Mimořádný přínos skupiny C&K Vocal pro tuzemskou hudební scénu tkví především ve výjimečných vokálních aranžích, generační pocity reflektujících textech, doplněných maximálně minimalisticky originálními skladbami i aranžemi skladatele a kytaristy Oty Petřiny. S C&K Vocalem se samozřejmě pojí jména jeho zakladatelů – Jiřího Cerhy a Ladislava Kantora, který stejně jako Petřina letos zemřel. A v neposlední řadě jméno zpěvačky Heleny Arnetové, dále Luboše Pospíšila či Petry Janů. Při příležitosti vydání 4 CD boxu nazvaného Dřív než něco začne (1969–1989) jsme požádali o rozhovor právě zpěváka a skladatele Jiřího Cerhu, který je zároveň členem Spirituál kvintetu.
Jak a proč vlastně tento komplet vznikl?
Máme tu čest, že dlouhodobě spolupracujeme se Supraphonem. Působí v něm lidé, kteří nám v minulosti produkovali cédéčka. Například Jana Helgová, jež organizovala i tento komplet. No a především se blížily sedmdesátiny Ladislava Kantora, který nás vedl celých prvních dvacet let, jež jsou obsahem tohoto čtyřcédéčka.
Co na něm najdeme?
Dohromady šest elpíček, nějakým způsobem zkompilovaných. Některá jsou ponechána tak, jak byla, maximálně byl přidán bonus, jiná jsou zkombinovaná. Například jsou tam dvě alba Heleny Arnetové. Tyto desky vyšly pouze na vinylu, na CD disku nikdy. Je to zkrátka krásný projekt, který zachycuje dvacet let naší práce. V podstatě od okupace, kdy přijely tanky a my se k této situaci potřebovali nějakým způsobem vyjádřit, až po něžnou revoluci, kdy nikdo nevěděl, jak to bude dál.
Co prozradíte o bonusech?
Rok před vydáním alba Generace, které bylo naše první a vyšlo v roce 1977, nám vyšla u Artie, což byl vývozní podnik pro hudbu jako takovou, jeho anglická verze. Dělal to tehdy Leo Jehne, což byl nesmírně chytrý, inteligentní, světaznalý člověk, jenž se zabýval muzikou. Slyšel nás, chodil na naše koncerty a prosadil u Artie, aby vydala Generaci. Někde se to ale na poslední chvíli zaseklo. Deska byla natočená, ale pořád nevycházela… V roce 1976 však Leo přišel s Generation. Tato nahrávka šla na vývoz. Prodávala se po celé západní Evropě a lidé, kteří měli tu možnost, ji tam vozili. Já tam byl až po roce 89… Leo pak ještě zařídil vydání Groving–Up Time, což byla druhá deska, se kterou jsme měli v češtině velké problémy… No a na právě vydaném kompletu je přidáno několik nahrávek, které byly v české verzi zakázané.
Kdo tento projekt sestavoval?
Konečný výběr jsem měl na starosti já. Záměrem byl vydat obě anglické desky. Prosadil jsem tam i tu Helenu, protože byla jednou z nejúžasnějších bluesových zpěvaček v této zemi, získala několik ocenění. Chtěl jsem, aby lidé měli možnost si to poslechnout. Ona teď není hlasově v pořádku, navíc Láďa Kantor, který byl jejím manželem, jí umřel…
Jak vás poznamenal nucený odchod Heleny Arnetové?
Museli jsme si najít zpěvačku, která písně zpívá místo ní, takže naštěstí neumřou. Heleně to přestávalo zpívat už zhruba před deseti lety, pět let to pak ještě nějak zvládala, pak odešla… Čekal jsem, co bude po pohřbu, protože si s Láďou užila svoje, ošetřovala ho jako ležáka sedm měsíců v kuse, nebyla to žádná legrace… Říkal jsem si, jestli se pak nějak nezvedne, ale bohužel. Má obrovské hlasové problémy, lékařsky těžko řešitelné, což mě hrozně mrzí.
Letošní rok byl pro vaše seskupení tak trochu demoličním…
Láďa umřel v létě a v ten den jsme zrovna zpívali jeho písně v bývalém poutním kostele ve Skocích u Karlových Varů. Nevěděli jsme tehdy, co se stalo. Myslím, že to pro něj byla docela hezká cesta… A teď jsme šťastní, že nám vyšel tento komplet. Stihl jsem Láďovi ještě necelý měsíc před smrtí říct, že tohle čtyřcédéčko skutečně vyjde. A Supraphon – tak, jak to měl původně v úmyslu – ho nakonec vydal k jeho, byť nedožitým sedmdesátinám.
Úmrtí Oty Petřiny bylo pro vás nečekané?
Byla to strašná rána, vždyť byl ještě docela mladý. Ota byl velký kuřák, celý život kouřil gitanky. My jsme jim říkali hřebíky do rakve. Mimo to – tady nebyly k sehnání, pánbůh ví, kde je vlastně sháněl… Přitom nepil, byl to absolutní abstinent, jinak žil vzorně. Ty pitomé cigarety ho zabily, takového muzikanta…
Jakou roli sehrál v historii C&K Vocalu?
