V nakladatelství Jota právě vychází novinka z ediční řady Beletrie – Opravdové příběhy: Edith Holá – Cesta k mým matkám. Syrový a bolestný autobiografický příběh ženy, která si celý život přála najít biologickou matku.
Léta chtěla najít svou biologickou matku. O to víc nyní, když je sama matkou dvou dětí. Chtěla by poznat ženu, která dokázala opustit své dítě. Má pocit, že do jejího vlastního mateřství se otiskují stopy, které jí nepatří. Opuštění dítěte považuje za největší hřích. Protože právě ona byla jako miminko dána k adopci? Na druhé straně je vzor matky, která adoptuje a bere do pěstounské péče jedno dítě za druhým, z nichž málokteré zůstane ušetřeno tvrdých ran a psychického týrání.
Ve třiceti sedmi letech se dozvídá, že jméno biologické matky na matrice skutečně existuje, byť jí to bylo náhradní matkou mnohokrát vyvráceno. Jaký vnitřní proces a jaké vzpomínky odstartuje hledání matky, netuší ani ona sama. Kam ji zavede cesta k matkám? Bude znovu nepřijata? Smíří se adoptivní rodina s hledáním biologické matky? O svých kořenech se nakonec dozvídá překvapivé informace. Co všechno má vlastně v genech a co z toho se snažila adoptivní rodina zpřetrhat? Lze se dostat až na počátek vlastního příběhu, vymanit se z převýchovy a nalézt sebe sama? Proud ji však unáší i do slepých ramen… Podaří se jí znovu nadechnout a najít odvahu smířit se?
pevná vazba s přebalem / 264 stran / cena 288,- Kč
O autorce
Edith Holá je matkou dvou dětí. Je editorkou a spoluautorkou knihy Pohádky pro kulíšky (2011), která je určená pro čtení předčasně narozeným dětem v nemocnici. Autobiografickou knihou Cesta k mým matkám debutuje. Ukázky z knihy publikovala na internetu, kde získaly velký ohlas. Pracuje v médiích.
Podívejte se na trailer ke knize:
„Čte se to jako detektivka nejen kvůli samotnému hledání matky a sestupu až do hlubokého nitra, ale také kvůli postupnému odhalování adoptivního a pěstounského systému u nás.“
Čtenář ukázek publikovaných na internetu
„Myslím, že jsem byla mezi prvními, komu dala Edith rukopis přečíst. A musím říct, že jsem jej přečetla na jeden zátah. Lidí, kteří mají silný osobní příběh a zároveň jsou schopni ho převyprávět, není moc. Edith mezi ně patří.“
Radka Kvačková, redaktorka LN
„Kniha se čte jedním dechem. První půlka vás nenechá ani na chvíli emočně vydechnout a druhá vám nedovolí přestat přemýšlet…“
Ida Novotná, malířka a ilustrátorka
Edith Holá: Odložené děti nepotřebují oběť, ale pochopení
Cesta k mým matkám je váš vlastní příběh. Kdy a proč jste se rozhodla jej napsat?
Začala jsem psát v ten den, kdy jsem s pomocí profesionálky z Natamy odeslala biologické mámě dopis, že ji hledám. Vždycky jsem v sobě nosila pocit, že až jednou najdu mámu, tak… a najednou tu ten moment byl. Věděla jsem, že žije, ale nevěděla jsem, jak zareaguje na můj dopis a zda se uvidíme. A náhle propukla i obava, co když to bude asociální ženská a dozvím se něco moc ošklivého. Přetlak z toho všeho byl veliký a já nechtěla zatěžovat svou rodinu. Sedla jsem si, založila blog a začala psát.
Kniha není jen o hledání biologické matky, ale i o cestě k té adoptivní. Která z těchto dvou cest je složitější a bolestnější?
Pevně doufám, že obě uzdravují všechny zúčastněné.
Do jaké míry tento proces ovlivnil vaše manželství a mateřství?
To by asi musel odpovědět manžel a děti… Sama se cítím jistější, stabilnější. Vím, odkud pocházím a komu jsem se narodila. Poznávám v sobě máminy povahové rysy a u svých dětí je vidím také. Dokonce si s manželem myslíme, že mladší syn má v krvi něco po jižanském dědečkovi. Je hodně osvobozující poznávat, že to, jak se chovám já nebo mí synové, není z vody, ze vzduchu, z ničeho, ale po někom, koho už známe a můžeme si o tom povídat.
