: Blízko čarokrásné zahrady kouzelnice Armidy se Ubaldo, přítel a spolubojovník Rinalda, odhodlává k jeho vysvobození. Musí ovšem odolávat svůdným nymfám, které zahradu hlídají.
V zahradním loubí vyznává Rinaldo lásku Armidě, ta ho posléze zanechá samotného, neboť je naplněna zlou předtuchou jejich budoucího rozloučení. Rinaldo usíná pln lásky k Armidě, nechápe její strach.
Ubaldo objeví spícího Rinalda a umístí v jeho blízkosti meč, aby si uvědomil svůj úkol dobýt Jeruzalém, a schová se. Rinaldo se probudí, užasle si meč prohlíží a na jeho lesklé čepeli uzří jako v zrcadle svůj obraz s květinovým věncem na hlavě, který se nepodobá bojovníku, ale změkčilému milovníku. Diví se té proměně. Přichází udýchaná Armida a zděšeně hledí na zbraň. Je to důkaz, že někdo prolomil ochranné valy kolem ostrova, její strach, že její láska bude zmařena Rinaldovým odchodem, se stupňuje. Plna obav odchází, aby povolala na pomoc kouzelné síly.
2. Jednání: Armida se snaží ve své jeskyni kouzel zjistit, zda ji Rinaldo neopustí, uvědomuje si, že pokud ano, ztratí úplně vše…bylo by snad lepší, kdyby ji Rinaldo snad i zabil, než opustil. Její společnice jí přispěchají sdělit, že na ostrov pronikl cizí muž a hrozí, že Rinalda odvede.
Ubaldo skutečně Rinalda přesvědčuje k návratu. Poblouzněný Rinaldo se však nechce od Armidy zpočátku úplně odloučit, nechce odjet bez rozloučení. Ubaldo mu připomíná jeho úkol, má bojovat a ne spočívat v náručí Armidy.
Armida se snaží ještě Rinaldově odchodu zabránit, ale marně, nakonec z rozrušení omdlévá. Rinaldo nasedá s Ubaldem na loď a odjíždí. Armida se probouzí z mdloby, zjišťuje, že je opravdu opuštěna. Plná zášti a zklamání volá po pomstě, vyvolá z temnoty fúrie a další bestie, pomocí živlů rozpoutá na moři velkou bouři a zboří ostrov se zahradou potěšení, který pro své milování s Rinaldem vytvořila…
Málokteré básnické dílo ovlivnilo hudební divadlo jako Osvobozený Jeruzalém (La Gerisalemme liberata) Itala Torquata Tassa. Pro libretisty a skladatele byla velmi inspirativní zejména jedna jeho část – milostný příběh křesťanského rytíře Rinalda a pohanské kouzelnice Armidy. Jeho různá zpracování formou hudebních děl zpívaných a tančených se táhnou jako zlatá niť uměleckými dějinami od roku 1581, kdy Tassovo dílo poprvé vyšlo tiskem.
Marco Coltellini uvádí v předmluvě ke své verzi z roku 1766, tedy k „naší“ verzi, že byť znal dřívější zpracování tohoto příběhu Quinaultem (libretistou J.B. Lullyho, 1686) a Migliavaccou (libretistou T. Traetty, 1761), musel jít svou vlastní cestou. Nutilo ho k tomu zadání objednavatele (a tím byl podle mého zjištění kníže J.A. ze Schwarzenbergu): opera měla být jen pro tři jednající osoby a měla si vystačit s omezeným prostorem, musel se tedy vzdát „všech marnivostí“ (jako například větších baletních scén a sborů). Jak současná myšlenka! Právě toto „omezení“ činí toto dílo proveditelným i bez šktů a deformujících zásahů, kterým jsou jiné opery doby baroka a klasicismu vystavovány, a to nejen z finančních důvodů.
Armida Coltelliniho a Scarlattiho nám umožňuje poznat proporce hudebního díla stojícího mezi barokem a klasicismem, spojené úsilí dvou tvůrců, kteří byli každý mistry nejen ve svém oboru – skladatel komponoval árie pro kolegu libretistu, který byl též zpěvákem, a také pro své vznešené studentky zpěvu, které vyučoval. Známe tedy nejen objednatele, ale také ty, kterým byly role určeny. Můžeme tedy posoudit, na jaké umělecké úrovni interpreti byli…
Jak inscenovat tento příběh lásky a cti? Tasso i Coltellini byli bezesporu dobrými, ba výjimečnými básníky – z mého hlediska tedy nelze jinak, než se dát vést jejich uměleckými obrazy. Poučená interpretace hudební stránky barokních a raně klasicistních děl se zdá již samozřejmostí, ale divadlo toho od nás chce více: zhmotnit lidské prožitky, zesílit jejich účinek, dostat se k srdci diváka. To bylo krédo divadelníků doby osvícenectví a je to krédo i našeho tvůrčího týmu, který věří, že silné pohnutky nitra se k vám dostanou i skrze dobové inscenační metody a estetiku 18. století – a nebo možná že právě díky jim vás zasáhnou o něco hlouběji….
Foto: Smetanova Litomyšl / Jan Kopal
