Proč koncert Mariky Gombitové nezačal včas? Exkluzivní reportáž ze zákulisí!

Proč? Proč, a ještě jednou proč? Proč koncert nezačíná včas? Je to jeden z důvodů, proč v soukromém životě nechodím na veřejné produkce. Bytostně nesnáším nedochvilnost. Píše se v osm, tak koncert má začít v osm. Můj vnitřní Němec mi pění krev v žilách a cítím se obrovsky zklamán, možná až podvedený, že to nezačalo včas. Co se to v tom zákulisí děje? To tam nikdo nemá hodinky? Všichni vědí, že to má začít v tolik a tolik, tak tam přeci musí být někdo, kdo to ohlídá. Co se to tam děje? Už to vím… už je mi to jasné…

Pochopil jsem to díky koncertům Mariky Gombitové, které jsem měl tu čest pro ni fotit. Je to dlouhý příběh, jehož vřeteno se začalo odvíjet snad někdy v roce 2008. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že budu fotit Mariku v zákulisí v O2 aréně, srdečně bych se rozesmál nad absurdností té představy. Přesto se to stalo a rád bych tento zážitek přetavil do písmenek a o tuto vzpomínku se s vámi podělil. Z pochopitelných důvodů to dělám až teď, po odeznění obou koncertů. Přístup do těsné blízkosti umělce je vždy spojen velkou mírou důvěry a ta se buduje léta.

Nebylo to poprvé, co jsem Mariku fotil, před objektivem mi v průběhu let pózovala několikrát a vždy to pro mě byla ohromná výzva. Focení je totiž mé hobby, koníček, doplněk k hlavní profesi. Něco, co dělám rád, ale sám se považuji spíše za redaktora, co náhodou taky fotí, než za profesionálního fotografa nejvyšší třídy. Marice se mé fotky zřejmě líbily, neboť předposlední pozvání na exkluzivní focení do zákulisí přišlo před více jak rokem do Bratislavy. V AXA aréně NTC měl 18. prosince 2022 její koncert ohromný úspěch a díky nápadité produkci, odvážnému světelnému parku a výborné výpravě, jsem vytvořil snímky, na které jsem dodnes pyšný. Opravdová světelná pastva pro oči, zachycená reportážním okem. Vynikající slovenský fotograf Peter Korček, blahé paměti ve slovenském týdeníku Star, mě naučil dívat se na koncertní vystoupení ne jako na pózování umělce před davem, ale jako na vzácné okamžiky uměleckého spojení interpreta a jeho fanoušků. Přestože jsme se s Peterem v některých věcech neshodli, v tomto měl absolutní pravdu.

Když přišla od Mariky pozvánka na exkluzivní focení v zákulisí O2 areny na postu osobního fotografa, byl jsem nadšený. A taky pořádně nervózní. Je přirozeností každého fotografa, že chce mít to nejlepší možné vybavení, které si může dovolit, chce odevzdat ty nejlepší možné fotky a nechce zklamat důvěru toho, koho fotí. A O2 aréna je sakra velká! Zatím, co v NTC byly necelé čtyři tisíce lidí, v O2 areně bylo připraveno kolem čtrnácti tisíc sedaček!

V den koncertu jsem byl v aréně už na zvukové zkoušce. To je nesmírně zajímavý čas, kdy se odehrávají fragmenty budoucího koncertu a pilují se detaily. Například Kandráčovci si potřebovali vyzkoušet, jak bude v O2 aréně znít fujara. Všichni jsou v civilu a s postupujícím časem je patrné, jak je začíná nakopávat adrenalin a rozehrávají se struny napětí. To ale zase povolí, když si každý vyzkouší, co potřebuje a odebere se do útrob své šatny vyčkávat oficiálního začátku koncertu. I já jsem si šel odpočinout do šatny, kterou mi přidělili se Štefanem Skrúcaným, moderátorem večera. Lidi to je vám tak pohodový chlapík! Hodinka a něco nám utekly jako nic.

Marika byla po celou tu dobu zavřená ve své šatně a odpočívala. Jednak po zkoušce, jednak před samotným výstupem. Kromě toho jí čekalo líčení a převlékání do kostýmu. Je přirozené, že tyto věci se nefotí. Ostatně umělec před samotným výstupem by se neměl vůbec vyrušovat, protože se potřebuje vrcholně soustředit a koncentrovat na nadcházející výkon. Krátce před osmou hodinou se před zamčenými dveřmi Maričiny šatny shlukla skupinka těch nejdůležitějších. Produkční, někdo z techniky, někdo z hudebníků, někdo z doprovodu a hlavní producent Tomáš Ságl. Všichni s nervy napjatými k prasknutí. Napětí by se dalo krájet. Producent zahlásil, že venku před halou jsou ještě lidé a začátek se odsouvá z 20 hodin na 20:15. Pootevřenou škvírou vykoukla ze dveří Maričina asistentka a ta zpěvačce informaci předala. Hned potom dveře zase zavřela.

