V nevelké chatrči v horách hořela na stole svíce. Roztavený vosk pomalu stékal dolů na omšelý kovový podnos. Venku už byla tma a silný vítr rozkmital zvonkohru, která visela u dveří. V otevřeném krbu praskal oheň a jeho teplo se šířilo prostorem.
Přes ramena jsem měla přehozenou lehkou deku s třásněmi, která prý navodí pocit klidu a bezpečí. Tiše jsem seděla u malého dřevěného stolu a sledovala jasný plamínek svíčky. Tmavou místností se linula vůně sušených bylin, jež visely na šnůře nad krbem. Sofia přistoupila ke stolu a přinesla v pestré keramické konvici nápoj z horských rostlin. Vše bylo zvláštní. Tiché a tajemné. Seděla jsem mírně nahnutá nad stolem a byla jsem ráda, že se můžu zabalit do deky. Sofia podala dva pohárky, které vypadaly, že tvoří s konvicí set a nalila do nich horký nápoj. „Než se napiješ, nejprve vezmi kalíšek do dlaní, zavři oči a dlouze si k němu přivoň. To udělej ještě dvakrát a pak se teprve napij,“ řekla tichým a klidným hlasem a posadila se naproti mně. Měla krásné dlouhé prošedivělé vlasy sepnuté modrozelenou sponou do volného drdolu a nezvykle mladistvou tvář v poměru k jejímu věku.
Sofie vzala svůj pohárek s nápojem do dlaní, zavřela oči a provedla celý rituál také. Pak hodnou chvíli mlčky seděla a já jsem nevěděla, co přesně mám dělat. Byla jsem nervózní. Střídavě jsem se dívala na ni a chvíli zas na plamen svíce, který teď tančil v pozadí kouře horkého nápoje v konvici. Sofie jakoby se nacházela někde mimo tento prostor. Upřeně jsem na ni zírala, možná to postřehla. Na její jemné tváři se rozšířily koutky a ona se mírně usmála. Pak pokývla hlavou, řekla tiše slovo, kterému jsem nerozuměla a poté pomalu otevřela oči.
Dlouze se mi zahleděla do očí a zeptala se: „Chutná ti nápoj? Jsem ráda, že jsi přišla, Elizabeth.“ „Vy víte, že jsem Elizabeth? Všichni mi odjakživa říkají Bethan.“ Vyhrkla jsem v údivu, protože Elizabeth mně již léta nikdo neřekl. I já sama se podepisuji Bethan. „Tvoje matka byla také Elizabeth…“ odmlčela se Sofie a usrkla trochu nápoje. „Kdysi dávno tu také byla. Jsi jí podobná vzhledem i srdcem.“
Nevěděla jsem co říct. Naprosto mne to šokovalo. Přišla jsem na doporučení známé, která mi vyprávěla, že je Sofie výborná kartářka. Možná trochu zvláštní a dostat se k ní není jednoduché, k návštěvě prý svolí jen zřídka. Jen občas někoho přijme. A také kvůli ne zcela přístupnému terénu. Já jsem to chtěla vyzkoušet. Trochu ze zvědavosti, ale hlavně kvůli tomu, že jsem potřebovala poradit ve vztahu. Už dlouho jsem se trápila a nevěděla co dál. Naladěná na běžný dotaz a výklad karet se teď ze Sofiiných úst dozvídám o mé matce? O mamince, která mi odešla, ještě než jsem stačila vyrůst?
Náhle jsem ucítila obrovskou bolest. Zatočila se mi hlava a před očima mi proběhl příběh z dětství. Zaslechla jsem zvonkohru, jež prudce cinkala ve větru u dveří a rozplakala se. „To je v pořádku, Elizabeth. Je to v pořádku. Jen se vyplač. Sofie vstala od stolu a přinesla mi papírové kapesníky. Pak se posadila zpět ke stolu a zeptala se: „Co vidíš, Elizabeth?“ Vzlykala jsem, protože jsem cítila obrovské prázdno, bezbřehý smutek a také pocity viny.