Ota byl pro nás velmi důležitý od našich počátků, kdy jsme hledali styl našeho projevu… Jinak já jsem antistylový, nemám škatulkování rád. Pracuji s texty, každý vyžaduje něco jiného… Zprvu ale bylo důležité, abychom se tak nějak trefili do cítění posluchačů. Ota byl velký praktik, mimo to citlivý člověk, talentovaný skladatel a minimalista. Byl to největší minimalista, jakého jsem znal. Bubeníci z něj byli úplně na mrtvici, poněvadž jim nedovolil jediný break… Byla s ním radost spolupracovat. I těžké věci dokázal krásně zaranžovat. Byl noční pták, pracoval v noci a přes den spal. Moc toho nenamluvil, ale on všechno kapíroval a pak nám to přivezl hotové.
Jak podle vás ztráta Kantora a Petřiny ovlivní vaši budoucí tvorbu?
Před časem jsme začali působit v Divadle Labyrint na Smíchově, které se pak přejmenovalo na Švandovo. Byli jsme tam téměř osm let a udělali jsme spoustu projektů. Takže z té doby máme hodně materiálu. Zejména her, do kterých jsme složili obecně použitelné skladby. Například sonety, jež jsme udělali do blues i do rocku… Zrealizoval jsem také cédéčko kamarádce básnířce Barbaře Ježkové, která umřela ve stejný týden jako Karel Zich, navíc ve stejném věku. Byla to skvělá holka, bohužel zdravotně postižená, měla hodně těžký život. Napsala sbírku, kterou jsem zhudebnil, vzniklo celkem jednadvacet písniček… Máme tedy více materiálu, než lze využít.
Kolik vás teď vlastně je?
V plném obsazení je nás šest, když s námi zpívá Jirka Šlupka Svěrák. To byl náš člen, zná řadu věcí, pořád mu to krásně zpívá. Pak je tam Michal Pleskot, tenorista z Kalichu. Máme ve skupině i sopranistku Zuzanu Hanzlovou a herečku Veroniku Pospíšilovou, která je altistka a přebírá písně po Heleně Andrtové. Je rovněž šansoniérka, bývalá rockerka, umí i přitvrdit. A taky tam máme Hanku Horkou z kapely Asonance.
Teď úspěšně bilancujete, ale co máte v plánu dál? Nějaké nové album?
Měl jsem letos spoustu starostí s přípravou tohoto kompletu, dal mi hodně práce… Ale když se mi dostane do ruky krásný text, tak ho samozřejmě rád zhudebním…
Vaše poslední řadové album vyšlo, tuším, v roce 2008…
Ano, ale v roce 2013 jsem zrealizoval již zmíněné album s texty Barbary Ježkové… Zatím nevím, co bude dál. Vždycky jsme dělali věci, které nějakým způsobem vypovídaly o dané době a se kterými jsme souzněli… Spirituál kvintet spolupracuje s básníkem, který pro ně dlouhá léta psal a který se vyjadřuje k současnosti. Je stejně starý jako já, máme stejné zážitky ze stejné doby. Navíc je také z Vokovic. Z tohoto spojení může něco vzniknout, on je vždycky šťastný, když se mu něco zhudební… Spolupracuji i s dalšími básníky, něco z toho vznikne. Už jsem byl osloven, že bychom měli zase něco vymyslet, že už se rodí nová sbírka…
Jaké publikum na vás chodí? Mám na mysli generační rozpětí…
Víte, on je dneska problém, aby se lidé dozvěděli, že vůbec žijeme a co vlastně zpíváme, aby měli šanci to někde uslyšet… V rádiích jsou preferovány úplně jiné skupiny, jiné styly. Většinou jsou to primitivní záležitosti, bohužel… Fandím každé skupině, která přijde s kůží na trh a je dobrá… Například skupina Jelen – znám sice zákulisí jejich vzniku, ale to není podstatné…. Před časem jsme dostávali ceny od Českého rozhlasu a oni tam byli v malé sestavě, ne kompletní, a zpívali několik písní, které mě neurazily. Je to současné, je to slavné, ale není to hloupé. Hudba je zajímavá, není to primitivní… Jsem šťastný, když se něco povede. Vyučoval jsem zpěv i skladbu, nechovám se k lidem povýšeně, naopak.
Kdo vás v uplynulých letech nadchnul?