Na dveře se nikdo neodvážil ani ťuknout. Následovala čtvrthodina, dlouhá asi jako v zubařském křesle. Čas se neuvěřitelně vlekl a z poza dveří na chodbu prosakovalo jen tísnivé ticho prozrazující, že umělkyně se bytostně soustředí. „Marika má teď svoji chvilku,“ naznačil s výmluvným gestem sepjatých rukou člen nejbližšího týmu Martin Krekáč všem přítomným. Napětí by se dalo krájet. Jsou venku ještě nějací lidé? Kdy začne koncert? Je Marika v pořádku? A pak se to stalo. Ve 20:16 se otevřely dveře a na vozíku vyjela Marika Gombitová, odhodlaná, hrdá, připravená.

Okamžitě, ale opravdu okamžitě, za dobu kratší než vteřina, spadlo ze všech přítomných na chodbě negativní napětí a zůstalo jen nervózní očekávání. Vozíku se chopil Maričin blízký spolupracovník, donátor a opora Martin Krekáč. Svou důstojnou figurou a střídmými gesty esenciálního gentlemana tlačil Maričin vozík servisními chodbami do zákulisí hlavního pódia. Po Maričině pravici šel producent Tomáš Ságl, na němž bylo vidět, že ten večer vsadil vysoko. Za nimi pak v těsném sledu nejbližší spolupracovníci a blízcí. Mačkal jsem spoušť, hledal zlatý řez, kontroloval expozici, rekomponoval kompozici, vyplňoval tři body ze čtyř, zkrátka nadrilovaná mechanická rutina rychlého focení v jedinečné chvíli, co se nedá opakovat. Zachycení okamžiku, u kterého se nedá říct: „Pardon, prosím vás, teď bychom si to dali ještě jednou a víc se u toho smějte…“

Jako fotograf člověk hlídá permanentně asi osm parametrů (ISO, čas, clona, ostřící bod, perspektivu, expozici, blesk a baterky) a mít těchto osm proměnných v pořádku znamená mít dobrou fotku. Zbytek je na objektech. V tom kalupu, kdy člověk jde pozadu a ještě přitom dává pozor, aby nezakopnul o kameramana, který je tam taky chudák exkluzivně, jsem zvládl hlídat jen ostřící bod a základní kompozici. Ale skrz průzor hledáčku jsem si všímal Mariky, jejího výrazu. Sebevědomá, nadšená. Bylo to bez debat, těšila se. Těšila se na pódium, těšila se na své publikum, těšila se, až udělá radost fanouškům.

V zákulisí se často k výstupu na pódium používá schodů, které jsou nasvícené nerušivým modrým světlem. Na koncertě Mariky byla vzadu za podiem připravená nádherná mírně svažitá rampa, po obou stranách opatřená zábradlím a nasvícení světelnými řetězy. Couval jsem po té rampě a když jsme s kameramanem docouvali k oponě, tak se to stalo. Odhrnul jsem oponu, aby kameraman, který měl Mariku stále v záběru mohl bez obtíží couvat a ucítil jsem na svých zádech dech publika. To se jinak nedá popsat. Zázemí v zákulisí bylo schované za jednou z velkoplošných obrazovek a mohlo mít tak 4×5 metrů. Tam Mariku dovezl Martin Krekáč a část publika v levém ochozu ji mohla spatřit dříve než všichni ostatní a tak začali spontánně tleskat.

V zázemí zákulisí byla Maričina parta, poslední poplácání po ramenou, poslední slova podpory. Marika kývla, to bylo znamení pro Martina Krekáče, že může. Ti dva si rozumí beze slov, Martin je velice vnímavý a stačí jen nepatrné Maričino gesto, aby věděl, kdy jí má přijít na pomoc. Chopil se madel vozíku a zavezl ji doprostřed pódia, sál začal tleskat. Marika zůstala na pódiu jen se svými hudebníky. Znal jsem ten potlesk. Slyšel jsem ho už v NTC v Bratislavě. Je to ten úvodní potlesk, jenž je sice směsicí úcty a radosti, ale je zároveň notně ochlazen očekáváním a nervozitou. V ten okamžik mnou projel blesk a v hlavě se mi rozeznělo: „Oni to neví! Oni to ještě neví, nemají vůbec tušení, co se odehrávalo na zkoušce a v zákulisí, nemají tušení, že Marika je ve skvělé náladě a vynikající formě. Neví, že je čeká večer, během kterého se stane kouzlo. Jen to tuší.“