„Viním se za to, že moje maminka zemřela. Možná jsem ji mohla pomoct, možná jsem měla něco udělat. Nějak to zastavit. Ale neudělala jsem nic.“ Sofie chvíli mlčela a nechala odeznít prudký příliv emocí, které vyplouvaly na povrch. „Napij se, Elizabeth, napij se pořádně.“ Chvíli počkala a pak mi podala můj pohárek. Nápoj v něm už nebyl horký. Nejprve jsem jen trochu usrkla a pak ho vypila až do dna. Přesto jsem ucítila vnitřní žár, který mi postupně přecházel z břicha do nohou a souběžně také nahoru k srdci, odkud postupoval směrem k hrdlu. Měla jsem pocit, že uvnitř hořím. „Prudce vydechni, Elizabeth. Vydechni vše staré z hloubi břicha, dostaň to ven!“ Když jsem hlasitým zvukem hluboce zachrčela a vydechla, ulevilo se mi a já jsem věděla, že nemám přestat. Cítila jsem, jak ze sebe potřebuji dostat všechno hluboko uložené. Plamen svíce na stole neklidně plápolal a vítr venku zesílil.
Slzy po tváři mi ještě stékaly, ale už jsem nevzlykala. Horkost odešla a já jsem zůstala uvnitř klidná. „Zavři oči, Elizabeth a povídej.“ Poslechla jsem, zavřela jsem oči a znovu se mi vybavil den, kdy jsem maminku viděla naposled…
‚Bylo letní ráno, venku nádherně zpívali ptáci a já se vrátila z koupelny, kde jsem si zrovna vyčistila zuby. „Ukaž,“ řekla maminka, široce jsem na ni otevřela pusu a vycenila své malé bílé zuby. „Máš zoubky jako perličky,“ usmála se a pohladila mě po vlasech. Potom mne objala, silně mě k sobě přitiskla a řekla mi, že mě má moc ráda. Dodnes cítím její silný stisk, její objetí. Pak se rozloučila a slíbila, že až se vrátí z práce, půjdeme spolu k řece. Tolik jsem se na odpoledne těšila. Maminka byla krásná, měla na sobě nádherné bílé letní šaty s drobnými modrými a červenými kvítky. Vypadala jako víla a já jsem si přála vypadat jako ona.‘
Odmlčela jsem se, setřela jsem slzy a pokračovala: ‚Jenže už jsem jí nikdy neviděla. Měla nehodu a domů se nevrátila. Když mi řekli, co se stalo, najednou mi vše došlo. Den před tím jsem měla sen, ve kterém jsem viděla stejnou situaci toho rána. Viděla jsem to vlahé letní ráno, slyšela zpěv ptáků. Viděla jsem, jak si čistím zuby a jak mne maminka objímá. Viděla jsem, jak s úsměvem odchází v krásných bílých šatech s drobnými kvítky. A pak jsem zahlédla, jak mi sdělují, že už jí neuvidím…‘
Znovu jsem začala silně vzlykat a můj pláč neustával. Sofie mne chytla za ruku, podala kapesník a pohladila mě. „Napij se, Sofie, jsou to jen byliny, které zklidňují.“ Poslechla jsem, napila se a tiše řekla: „Mělo mi to dojít. Nebyla jsem dost bdělá, nepoznala jsem, že je to stejná situace. Kdybych to poznala, mohla jsem něco udělat. Mohla jsem ji to říct, mohla jsem jí zachránit. Nenáviděla jsem se za to a vyčítala si všechny svoje předtuchy, které mne životem od dětství provázely. Zařekla jsem se a uzavřela to v sobě navždy.“
Sevřelo se mi hrdlo a silně mne rozbolelo břicho vlevo těsně pod žebry. Sofie to poznala, zvedla se, stoupla si za mě a řekla: „Nepřestávej dýchat. Zhluboka dýchej, dýchej do místa bolesti, do břicha a pak vše dostaň přes hrdlo ven!“ Cítila jsem, jak položila ruce na moje ramena a potichu něco prozpěvovala. Po několika minutách jsem opět ucítila obrovskou úlevu a dostala jsem žízeň. Vypila jsem celý pohárek a roztřesenou rukou jsem si sama nalila další.
Sofie už opět seděla na svém místě a začala povídat: „Elizabeth, jsou věci, které nás přesahují. My všichni jsme jejich součástí, jsme vzájemně propojeni jeden s druhým a také se vším kolem nás. Není to lehké vidět, není to snadné pochopit, protože si to neumíme představit. V běžném životě to již nedokážeme vnímat. Kdysi tomu však bylo jinak. Tento instinkt byl naší přirozeností. Ty to však umíš. Dokážeš vnímat a vidět věci v širším pojetí. A to je tvůj obrovský dar, který si měla rozvíjet, ne potlačit v sobě. Jsem moc ráda, že jsi přišla, i když si byla přesvědčena, že přicházíš kvůli výkladu karet,“ usmála se.
