„Já o tom pak napíšu knihu… Český baron mezi lidožravci…“ tak zhruba touto cimrmanovskou hláškou povýšeneckého barona Ludwiga Úvalského von Úvaly u Prahy by šel shrnout další literární pokus Ladislava Zibury o jeho tůře po Nepálu. Srovnání s prvním literárním dílem 40 dní pěšky do Jeruzaléma se člověk neubrání a to ani při poslechu audioknihy. A srovnání je to smutné.
První díl putování vnesl svěží závan do rubriky cestopisů a to nejen svým originálním slohem, ve kterém se autor až hystericky vystříhal všech nešvarů pubescentní češtiny, ale i originalitou dopravního prostředku, kterým byly jeho dvě dolní končetiny. Tento, v dnešním motorizovaném a mobilním světě, svérázný přístup zaujal nejednoho čtenáře, či posluchače. Kdo se však těší na další dávku radosti z objevování okolního světa za každou zatáčkou, která byla patrná v prvním díle putování, bude notně zklamán. Zibura na stránkách knihy, případně v audiomonologu rozehrává pitoreskní obraz duševně slabých jedinců, s nimiž ho pojí mnohdy nevtipné cestovní zážitky. Defilé těchto individuí postrádá jakoukoliv radost, nadšení a veselost. Nic na tom nezmění ani namontovaný úsměv číslo pět (případně tři), který se třpytí z většiny společných fotek na Ziburově facebooku.
Spartánský přístup k šetrnému cestování, který člověk rád prominul dychtivému mladíkovi toužícího po poznání, se v tomto díle zvrátí v údiv a nevěřícnost. To když Zibura popisuje jednak své hygienické návyky, druhak pak přístup k hledání noclehu. V podstatě se vždycky k někomu nakýbluje, pod rubášem chudoby využije jeho pohostinnosti a pak pošle pár drobných na charitu té které země. Uf… jako by si snad ani neuvědomoval, že peníze z turistického ruchu jsou pro místní nezanedbatelným zdrojem příjmů, který může zásadně ovlivnit jejich životní úroveň. Kromě toho země třetího světa nedobylo otevřené srdce a bezelstný úsměv cestovatelů, ale právě jejich prkenice oplývající dolarem, librou či eurem. Na okraj se sluší učinit poznámku… zatím co při putování Tureckem si čtenář/posluchač mohl vychutnat líčení radosti spánku pod širým nebem, v Nepálu se širákové opojení nekoná. Cestovatel v podstatě vždy někam na noc zaleze, byť by byl brloh sebešpinavější. Buď je to určitý vývoj směrem k pohodlnosti, kterým Zibura za ta léta prošel, nebo za to může jeho totální panika z hadů. Těžko říct, ale špínou se to v cestopise jen hemží a celé to připomíná frflání zhýčkaného evropana. Suma sumárum, všude je špína, lidi jsou milí, ale anglicky umí ještě hůř než cestovatel sám a tak jim neváhal ve své (audio)knize vystavět posměšný pomník. A právě tento posměch je dalším ze záseků, jenž podetíná Ziburovu první knihu, která stavěla spíše na originálním smyslu pro humor, který vyvěral z autorova přístupu k životu. Čtenář/posluchač se tak nemůže ubránit dojmu, že „Ládík“ (jak si autor občas sám říká) tak trochu smutně dospěl, zhrubl v úsudku a posměchem se snaží vybrat zavrávorání, které utrpěl nárazem do zdi reality, při kterém mu spadly růžové brýle dychtivého očekávání.
Další povinností recenzentovou je pak nesmlčet hlasový projev mladíka, který bohužel nedoznal od prvního dílu výraznějších změn. Dal-li se neškolený hlas provázející posluchače na cestě do Jeruzaléma považovat za osvěžení v záplavě profesionálních rozhlasových spíkrů, kteří načítají knihy jak na běžícím pásu, je dnes jeho monotónní brblání nad neutěšeným stavem cesty, okolí a života jen pouhým stínem kdysi originálního přístupu. Ty tam jsou vzrušené záchvěvy při líčení jednotlivých minipříběhů, pryč je dychtivost v očekávání vývoje událostí, všechna ta radost z vypravování se rozplynula v neuvěřitelné plochosti Ziburova hlasu. Snad dotyčnému chybí reakce publika, kteréžto opojné drogy mohl zakusit na svých četných přednáškách napříč kulturáky po republice, snad je hlasová otupělost způsobena popisem již násobně opakováním prožitého. Nelze ale než konstatovat, že to, co posluchač (rád) prominul při poslechu putování do Jeruzaléma, bylo vyváženo dávkou originality a zároveň dávalo naději, že příště to bude lepší. Není. Ba co víc, skoro devítihodinový monolog dává tušit, že Zibura našel svůj hlasový standart. A to je ve čtyřiadvaceti letech skoro až smutné. S tím by se neměl spokojit ani průměrný posluchač a tím méně pak sám vypravěč, jehož přirozeností by mělo být snažit se být lepší a lepší. Pár facek na probrání by si zasloužil také režisér a zvukový mistr, kteří, zdá se, neslyšeli přeřeky či stranovou disbalanci stop. Na své by si přišel i hlasový lektor, jemuž by mohly při Ziburově občasném pitvoření se, upadnout uši.
Závěrem snad tolik, že jistým slohovým finesám nelze upřít řemeslně dobré zpracování. To však svědčí spíše o hodinách vybrušování a přepisování, než o vrozené vypravěčské virtuozitě. Od člověka, který toho má má v nohách tolik, by jeden čekal víc. Kouzlo prvního dílu, jež mělo nádech originality, je setřeno smutným puncem rutiny.
Foto: archiv, www.facebook.com/zibiq