V knize napadáte pěstounsko-adoptivní systém v České republice. Kde si myslíte, že tkví jeho největší úskalí a co by se podle vás mělo změnit?
Úskalí vidím především ve velkorodinách, bezhraničním počtu dětí, které do rodin přicházejí. Čí potřeby se tím řeší? Opravdu dětí? Děti, které si nesou už rané trauma kvůli odložení a za sebou mají kojenecký ústav, některé dětský domov, potřebují o to víc dva lidi, ne zase kolektiv jako v děcáku. Nonstop péče o jedno dítě za druhým vede k tomu, že se děti stejně vychovávají jako v systému, šlapou jako hodinky. Anebo to náhradní rodiče dovede k rezignaci, vyhoření a depresím. Doufám, že svou knihou dostatečně upozorním i na toto.
Rodiny se svěřenými dětmi by měly mít průběžnou profesionální psychologickou pomoc, ne, až když je pozdě. Děti by si měli brát do péče jen lidé, kteří mají rádi sami sebe, mají svá traumata zpracovaná, aby mohli odložené děti naučit mít rády život a sebe navzdory tomu, že je vlastní máma opustila.
Druhé úskalí vidím v tom, že je u nás vžitý názor, že vlastní krev neexistuje a »nějaká« rodina je lepší než žádná. Poslední měsíce čtu, že se bude klást důraz na to, aby profesionální pěstouni umožňovali dětem setkávání s biologickými rodiči, ale to je zatím v plenkách. V případě adopce vlastně dítě samo vůbec nemůže až do osmnácti let zjistit, kdo jsou jeho rodiče. Když neznáte své kořeny, nemůžete fungovat dobře. Jste jako strom bez kořenů, který se i při sebemenším větru vyvrátí. A tím větrem může být cokoliv. Nějaké neštěstí, opakované pocity, nemoc, o které nevíte, jestli ji máte zděděnou, těhotenství, během kterého vás nutí na odběr plodové vody jen proto, že neznáte svůj genetický původ. Je toho moc… Nevím, jestli už je systém tak nastavený, aby si sociální pracovnice tohle základní uvědomovaly a aby byl dostatek terénních pracovníků a rodinných konzultantů. Také a především je nutné, aby byli pěstouni připravováni na nelehký úkol sebezkušenostními výcviky, nejen psychologickými testy. Když tohle absolvují, budou vybráni a stále budou chtít děti do péče, pak ať klidně dostávají i padesát tisíc měsíčně.
Všechna další úskalí a nefunkčnosti pěstounsko-adoptivního systému u nás najde i nepozorný čtenář v mé knize.
Knihu vydáváte pod pseudonymem. Znamená to, že se bojíte reakcí vaší adoptivní rodiny?
Spíš se bojím reakce »svatých pěstounů«. Už na blogu se do mě občas navážejí, protože mají pocit, že výchovou mnoha svěřenců položili tomuto státu velikou oběť. Jenže o tom to není. Odložené děti nepotřebují oběť, ale pochopení, přijetí takových, jaké jsou, aby mohly žít lépe, než kdyby byly v ústavu. A když pomyslím na adoptivní rodinu, tak spíš cítím lítost, že jejich kdysi ideál dopadl jinak. A na jejich reakce se snažím nemyslet, protože bych pak zase ztratila svou cestu.
Ukázky publikované na internetu vzbudily velký ohlas. Povzbudilo vás to v dalším psaní?
Lidé mi dodávali odvahu. Psali, že to, co prožívám a píšu, je zajímavé a čtivé, že umím popsat emoce tak, že je prožívají se mnou. Sdílení s nimi mi pomáhalo posunovat příběh a hledání matky i odcházení zdravě zvládnout. Šlo to ruku v ruce s celým mým vnitřním procesem okolo setkání s mamkou. Jako kdyby způsobil, že jsem nastoupila do životní řeky, ve které jsem měla plout. Začala jsem psát pohádky pro své děti, a tak se dostala k projektu Pohádky pro kulíšky a vydali jsme knihu. A časem bych chtěla dopsat román z jiného období svého života, který už by byl příběhem nejen mým, ale vyprávěním o všech lidech, s nimiž jsem se tehdy vídala a dodnes jsou mými blízkými přáteli. Víc ale neprozradím…
Foto: Nakladatelství Jota