Karel Kryl. Zrovna před pár dny jsem v České televizi viděl film o něm, dokonale mi připomněl jeho tvorbu… Neměl jsem možnost setkat se s ním osobně. Po osmašedesátém roce emigroval, a když se vrátil, neznali jsme se z dřívějška. Dělal jsem muzikantské středy v divadle a snažil jsem se ho tam dostat jako hosta, ale nepodařilo se mi to. Byl už na tom velmi špatně po zdravotní stránce… Líbilo se mi, jak se dokázal vyjadřovat k současnosti. Kultivovaně, byl to básník s velkým B. A to je to, co mi tady momentálně chybí. Buď je to překomplikované, anebo naopak příliš zjednodušené. Až tak, že není co skládat. Na hloupé texty neumím napsat nic…
Muziku tedy skládáte raději na text?
Určitě. Když je to text, který mě zaujme, čtu si ho a už mě to rovnou napadá. Čeština je krásný zpěvný jazyk, dá se s ní skvěle pracovat.
Když si v hlavě projedu jména umělců, kteří s vámi zpívali, tak asi nejznámější byla Petra Janů, vlastním jménem Jana Petrů. Jak hodnotíte vaši spolupráci? Nemáte v plánu ji obnovit?
Jana má momentálně našlápnuto úplně jiným směrem. Máme se rádi, byli jsme spolu řadu let v Semaforu. S námi zpívala jenom rok, na zaučenou. Těsně poté, co přišla ze Sekerkových Louček, odkud pochází. Tehdy strašně řvala, byl trochu problém, aby bylo slyšet i ostatní. Každopádně talent tam byl… Jana pak vystartovala s Otou Petřinou, který jí napsal první desky, a Láďa Kantor jí taky pomáhal… Kdyby ale byl v budoucnu zajímavý projekt, nemyslím si, že by to nešlo. Ona tohle cítění má a ví, kdo jsme a co jsme dělali, takže bychom se asi dobře domluvili.
Když zhodnotíte vaše působení před rokem 1989 a po něm, jak vnímáte klady a zápory »svobodné« současnosti?
Ať už byla minulá doba jakákoliv, zažili jsme spoustu srandy, jinak to ani nešlo… Tato doba má také svoje nevýhody, spoustu… Existuje mnoho lákadel, kterým je třeba nepodlehnout, je jich daleko víc než dřív. Je to nebezpečnější doba, chce to pevné charaktery, aby lidé dokázali rozeznat, co je dobře a co je špatně… Nikdo nám nic nezakazuje, ale je těžké proniknout houštinou vlivů, financí, stylů, jednoduchých lidí… Všechno je o penězích! Když je nemáte a nedáte je, tak tam prostě nejste. A když neděláte jednoduché věci, které jsou snadno použitelné, a tím pádem i snadno zneužitelné, tak se taky nikam nedostanete… Zjednoduším to – když dneska něco natočíte, je mnohem složitější uvést to ve známost… Je to skoro až nemožné…
Kde nejdál jste vystupovali?
Když jsme působili v Divadle Labyrint, někdy kolem pětadevadesátého roku jsme byli v Káhiře na světovém festivalu hudebních divadel. Hráli jsme tam Veslo a růži, hru o svatém Vojtěchu. Egypťané jsou hudebně na výši, byli z toho úplně nadšení… Báli jsme se, že když potřetí poklekneme, že nás někdo zastřelí… Oni ale naopak jásali… Nerozuměli tomu, bylo to v češtině, muzika se jim však hodně líbila… Hráli jsme také ve Francii, Německu, Anglii…
Který rok považujete za stěžejní?
Přibližně osmdesátý pátý… Tehdy jsme zpívali v Lucerně, dostávali ocenění… Lidé na nás chodili, protože hledali smysl existence, a my jsme jim to nějakým způsobem sdělovali, v těch písních to prostě bylo.
Jakou muziku si pustíte vy osobně, když chcete relaxovat?
Já už jsem neposlouchal dlouho nic, abych pravdu řekl… Vždycky se ale vyléčím vážnou muzikou, kterou miluji. A to byl jeden z důvodů, proč jsem nikdy nezabředl do určitého stylu. Volná tvorba je volná tvorba, je to svoboda. Dělali jsme hodně blues, ale i rock, taky jazz s big bandem Milana Svobody… Mám rád dobrou muziku. Tečka.
Trávíte většinu času v Praze?
Ne. Odstěhovali jsme se za Říčany, do rodného domu mojí ženy, spravili jsme ho. Teď tam vesele žijeme. Máme hektarovou zahradu, jsem původním povoláním zahradník…
Takže si to teď tak trošku vynahrazujete?
Svým způsobem ano, pěstujeme brambory, zelí, květák, okurky, ředkvičky, dokonce i víno, ale jen pro vlastní spotřebu. Buď jsme nadšení, že se urodilo, anebo naopak pláčeme, že se neurodilo… To je to sepětí s přírodou, je to krásné…
Manželka je v tomhle ohledu na stejné vlně jako vy?
Určitě, je taky původem zemědělkyně. Brání se ale tomu, abychom měli krávu. Je si vědomá toho, že by s tím bylo hodně práce a starostí.
Ukázka z repertoáru skupiny C&K Vocal zde:
Foto: Supraphon / Lukáš Kadeřábek, Supraphon
