Jaká byla a jsou tajemství našich olympijských legend? Jak v dobrém i zlém jejich osud poznamenaly mezinárodní úspěchy? Pět olympijských kruhů – pět silných příběhů. Manželé Zátopkovi, Ota Zaremba, Věra Čáslavská, Lukáš Pollert a zesnulý Jiří Raška v dalším díle oblíbeného cyklu společenských dokumentů Tajemství.
Jak teď žije Ota Zaremba, někdejší olympijský vítěz ve vzpírání? V 80. letech byl na vrcholu, dnes je na dně. „Myslel jsem si, že o mě bude jako o nejlepšího sportovce Československa postaráno. Teď bych měl jít do důchodu, ale protože mám odpracováno jen 7,5 roku, musím na pracák. Hledám cestu, jak dál. Zemřeli mi rodiče, je to čtrnáct dní. Ota Zaremba teď v pětapadesáti nežije,“ netají se v dokumentu, který TV Barrandov odvysílá v sobotu 16. června, olympionik. To bývalá gymnastka Věra Čáslavská žije naplno i po více než čtyřiceti letech od medailové olympiády. „Dávala jsem si předsevzetí, že začnu od Nového roku cvičit, ale pořád to oddaluju. Musím už ale začít, abych shodila ty svoje podsadité kilogramy. Alespoň jsem začala běhat. Teď mám novou disciplínu, dělám rekordy v běhu na čas. Už se mi podařilo dokonce čas doběhnout.“
Tajemství olympijských hvězd odpoví i na to, proč chtěl Lukáš Pollert prodat svoji zlatou medaili z Barcelony a z jakého důvodu dal před vodním slalomem přednost medicíně. Známe i tajemství a životní motto skokana na lyžích Jiřího Rašky i detaily svatby manželů Zátopkových. „Emila jsem si brala v roce 1948, a to už Emil byl někdo, pan sportovec, pan atlet a já jsem v té době začínala s házenou a s atletikou. Emil mě ani jako atletku nebral, až po výhře v Helsinkách byl v údivu, že má vedle sebe oštěpařku, která se z ničeho nic vyšplhala na první příčky,“ vzpomíná v dokumentu Tajemství olympijských vítězů Dana Zátopková.
Vysílání: sobota 16. června 2012 ve 22.20 hodin
Věra Čáslavská
3 zlaté medaile v gymnastice na OH v Tokiu – 1964
4 zlaté medaile v gymnastice na OH v Mexiku – 1968
„Teď mám novou disciplínu, dělám rekordy v běhu na čas. Už se mi podařilo čas doběhnout. Občas mě někdo zastaví.“
„Jsem čestnou předsedkyní česko-japonské společnosti.“
„Dávala jsem si předsevzetí, že začnu od Nového roku cvičit, ale pořád to oddaluju. Musím už ale začít, abych shodila ty svoje podsadité kilogramy.“
„Pro mě byla nezapomenutelná olympiáda v Tokiu a v Mexiku. V Mexiku to bylo umocněno tím, že byla krátce po okupaci, všichni jsme toužili tam vyhrát a dobře reprezentovat. Mně se podařilo vyhrát čtyři zlaté medaile a mohla jsem ze stupňů vítězů dát na vědomí, že okupace byla velký podraz od našich bratrů.“
Ota Zaremba
zlatá medaile ve vzpírání na OH v Moskvě – 1980
„Ráno, když vstanu, vezmu si léky, prášky pomalu zaberou, posnídám a říkám si, co budu dělat. Podívám se, jaké je počasí. Někdy ležím, nebo si zajedu do obchodu. Potřebuju vyměnit koleno, bolí mě záda, ramena, kotníky. Kdybych si ráno nevzal tablety, vůbec bych nevstal.“
„Doping – říkám tomu spíš podpůrný prostředek, zajímalo mě, abych byl největší a věděl jsem, že bez toho to nejde. Stát na to dával peníze, bez toho bychom na olympiádě v Moskvě neměli zlatou medaili.“
„Moje první manželka nemohla mít děti, moje druhá manželka taky ne, ale já jsem děti chtěl. Kluk by hrál hokej a holka tenis a já bych dneska žil někde v Kanadě nebo ve Státech bych se opaloval.“
„Zařídil jsem si vzpěračskou školu pro deseti dvanáctileté kluky. Snažím se jim ukázat, co je to vzpírání, jak se to dělá, jak se to zvedá, a věřím, že se tam vyklube závodník, o kterém se za pár let bude mluvit.“
„Chtěl jsem vyhrát MS ve Francii a skončit. Tam mi ale praskl loket. Když jsem se vyléčil, šel jsem pracovat na šachtu, byl jsem ale opotřebovaný a nemohl jsem tam nic dělat, nemohl jsem ani zvednout ruce. Myslel jsem si, že o mě bude jako o nejlepšího sportovce Československa postaráno. Teď bych měl jít do důchodu, ale protože mám odpracováno jen sedm a půl roku, musím na pracák.“
„Hledám cestu, jak dál. Zemřeli mi rodiče, je to čtrnáct dní. Ota Zaremba teď v pětapadesáti nežije.“