Byl to přesně tenhle myšlenkový pochod, který mi dodal odvahu, abych se vydal doprostřed pódia za Marikou a za jejími zády udělal snímek, který předurčil celý večer a je použitý v úvodu tohoto článku. Žena na vozíku v záři reflektorů, tváří v tvář mnohatisícovému davu. Tak jako Marika i já viděl to nekonečné moře hlav, jejichž pohledy směřovaly na ni. A ona tam byla a přesně v ten jeden jediný okamžik to všechno bylo jen na ní. A protože to bylo jen na ní, tak po rychlém zmáčknutí spouště jsem se dekoval zpátky do zázemí. A Marika začala. Nejprve krátkou promluvou a pak začala zpívat. Jak postupovaly písně, hrála s publikem hru. Nostalgické chvíle stírala energickými peckami, při kterých byla radost si podupávat, nebo se vrtět. Hodně tomu pomohli přítomní muzikanti a opravdu bohatý a sytý zvuk. Výtečnou práci odvedli i technici, ať už s pyrotechnikou, sršícími jiskrami, salvami dýmů či laserovou show. To vše bylo umocněno dnes tolik populárními videoprojekcemi. V průběhu koncertu jsem si odběhl do vrchních pater udělat pár záběrů, abych měl zdokumentováno, jak moc byla hala narvaná, ale přeci jen má úloha byla ty večery jiná. Když jsem se vracel do zákulisí, dělal jsem ještě nějaké záběry Mariky na pódiu a musím konstatovat, že O2 aréna je opravdu obrovská a všechno je daleko. Pro fotografa to je docela výzva a v zákulisí jsme se pak všichni smáli, jak nám telefony a chytré hodinky postupně hlásily, že jsme dosáhli denního cíle deset tisíc kroků.

V zázemí u pódia jsem měl možnost dokumentovat, jak Marika vždy pečlivě a bedlivě pozoruje vystoupení svých hudebních hostů. Na velké obrazovce se promítaly z režie záběry ze čtyř kamer, a tak měla zpěvačka výborný přehled o výkonech jednotlivých kolegů. Koncert nakonec trval dvě hodiny a čtyřicet minut a kouzlo se na něm opět stalo. Násobné standing ovation myslím hovoří za vše, pražské publikum jindy tak rezervované, dalo Marice krásnou odměnu za její výkon. A já si znovu uvědomil, že Marika nežije v patosu, neboť její písně byly plné energie, moderního zvuku a radostného odhodlání. Věřím, že takto to cítili i mnozí jiní, kteří na koncertu byli.

Po posledním přídavku a rozloučení jsem měl možnost být v Maričině těsné blízkosti a byla opravdová radost pozorovat, jak je pozitivně naladěná a rozjitřená. Měla z koncertu nefalšovanou radost, hodně se usmívala, oči jí jiskřily a celá zářila nadšením. Po cestě servisním zázemím do šatny přijímala gratulace a chválu od spolupracovníků a uznání se jí dostalo i od mužů ze servisní čety, která už čekala v zákulisí na pokyn k rozebrání pódiových instalací, posbírání židlí a demontáži celé scény.

V šatně za zavřenými dveřmi z ní vše spadlo. Všechna ta tíha koncertu i břemeno očekávání, to vše smyla jedna rychlá vlna únavy. „Jsem docela unavená,“ prozradila po příchodu do šatny. Vyčerpání na ní bylo ale znát jen asi minutu, maximálně dvě. Přišli totiž blízcí přátelé, kolegové i kamarádi. Obrazně i doslova zasypávali Mariku komplimenty, gratulacemi, pochvalami a uznáním. Řetěz přátel přetrhl až producent, který decentně upozornil, že před šatnou čekají televizní štáby, které si s Marikou žádají rozhovor.

Za to, jak se Marika zachovala, má můj hluboký obdiv a respekt. Po vyčerpávajícím koncertu – stále píši o sedmašedesátileté, zdravotně znevýhodněné dámě –, kdy takřka bez oddychu zpívala a jela naplno přes dvě a půl hodiny, tak se obrazně oklepala a únavu zahnala. Nechápal jsem. A nechápu dodnes. Stejné to bylo v NTC v Bratislavě, Marika po koncertě přijala všechny velké televizní stanice z Česka i Slovenska a trpělivě odpověděla televizním reportérům na jejich dotazy. S úsměvem, lehkostí, bez stop vyčerpávajícího výkonu. Po posledním televizním štábu Maričina manažerka zavelela a všichni jsme šatnu opustili, aby si mohla umělkyně konečně trochu vydechnout a převléknout se.

Závěrem dodám, že ani to nebyl konec a Marika se po koncertě ještě na pár desítek minut zastavila kolem jedné v noci na komorní after party, kde se pozdravila se svými muzikanty, kteří si sdělovali své dojmy a pocity z právě proběhnutého večera. Zkrátka, Marika je pořád třída!

Foto: © Václav Nekvapil