Supraphon přivádí na svět další skvělou audioknihu. Zážitky ze svého dětství a let dospíváním líčí muzikant Ivan Hlas v knize Za barevným sklem, o její načtení na CD se podělil s Ondřejem Vetchým (na snímku vlevo). Je to vzrušující i dojemné povídání, navíc cenný dokument, který přibližuje specifická místa Prahy – Hanspaulku, Vokovice, Dejvice a Šárku a tamní dění v 60. letech minulého století. Když nám pak toto vyprávění přinášejí samotný autor s prvotřídním hercem, co můžeme chtít víc?
Jak, jako muzikant, prožíváte svoji audioknihu? Přeci jenom častěji vydáváte trochu jiné desky…
Celý projekt vymyslela a ujala se ho producentka Naďa Dvorská. Jsem jí velice vděčen, mě by to samotného nenapadlo. Jako muzikanta mě lidský hlas nesmírně baví a inspiruje, je to nejlepší nástroj. Takže jenom stačí zavřít oči a ponořit se do děje. Nádhera.
Audiokniha je doplněna vaší muzikou, jak použitá hudba souvisí s textem?
Jsou tam čtyři pečlivě vybrané písničky, méně známé, ale přímo s tématem nesouvisející. Celé povídání ovšem dělí a provází akustické kytarové předěly natočené přímo pro potřeby knížky. Hrajeme je tak napůl s Norbim Kovácsem, kytaristou Ivan Hlas Tria a jiných kapel. Myslím, že tento režijní záměr přinesl velice autentickou náladu.
Text čtete vy a Ondřej Vetchý, kde se vzalo vaše přátelství?
Pro čtení knížky z klukovského světa je Ondřej ten nejpovolanější. Známe se už léta. Seznámili jsme se v ZOO, při natáčení jednoho televizního pořadu. Při natáčení jsme se vyskytovali v různých neobvyklých, často i nebezpečných situacích – a to nás semklo. I když se s Ondřejem nevídáme denně, jsme kamarádi.
Sešli jste se u načítání audioknihy?
U čtení jsme se sešli krátce, u něčeho je asi lepší soukromí. Dohodli jsme se ale na klasicky delším setkání, dřív z takových setkání nebývaly naše manželky nadšené. To my zas jo. (smích)
Sledujete, jak se Hanspaulka, Dejvice a Šárka mění od dob vašeho dětství a mládí?
Nejsem z těch, kteří naříkají nad novými časy. Všechno se přece mění, s tím nic nenaděláme. Třeba tam, co už strašnou dobu stojí sídliště Červený vrch, jsme kdysi s tátou stopovali zajíce. I jiný zvířata. Byla tam veliká pláň. Jako na Aljašce. Nebrečím nad tím. I když – tam, co už strašnou dobu stojí sídliště Červený vrch … Rozumíte? A Šárce, doufám, nikdo už nějak neublíží. Teda pevně doufám. Myslím, že se v těch místech změnili hlavně lidi, mám dojem, že jsme žili nějak semknutěji a víc jeden pro druhého. Ale myslím, že to není jenom problém Dejvic a okolí… No, to jsou teda rozumy, tomu jsem se chtěl vždycky vyhnout.
Foto: Supraphon
