„Přišla jsem, abych se zeptala na svůj sen. Zdál se mi již několikrát. Avšak tentokrát byl tak živý, že na něj musím pořád myslet. Mám takový zvláštní pocit sevření a chtěla bych vědět, co se stane,“ řekla rozechvěle dívka, která si přišla k věštkyni pro odpověď.
Věštkyně ji změřila pronikavým pohledem a pak řekla: „Vyprávějte.“
„Zdál se mi sen o vysokém proskleném domě. Byla jsem uvnitř, nahoře nedaleko schodiště, které vedlo dolů skrz několik pater. Všimla jsem si několika lidí, kteří kolem mne prošli a zamířili schodištěm dolů. Najednou jsem uslyšela, jak na mě někdo volá: „Tak už pojď!“
Neváhala jsem a vydala se tím směrem. Když jsem vkročila na schodiště, jakoby se na chvíli zastavil čas. Moje noha ještě na schodiště nedošlápla, na moment zůstala viset v prostoru a já jsem si všimla, že toto schodiště nemá žádné schody. Místo nich mělo jen šikmou plochu dolů, vypadalo to jako široká dřevěná klouzačka. To mě překvapilo…“ dívka se chvíli odmlčela.
„A dál?“ zeptala se jí věštkyně.
Dívka pokračovala: „Pak jsem hledala zábradlí, kterého bych se chytla, ale viděla jsem, že po bocích schodiště nejsou žádné stěny budovy jen prázdný prostor. Díra napříč všech pater dolů. Poté se přece jen zábradlí na straně schodiště objevilo. Byla to však pouze tyč vedoucí podél schodiště bez schodů. Takové prázdné zábradlí.“
„A v čem byl problém?“ zeptala se věštkyně. Tvářila se, že vůbec nerozumí tomu, co se jí snažila dívka vysvětlit.
„Bylo to šílené a nebezpečné! Několikapatrové schodiště bez schodů, místo toho jen strmá kluzká plošina a prázdné zábradlí s jedinou tyčí. Musela jsem přece spadnout dolů!“
„Aha, a co se stalo?“ zvídavě pokračovala věštkyně.
„Když jsem si uvědomila, že je schodiště nebezpečné v tom se čas opět rozběhl a já jsem ucítila, jak moje noha došlápla na šikminu. Druhá noha pak automaticky vykročila vpřed a já jsem zjistila, že stojím na té kluzké ploše. Udělalo se mi mdlo a propadla jsem panice. Roztřásla se mi kolena a brzy jsem ucítila slabost a silné vibrace v celých nohou. Když jsem se podívala do díry pod sebe, zamotala se mi hlava a sevřel se mi krk.“
Dívka seděla naproti věštkyni s vytřeštěnýma očima a ta na ni nepřestávala zírat.
„Měl tvůj sen ještě nějaké pokračování?“ zeptala se.
„Ano,“ odpověděla dívka. „ Jak jsem zjistila, že zákonitě spadnu do díry, napadlo mne chytnout se tyče. Pak jsem celá rozklepaná držící se tyče ze všech sil vyšplhala zpátky nahoru nad schodiště. Byly to moje nejtěžší kroky v životě. Stály mne veškerou moji energii. Když se mi to podařilo, upadla jsem na zem a dala se do zoufalého pláče.
Za hodnou chvíli jsem se zvedla a zjistila, že můžu jet i výtahem. Šla jsem ho najít a zanedlouho ho uviděla. Když jsem výtah přivolala, objevil se v něm pán, který se zeptal, kam chci jet. A já mu řekla, že nevím.
Podíval se na mě a pověděl:
„Tak to se tam nikdy nedostanete.“
Dívka zakončila své vyprávění a v koutku oka se jí zaleskla slza. Očividně ji tento sen znovu velmi vystrašil.
Věštkyně se na ni trochu trpce usmála a řekla ji: „Moje milá, jsi velmi odvážná, že jsi přišla a svůj sen mi odvyprávěla. Jistě teď očekáváš, že ti slovo od slova převedu do řeči, kterou okamžitě pochopíš, a také ti přesně řeknu, co máš dělat. Je to tak?“
„Ano, to by bylo ideální. Proto jsem tady,“ potvrdila dívka.
