Originálně, jednoduše a nadmíru čtivě je zpracovaná kniha, která snoubí téma antických bájí a pověstí a na našem nebi viditelných zářivých souhvězdí. Emoce a strhující příběhy, někdy hraničící s horory a psychologickými dramaty, tu jsou protknuty odpočinkovými částmi, které vypráví o astronomické části souhvězdí, o kterém jsme si mýticky povídali.
A tak mě napadlo zeptat se autorky, nechystá-li ještě jeden podobný projekt, protože by to za to stálo, a sice něco ve stylu Souhvězdí jižní oblohy? Je pravda, že z té si toho příliš neužijeme, je určena pro naše spoluobčany na druhém konci světa, ale přece… No, poněkud jsem se mýlila se svou otázkou, posuďte sami, co autorka odpověděla: „Názvy souhvězdí na jižní obloze mají zcela jinou historii než ta severní. Všech 48 souhvězdí severní hvězdné oblohy pojmenovali už ve starém Egyptě a Mezopotámii a v antickém Řecku část tohoto názvosloví převzali. Kompletně je pojmenoval astronom Ptolemaios, když vypracoval první hvězdné mapy. Kdežto názvy jižních souhvězdí vznikaly o něco později, a to v době, kdy se portugalští a španělští mořeplavci vydávali na své dlouhé plavby, objevovali nové kontinenty a potřebovali se orientovat dle oblohy. Takto vznikla např. souhvězdí – Indián, Jižní kříž, Rajka, Jeřáb, Chameleón, Létající ryba, Tukan, Mečoun, Moucha, Malý vodní had, Jižní trojúhelník. A například francouzský astronom Nicolas Louis de Laccaille, který žil v 18. století, byl vyslán Francouzskou akademií na mys Dobré naděje a pojmenoval zde nová souhvězdí jižní oblohy dle vědeckých přístrojů – Dalekohled, Hodiny, Kompas, Kružítko, Malíř, Pec, Pravítko, Síť, Sochař, Tabulová hora, Vývěva, Rydlo, Oktant. Takže pokud bychom chtěli psát »příběhy« jižních souhvězdí, byly by to spíše životopisy těch, co je pojmenovali.“
Takže by to byl zcela jiný styl povídání. Hvězdná obloha a příběhy souhvězdí ze severní oblohy jsou tedy obecně známější a spojeny s pohádkami pro dospělé, dalo by se říci. Jsou-li často ty kruté a lstivé báje (či spíše jejich hrdinové) vhodnými příklady pro dětské duše, nechám na uvážení rodičů, ale když na tohle téma přijde řada při školním učivu – je čas na tuto knihu.
Sama Eva Hölzelová získala vášeň pro báje a pověsti již v dětství, kdy si přečetla knihu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové a láska byla na světě. Vše dobarvil ještě anglický film Souboj Titánů a tehdy ještě -náctiletá Eva ležela až po uši ve všemožné literatuře tohoto žánru. Jak snadno se může zrodit takový sen – zpracovat toto téma po svém. V této knize, která se právě tímto odlišuje od jiných, je text notoricky známých pověstí ozvláštněn puncem vědeckým a astronomie nám zcela přesně poví, o jaká souhvězdí se jedná. V kontextu dramat a napínavých dějů je to vždy příjemné čtenářské odlehčení. Navíc autorka zúročila své znalosti a dala si velmi pečlivou práci s hledáním pravd, polopravd a „mýtických mýtů“ ve chvíli, kdy v nějaké části děje panuje nějaká neshoda – více autorů se nemůže shodnout třeba na tom, jestli Medúsa byla krásná či naopak ošklivá. Hádejte, jakou Eva zvolila? Hezkou…
Ostatně celá tato kniha byla původně určena někomu úplně jinému, přesněji, její námět. Škoda, že nebyl využit. „Nebudu uvádět žádná jména, nevím, zdali by dotyční si to přáli. Kdysi jsem uspěla v konkursu na scénáristy na nový seriál v jedné produkční společnosti, a přestože se daný seriál nerealizoval, hodně jsem se naučila a napsala několik scénářů, televizních povídek. Povídky jsem asi rok přepracovávala pod vedením dramaturga ČT, a když jsem neviděla pověstné světlo na konci tunelu, poslala jsem je na TV Nova. I když nebyly zfilmovány, dostala jsem se do archívu námětů s nálepkou »není beznadějná«. Na základě tohoto mě v roce 2008 TV Nova pozvala na svůj První producentský den, v rámci něhož televize oslovovala autory a producenty, aby zaslali nové originální náměty a formáty. Z nich dramaturgové vybrali ty nejlepší, které jejich autoři pak osobně prezentovali přímo v televizi. Když mně to poslali, tak jsem byla velmi potěšena tou důvěrou a řekla jsem si, že něco tedy musím vyplodit. A během dvou měsíců jsem vypracovala projekt Hvězdná obloha, v němž by úvodem astronom povyprávěl o všech relevantních souhvězdích a poté by následoval film. Projekt vybrali a pozvali si mě do TV. Nečekala jsem, že budu povídat před zraky tolika lidí a ještě mě bude snímat kamera, takže jsem se klepala jak ratlík. Nicméně měli překvapivě hodně doplňujících dotazů, v hlavě jsem to měla nastavené a promyšlené jako Hvězdné války – tedy film a řada marketingových akcí, předmětů a hraček, které se vztahují k filmu – takže i to je zaujalo. Asi po měsíci jsem dostala odpověď, že se jim to velmi líbí, ale že realizace je finančně velmi náročná. Zkusila jsem to poslat ještě do německých produkcí, dokonce až do USA, kde jsem narazila na krajana. Vždy jsem obdržela stejnou odpověď. Hezké, ale drahé. Tak jsem se rozhodla, že to zpracuji literárně.“
Je to škoda, protože právě filmová nebo dokumentární podoba by tomuto tématu slušela převelice. A hlavně, máte-li rádi knihy, ze kterých je cítit zapálení a vášeň samotného autora, tohle je jedna z nich. Každé použité slovo je cílené, jasné, stručné a intuitivní i promyšlené. Takhle to bývá, když text nebo kniha zraje, je o ní pečováno autor a tým lidí kolem si ji doslova vymazlí.
Hvězdná obloha je báječnou připomínkou toho, co se nám už ze základního literárního vzdělání možná už vypařilo z hlavy a hlavně, výtečným čtením, které vytrhne ze stereotypu.
Foto: Renata Petříčková