Lukáš Pollert
zlatá medaile ve vodním slalomu v Barceloně – 1992
„Medaile byla jen k vysoké škole. Někdo totiž chodil do kina a já chodil plavat na Tróju, zábava v podstatě stejná, já ovšem k tomu dostal medaili. Nic zvláštního. Nepovažuji se za něco víc, než ten kluk, který chodil do kina. Zase viděl dobré filmy.“
„Rozhodně nemůžete z medaile žít celý život. Medaile je jen součást nějaké zábavy. Musíte tedy dělat něco, co vás bude živit a bavit po celý život. Tak jsem se dal na medicínu. Začínal jsem jako internista a pak jsem udělal atestaci z urgentní medicíny.Pracoval jsem osm let na emergency a teď čtvrtým rokem pracuji na Motole na anestézii, spíše na kardioanestézii což jsou operace srdíček.Mně nevadí hodně pracovat, nevadí mi mít deset služeb za měsíc, neunavuje mě to. Možná právě to mě naučil vrcholový sport.“
„Já jsem nikdy neměl olympijskou duši, ani nevím, co to je. Já jel na Olympijádu v neuvěřitelných rozpacích. Pro mě medaile nebyla tak důležitá, navíc to byla jedna zlatá a jedna stříbrná a takových jsem měl opravdu hodně, ale u nich jsem věděl, že jsou prodejné. Tak jsem je prodal, byl to příjemný přivýdělek. Mým prvotním zájmem pak bylo pořídit si Korvetu ze 60. Let, jenomže tehdy mi za ty medaile nabídli dva tisíce dolarů a já na Korvetu potřeboval asi osm tisíc. Tak z prodeje sešlo.“
„Pádlo jsem odložil v roce 2000 a od té doby jsem do lodi nesedl a nesednu. Jezdím na lyžích, také jsem založil lyžařský oddíl Lajdáček, kde máme třicet dětí.“
Jiří Raška
zlatá medaile ve skoku na lyžích na OH v Grenoblu 1968
Mluví Jan Mazoch, bývalý reprezentant, vnuk Jiřího Rašky:
„Lyže pro něj znamenaly celý život, od začátku života až do smrti se věnoval různým sportům. Především skokům na lyžích. Skoky se u nás rozebíraly každý den, každou návštěvu, každou rodinnou oslavu.“
„Sil měl vždy na rozdávání, v tělocvičně vždy běhal s námi a občas nás i v běhu předčil. Bydlel na můstku a domů chodil opravdu jen na ty obědy.“
„Po mém pádu jsme si s dědou řekli, že to ještě zkusím. Bohužel to ale nešlo podle mých představ, tak jsem si řekl, že s tímto sportem končím. Děda mi na to neřekl ani slovo, až z novin jsem se dočetl, že ho to velmi mrzí, ale naštvaný na mě rozhodně nebyl.“
„I když jeho zdravotní stav nebyl dobrý, stále mu záleželo na tom, aby skok na lyžích stále vzkvétal.“
„Když nemůžeš, tak si ještě přidej,“ to byla jeho hláška, na kterou si velmi dobře pamatuji ze svých tréninků.“
Dana Zátopková
Zlatá medaile v hodu oštěpem na OH v Helsinkách 1952
,,Držím se života tak , jak můžu, i když letos mi bude devadesát.Snažím se, abych stále žila a udržela se životem krok.Můj věk je docela nebezpečný, člověk může zlehka propadnout depresím. Toho se opravdu bojím a bojuji proti tomu tak, že neustále něco dělám.“
,,Čas velmi mění pravdu, říkám to proto, že před dvěma lety vyšla kniha od francouzského spisovatele, který se ve své knize zmiňuje i o Emilovi. Byly to neuvěřitelné bláboly, velmi mě to naštvalo, tak jsem se rozhodla napsat, co je opravdu pravdivé.“
,,Emila jsem si brala v roce 1948 a to už Emil byl »někdo«, pan sportovec, pan atlet a já jsem v té době začínala s házenou a s atletikou. Emil mě ani jako atletku nebral, až po výhře v Helsinkách byl v údivu, že má vedle sebe oštěpařku, která se z ničeho nic vyšplhala na první příčky.“
,,Já se divím, že mě lidé ještě stále poznávají, přeci jen jsem se už velmi změnila.“
,,Když stojíte na stupni vítězů a hrají vám vaši hymnu, tak to je úžasné. Například v Helsinkách, když už ji hráli po čtvrté, si Finové stěžovali, že už jI budou umět zpaměti.“
,,Olympiáda má hodnotu v tom, že cítíte, že nehrajete za sebe, ale za národ, který vás při tom i sleduje.“
Barbora Špotáková: ,,Dana Zátopková je mezi atlety velmi oblíbená a to nejen mezi oštěpaři. Já když jsem začínala házet coby vícebojařka, tak mi Dana vždy říkala, že se mám dát na oštěp, takže mě i k tomu trochu motivovala. Z tohoto hlediska je to pro mne velmi důležitá osoba.“
Foto: TV Barrandov