„To jistě. Ideální by to bylo, protože si to myslíš. Kdybych ti však vyložila tvůj sen způsobem, jakým očekáváš a řekla ti, co přesně máš udělat, dokázala bys tomu vskutku uvěřit? Udělala bys to? Nebo by zůstalo jen u slov, které ti někdo přednesl?“
Dívka nevěděla. Nenapadlo ji nic, čím by věštkyni oponovala. Jen se na ni trochu zlobila. Myslela si, že jí skutečně řekne to, co chtěla slyšet.
Věštkyně však znala její pocity a viděla, jak se rmoutí. Ihned dívce řekla: „Sny k nám promlouvají v symbolech, stejně tak jako naše situace ve znameních. Někdy ti napoví ostatní, jindy však musíš své symboly rozluštit sama. Záleží jen na tom, jestli si uděláš čas. Čas pro tvé dobro, čas pro poznání sebe sama.
Dnes ti nevyložím tvůj sen ani tvou budoucnost, ale povím ti něco mnohem důležitějšího. A pokud to správně pochopíš a přijdeš ke mně i zítra, pak se tvé očekávání splní.“
Věštkyně mluvila trochu tajemně a dívku napadlo, zda udělala dobře, když se za ní vypravila…
„Víš, jak si lidé říkají, když mají strach? Jak se vzájemně posměšně titulují?“
„Strašpytel?“ odhadla dívka správně podivný dotaz věštkyně.
„Přesně! Strašpytel. A víš proč?
Protože strašpytel znamená pytel plný strachu!
Ano. Přesně toho co si sami vytvoříme. A protože ho dokážeme vytvořit hodně a dokonale, provází nás celým životem. Každý se něčeho bojí. I ti nejlepší z nás. I oni velmi často pochybují. Ptáš se proč?
Protože člověk se bojí člověka.
Myslíme si, že naše hodnota se odvíjí od toho, jak nás vidí druzí. My však nemůžeme vědět, jak nás opravdu vidí. Nemáme jejich oči ani mysl.
Často se však obáváme dokonce i svým nejbližších. Svých partnerů, rodiny, kamarádů, kolegů v práci a tak to pokračuje dál, až dojdeme na ty – tam úplně venku. A to už je opravdová hrůza a velké nebezpečí.
A tak se skvělý člověk, řečník, vůdce, manažer nebo kazatel bojí svých posluchačů, protože má strach, že jeho projev bude horší než projev někoho jiného. Že nebude tak krásný, uhlazený, tak perfektní, dokonalý.
A přitom si jen stěží uvědomí, jak jedinečný je, když řekne nebo dělá právě to, co je mu vlastní. Jen tím tvoří něco nového, něco autentického.
Víš, moje milá, toto všechno není o šikovnosti nebo nadání člověka. Není to o vzdělanosti a dokonce ani o moudrosti. Je to o jeho víře, o síle přesvědčení.
Jsi právě to, v co věříš…
Přemýšlej proto o svém snu. O jeho symbolech. O situacích ve tvém každodenním životě a znameních. Schodiště ve tvém snu je jen obraz v tvé mysli.“
Dopověděla věštkyně, pomalu vstala a s úsměvem ještě dodala: „Přijdeš… nepřijdeš… chceš… nechceš… uvěříš… neuvěříš… vše je ve tvé moci. Jsi velmi milá dívka.“
Když dívka od věštkyně odcházela, byla plná všelijakých myšlenek a dojmů. Nemohla se na nic soustředit a zmítaly jí všelijaké pocity. Na věštkyni se už nezlobila. Sice jí nezodpověděla to, v co doufala, ale ona vycítila, že se toho dozvěděla mnohem víc, i přestože v tom měla pořádný zmatek.
Na chvíli však zapomněla na své – ‚dnes musím ještě to a pak musím ještě tamto,‘ a šla se projít do parku. Všimla si ticha a klidu, který ji cestou doprovázel.
