V Česku přibývá lidí, kteří se rozhodnou sepsat závěť. A to bez ohledu na věk. Podle advokátů se totiž poslední vůli vyplatí sepsat i v nízkém věku – předejde se tak případným tahanicím o majetek. Sepsat poslední vůli navíc není nic složitého. Dá se pořídit vlastnoručně, za účasti svědků nebo notáře a je možné ji kdykoli upravit. Nový občanský zákoník s sebou navíc přinesl řadu změn v oblasti dědictví.
Zatímco dříve sepisovali lidé závěť až v pozdním věku, dnes je běžný pravý opak. „Závěť musí mít patřičné náležitosti, jinak je neplatná. Napsána může být vlastní rukou nebo v jiné písemné formě za účasti svědků a samozřejmě také formou notářského zápisu. Měla by obsahovat den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, nikoliv však výlučně, neboť pokud byla pořízena pouze jedna závěť, neznamená absence data její neplatnost. Každá závěť se dá kdykoli snadno upravit. Přitom platí, že novější závěť ruší tu předešlou,“ vysvětlil Jiří Hartmann z advokátní kanceláře Hartmann, Jelínek, Fráňa a partneři.
Pokud žena nebude svému manželovi z jakéhokoli důvodu chtít odkázat majetek, jednoduše ho z dědictví vyloučí pořízením závěti. V té pozůstalost buďto odkáže jiné osobě, nebo výslovně uvede, že si nepřeje, aby po ní manžel dědil. „Absolutní novinkou je dědická smlouva. Tu musí potenciální dědic podepsat ještě za života zůstavitele a tím potvrdit, že s dědictvím souhlasí. Právě souhlas odlišuje dědické smlouvy od závětí. Na rozdíl od závěti je možné dědickou smlouvou odkázat pouze tři čtvrtiny pozůstalosti. Pokud chce odkázat zůstavitel celý svůj majetek jedné osobě, musí sepsat závěť. Pokud tak neučiní, zbylá čtvrtina pozůstalosti náleží příbuzným,“ řekl Jiří Hartmann.
Dědické právo nově zohledňuje i možné zůstavitelovy obavy o majetek a o nakládání s ním po jeho smrti, přestože si dědice sám vybral. „Nově je možné v závěti stanovit podmínky, za kterých bude buďto dědictví nabyto, nebo naopak za kterých o něj dědic přijde. Je tak možné stanovit, že zůstavitelovi potomci nabudou dědictví okamžikem dokončení rekonstrukce rodinného domu, dosažením určitého věku, vzdělání, pracovní pozice a podobně,“ popsal Jiří Hartmann.
Od Nového roku se rozšířil okruh dědiců. Dědit mohou i praprarodiče zemřelého nebo jeho sestřenice a bratranci. „Zároveň došlo ke vzniku takzvaného svěřeneckého fondu, kdy rodiče mohou převést část majetku do tohoto fondu, o který se bude starat správce. Děti budou moci majetek převzít po dovršení 18 let,“ dodal Jiří Hartmann.
Závěť může v rodinném sejfu ležet i řadu let. Není proto výjimkou, že se v závěti uvedený dědic získání pozůstalosti sám nedožije. „Nově je možné v poslední vůli stanovit dědice dědiců. Zůstavitel má tedy právo nařídit, že dědictví má přejít po smrti dědice nebo v určitých jiných případech na následného dědice, kterého určil sám zůstavitel. V závěti je dále také možné povolat náhradního dědice. To platí pro situace, kdy se závětí povolaná osoba nedožije připadnutí pozůstalosti, popřípadě nechce nebo nemůže dědit,“ popsal Jiří Hartmann.
Velmi často se stává, že zůstavitel výslovně odkáže určité osobě konkrétní věc, může se jednat například o odkázání nemovitosti vnučce. „V tomto případě se však osoba, v jejíž prospěch byla nemovitost odkázána, nepovažuje za dědice, ale za odkazovníka. Rozdíl mezi odkazovníkem a dědicem je zejména ten, že odkazovník není zpravidla povinen k úhradě dluhů zůstavitele. Výjimkou je situace, kdy k úhradě všech dluhů za zůstavitelem nestačí pozůstalost, jež připadla dědicům,“ vysvětlil Jiří Hartmann.
Nová právní úprava nechrání dědice vůči věřitelům v takovém rozsahu. „Nově jsou dědicové povinni dluhy hradit v plné výši, tedy nikoli pouze ve výši ceny nabytého dědictví, jak tomu bylo do roku 2014. V případě, že mají dědicové pochybnosti o zadlužení dědictví, mohou uplatnit výhradu soupisu o pozůstalosti. Dědic, který toto právo uplatní před soudem, hradí dluhy zůstavitele pouze do výše ceny jím nabytého dědictví,“ upozornil Jiří Hartmann.
Foto: archiv
