Příběh jedenáctiletého Vítka začíná s koncem školním roku a čtenáře okamžitě vtáhne do atmosféry sbalených kufrů a vzrušujícího pocitu svobody. »Knížku za dobré i špatné vysvědčení« spisovatele Václava Vokolka s ilustracemi populární výtvarnice Zdenky Krejčové vydává Garamond.
Co může být lepší odměnou za vysvědčení než knížka? Nejlépe nějaká, co se hodí na prázdniny. Plná napínavých příběhů a dobrodružství, ale i legrace.
Jedenáctiletý Vítek vyráží se svým tatínkem na prázdniny do Železných hor. Už
v den vysvědčení se ukazuje, že to nebudou jen tak ledajaké prázdniny. Začíná nejkrásnější období roku, období nečekaných setkání, překvapení a výletů,
při nichž Vítek nachází nové, sympatické i trochu bláznivé kamarády. Musí ale taky přijít na kloub některým záhadám. Například, existují čerti? Co jsou vlastně zač? A může se s nimi kluk doopravdy potkat?
Vyprávění plné sluníčka, vtipu, hravosti, ale i zajímavostí z kraje Železných hor doporučujeme všem dětem, které přemýšlejí, jakou knížku si sbalit do prázdninového batůžku.
Ilustrace: Zdenka Krejčová
Počet stran: 240
Cena: 268,- Kč
O autorovi:
Český spisovatel, publicista, výtvarník a pedagog Václav Vokolek se narodil v roce 1947 v Děčíně jako syn katolického literáta a esejisty Vladimíra Vokolka. Po středoškolských a nedokončených vysokoškolských studiích pracoval jako zámecký správce, pracovník muzea a později restaurátor výtvarných děl zejména v severních Čechách; v roce 1975 si zvolil svobodné povolání. Do roku 1990 publikoval jen v samizdatu, přesto je autorem nebo spoluautorem více než čtyřicítky knih. Například memoárové knihy Krajiny vzpomínek, povídkové sbírky Okolím Bábelu, pro děti Pán z Halabákova.
Malířka, ilustrátorka a výtvarnice animovaného filmu Zdenka Krejčová se narodila v roce 1944 v Praze a po absolutoriu v roce 1969 měla díky svým rodičům možnost prožít s nimi část svého mládí na jihu Číny v Himalájích, kde studovala kreslení u čínské výtvarné pedagožky. Ilustrovala více než šest desítek knih, často známých i v zahraničí. Uznávaná výtvarnice se zabývá malbou, kresbou a grafikou. Její práce jsou silně ovlivněné orientálním uměním.
Ukázka:
Když Vítek přinesl domů vysvědčení, tatínek si nasadil brýle, tak jako obvykle synka pochválil, jedna dvojka byla velkoryse přehlédnuta, a jen tak, jako
do větru, řekl:
„Pojedeme do Železných hor.“
To bylo opravdu nečekané!
Vítek se zmohl jen na opakování, na ozvěnu.
„Do Železných hor?“
Tatínek přikývl a dál nic nevysvětloval, jak to měl ve zvyku. To
ovšem znamenalo, že se něco bude dít. To znamenalo, že ve vzduchu
visí něco neobyčejného. To znamenalo, že právě začíná nějaké
dobrodružství. Tak jako prázdniny.
„Pojedeme hned zítra.“
Pak se šlo do cukrárny na kakao a sladké kousky, pak se šlo do lahůdek
na obložené chlebíčky, pak se šlo na Coca-Colu, pak ještě na zmrzlinový
pohár a do pekárny na horké zelňáky. A pak jen trochu bolelo břicho a chtělo se spát.
Byl již večer, Vítek se vykláněl z okna dětského pokoje a najednou je spatřil. Tři divné postavy. Byly docela malé, kabáty měly až na zem, ačkoliv byl docela teplý večer. Kdo to je? Jako kdyby nebyly z tohoto světa. Třeba jsou
z prázdninového světa, napadlo Vítka, v něm je možné všechno. Tak třeba
ve světě protinožců.
„Dobrý večer,“ pozdravil. Nic chytřejšího, nic slušnějšího ho nenapadlo.
„Brý, brý,“ ozvalo se sborem.
„Rý… ve… čer,“ zamumlal si sólo ten nejmenší. Nos měl ale největší, pořádně dlouhý a špičatý. Na nohou bílé sandály č. 52. Vypadaly jako koráby, jako ty,
s nimiž Kryštof Kolumbus doplul ke břehům Nového světa. Vítek o tom právě četl
zajímavou knížku.
„Čer… br… čer…,“ vypískl ten největší. Nebyl o moc větší než průměrný třeťák. Na hlavě měl kostkovanou čepici s kšiltem, na nose tlusté kulaté brýle
a pod nosem dlouhý a špičatý knír.
„Čer… čer… brrr…,“ přidal podivné zaříkání.
Asi cizinci, napadlo Vítka. Je jich plná Praha.
Ti tři postávali pod oknem, jako by neměli nic na práci. Pokukovali po Vítkovi, dělali divné posunky, krčili rameny, snad se něčemu divili. Působili velice tajemně. Vypadá to, napadlo Vítka, že tu nejsou jenom náhodou. Ale co tu tedy chtějí?
„Zítra jedu do Železných hor,“ řekl Vítek, aby něco řekl.
„To víme,“ ozvalo se trojhlasem.
No tohle! Jak to mohou vědět, vyděsil se Vítek.
„Protože víme všechno,“ ozval se chlapík v černém klobouku, za kterým měl zastrčené péro z bažantího ocasu. Byl prostředně veliký, prostředně šedivý, prostředně silný a prostřední váhy.
„Já se jmenuji Ni. Krásné jméno, co? Prostřední a uprostřed. A tohle
jsou mí bratři. Prázd a Ny. Dvojčata.“
Oba se ukláněli. Jeden smekl placatou čepici, druhý slaměný
klobouk. Usmívali se a vesele na Vítka pomrkávali.
„Já se jmenuji Vítek,“ řekl Vítek. Trochu se za své obyčejné jméno styděl.
„To víme taky,“ ozvalo se znovu trojhlasem.
No tohle! Copak mohou opravdu vědět všechno, pomyslel si Vítek. Třeba vědí,
kam se mi ztratila ta velká skleněnka s červeným středem. Zmizela před osmi lety a já ji dodnes nenašel.
„Zapadla za maminčin prádelník, ten po babičce,“ odpověděl na nevyřčenou otázku pan Prázd.
„Leží tam už přesně osm let a jedenáct dní. Tak dlouho jí je do pláče. Měli jste se přece rádi. Zatímco ty si myslíš, že se ti skleněnka ztratila, ona se domnívá,
že ses jí někam ztratil ty. Až tu skleněnou krasavici vytáhneš, dohodněte se.“
No tohle!
„No tohle nic není,“ řekl rozvážně pan Ni.
„To je docela obyčejné čtení myšlenek,“ doplnil ho pan Ny. „To jsme se naučili dávno, ještě jako děti. Ve světě lidí to docela pomáhá.“
Vítkovi se z toho zatočila hlava. To mi ty prázdniny pěkně začínají! Opravdu pěkně. Takové prázdniny si nechám líbit…
Foto: Nakladatelství Garamond