Až do večera se její myšlenky upíraly na slova, které od věštkyně slyšela a pak se jí náhle znovu vybavil její sen.
Jako film jí běžel před očima a ona uviděla sebe, jak stojí nad schodištěm bez schodů. A v tom dívku napadlo: „A co když to prostě sejdu? Bylo by to možné?“
Asi bylo, vybavila si totiž, že ve svém snu viděla někoho, kdo kráčel dolů. A tak si řekla:
„No fajn, a co se stane, když na tu kluzkou plochu stoupnu a rozhodnu se, že po ni chci sejít?“
Dívka si to představila. Stoupla na šikmou plochu, na schodiště bez schodů. Chvíli tam stála a pak si řekla: „A co teď?“ Přemýšlela, díra pod ní vypadala stejně děsivá a nekonečná. V tom ji však napadlo: „Tak už jsem tady a chci sejít dolů. Stojím pevně. Mám dvě nohy, to už jsou dva opěrné body a taky mám dvě ruce!“ Měla radost, když zjistila, že může použít i své ruce. Pevně jimi sevřela tyč.
„To už mám čtyři opěrné body,“ napadlo ji,“ a to není zrovna málo!“
Dál už nepřemýšlela. Rozhodla se sejít a tak udělala krok dolů. Přitom neustále svírala tyč prázdného zábradlí. Šla pomalu, ale šla. Zjistila, že to jde a cítila jak její víra a přesvědčení sílí.
Měla takovou radost! Uvědomila si, že se rozhodla změnit děj svého snu.
„Nemusím se bát. Co by se mi mohlo stát? Spadla bych anebo nespadla?
Když jsem ve snu stoupla na šikmou plochu poprvé, tolik jsem se bála a tak jsem uvěřila, že spadnu.
Avšak teď, když jsem si představila svůj sen znovu a rozhodla se, že chci sejít dolů, přestože se bojím, najednou se něco změnilo. Stála jsem tam a věděla, co mám udělat, aby to šlo!“
Dívka se zaradovala a než večer ulehla, byla si jistá, že věštkyni zítra určitě navštíví. Těšila se, až ji poví o svém náhlém zjištění. V noci však měla další sen…
„Jsem ráda, že ses rozhodla přijít,“ usmála se na dívku věštkyně. Dívka dnes vypadala nadšeně a ještě mileji než včera.
„Musím vám povědět o svém snu!“
„O tom už jsi vyprávěla včera,“ přerušila dívku věštkyně.
„To ano, ale já měla nový sen a ten vše uzavírá!“
Věštkyně se tvářila spokojeně a pobídla dívku, aby jí řekla, co se jí zdálo tentokrát.
„Můj sen byl krátký, ale já jsem pochopila, co znamenal. Viděla jsem sebe, jak šplhám po vnější straně vysoké prosklené budovy až do nejvyššího patra. Byla to pořádná výška, ale vůbec jsem se nebála, protože jsem věděla, že mám dvě ruce a dvě nohy, které jsou mou oporou. A také jsem věděla, kam mířím. Možná to bylo nebezpečné, ale já jsem žádný velký strach necítila. Prožívala jsem každý jednotlivý krok, který mne nesl nahoru, a věřila jsem, že to dokážu.“
Věštkyně spokojeně kývala hlavou a pak dívce řekla: „Jsi právě to, v co věříš…“ Síla člověka je v tom, co není vidět, ale právě to skryté v nás koná zázraky.
Sny k nám promlouvají v symbolech. Kdybych ti včera řekla, co tvůj sen o schodišti znamená, možná by ses nikdy neodvážila prožít jej znovu a rozhodnout se změnit jeho děj. Teď víš sama, co máš ve svém životě udělat a jak se dá tvůj strach porazit.
A pokud přece jen občas symbolům či znamením nebudeš rozumět, tak se tím příliš netrap. Některé věci pochopit nepotřebuješ. Stačí, když poslechneš svůj vnitřní hlas, který mnohdy mluví tak tiše. Proto i ty se ztiš.
Jen v klidu tvého nitra a tichu světa se rodí přesvědčení…“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
