Z českých autorů jsem si zatím nikoho extra neoblíbila, a proto jsem ráda, že do kolonky »české romány líbí« si mohu napsat toto jméno. Autorčin styl byl pro mě na začátku jemně kostrbatý. Jako kdybych šla na procházku po cestě, a sem tam jsem zakopla o díru, kterou nevidím. Ale čím déle jsem ji četla, tím ta cesta byla rovnější a na konci jsem běžela jako o závod po nové asfaltce.
Co mi malinko chybělo na svižnosti, autorka skvěle dohnala dobře propracovanými psychologickými postavami. Charaktery jsou velmi výstižně vykresleny a popsány. Hlavně mužský element se jí povedl. O to je vše působivější, že se příběh může odehrát i ve skutečnosti. Hlavní postavou je zde Hedvika. Její rodina vždy žila pro vinohrad a ona žila pro manžela Luboše a dítě Lenku. Lence je dvacet pět, má vážnou známost a plánuje se odstěhovat do Prahy. Luboš se přes nesouhlas Hedviky na určitý čas odstěhoval do Brna. Zde rozjíždí svou vinotéku a domů jezdí jenom na víkendy. A tak Hedvika zůstala sama a trápí se. Čím si zasloužila, že ji nikdo nechce. Ona by jim přeci snesla první poslední, aby jim udělala radost. Tady se nám ukazuje první ponaučení. Člověk má žít pro sebe a těšit se z úspěchů ve své rodině. Umět využít svůj volný čas, je první cesta k spokojenosti. Vztah s Lenkou je přesto moc hezký. Hedvika se dobře s novou situací smířila. Ale Luboš je na facku. Zažívá krizi středního věku a soustředí se pouze na sebe. Ty jeho nabubřelé myšlenky, kdy středem světa je jeho úžasné ego jsou výstižné. Myslím, že na konci mu to vše až moc lehce prošlo. Hedvika je na něj hodná, i když i ona má na krizi vztahu svůj malý podíl. Druhé ponaučení je v závěru knihy, není vše tak, jak to vypadá. Jak se s tím vším rodina vypořádá, aby byli spokojení v práci, i v životě si musíte přečíst. Ryze český román pro ženy z prostředí vinice je povedeně výstižný. Spisovatelka mě mile překvapila a těším se, že si opět někdy něco od ní přečtu.
Foto: Nakladatelství Jota