‚Jak to ví? Jak to všechno ví?‘ problesklo mi hlavou. „Ty to víš také, všechno víš,“ odpověděla na mou nevyřčenou otázku Sofie. „Jen jsi v sobě na celá léta potlačila svou přirozenost. Bála ses. Měla jsi strach a ten ovládl tvůj život. Doposud zrovna lehký nebyl, myslím…“ Sofie se odmlčela.
Seděla jsem schoulená v dece a na nic se neptala. To vše pro mne byla tak silná nečekaná zkušenost, až jsem ztratila na chvíli pojem o tom, kdo vlastně jsem. Sofie usrkla svého nápoje a já jsem ucítila její láskyplný pohled na své tváři. „Když se vrátíš sama k sobě, k tomu co ti bylo dáno a přestaneš se bát, najdeš sebe a najdeš klid i lásku, kterou neustále hledáš. Zjistíš, že má mnoho podob a mnoho skutečností. Tvůj život bude šťastný, protože budeš šťastná ty.“
Sofie vstala od stolu a přešla ke krbu. Oheň pomalu dohoříval a ona do něj vhodila dva kusy dřeva. „Za událost, která se před léty tvé mamince stala, jsi nemohla. Vždyť to víš. Nikdo za ni nemohl. Některé věci nás přesahují. Byla to její cesta. A pokud ti to pomůže, mohu tě ujistit, že je jí dobře. Je neustále s tebou.
Tvůj pocit viny Elizabeth, který se v tobě usadil, byl jen pocitem bezmoci a bezradnosti. Smutku a prázdnoty, pocit nespravedlnosti a opuštění, který si tenkrát jako malá cítila. Dnes večer však odešel.“ Sofie se usmála, poplácala mne lehce po ruce a řekla: „Byla bych moc ráda, kdybys u mne zůstala přes noc. Ráno v horách je krásné.“ Přikývla jsem, byla jsem za její nabídku vděčná. Dnes bych po tmě nezvládla jít sama úzkým chodníkem v lese až pod skalnatý kopec, kde jsem parkovala na nezpevněné lesní cestě auto. Nejspíš bych někde zabloudila.
„Věř v sebe Elizabeth, ne v druhé. Každý máme zodpovědnost sám za svůj život. Často nás ovlivní a trápí počiny druhých, ale to je jen jejich starost. Nenechej se zmást. Ve skutečnosti tě ovlivní jen to, co si k sobě pustíš. Všechno trápení si způsobujeme my sami. Svým postojem a svými pocity směrem k ostatním. Změníš-li sebe, svůj postoj, své vnímání a myšlení pak zjistíš, že změníš i celý svět. Tvůj svět. Svět, který kolem sebe vidíš se všemi lidmi a situacemi, které k němu patří. Jen ty sama to můžeš udělat.“
Sofie mi podala ještě jednu přikrývku a já jsem si upravila tvrdý polštář pod hlavou. Chvíli jsem se dívala do stropu a najednou mi došlo, že silný vítr utichl. Jen sem tam bylo slyšet cinknutí zvonkohry. „Sofie, děkuji ti. Jakoby ze mě spadl balvan. Pochopila jsem, že jsem se léta vinila a nenáviděla za něco, co jsem změnit nemohla. Nedokázala jsem se vyrovnat se ztrátou a nevěděla jsem, co se svým životem. A tak jsem uvízla v pocitu prázdna, nelásky k sobě a strachu, který se postupně proměnil v nejistotu a provázel mne celým životem. Dnes jsem však pochopila, že jsem sama nikdy nezůstala. Jen jsem to nedokázala vnímat. Vím, že nic není věčné, ale vím také, že nikdy nic nezmizí. Vše se neustále mění a přetváří v jinou formu. To jsem pocítila, když jsem vypila poslední pohárek do dna.“
Sofie pokývla hlavou. Stála u stolu a v ruce držela zbytek svíce, která už téměř dohořela. Podívala se směrem ke mně a laskavým hlasem, jež mi připomněl tón hlasu maminky, mi řekla: „Naslouchej svému vnitřnímu hlasu. Své intuici. Použij je všude a buď za ně vděčná. Mnoha lidem můžeš pomoci. A neboj se, neznamená to, že budeš šarlatánka. Prošla si mnoha zkouškami a ty tě naučily stát nohama pevně na zemi. Čeká tě krásná cesta a život naplněný radostí. Jen se ničeho neboj. Nech vše pozvolna plynout a těš se z postupných kroků. Vnímej srdcem, Elizabeth.“ Sofie sfoukla plamínek, položila starý kovový podnos na stůl a pomalými kroky se přesunula ke svému lůžku.
Brzké letní ráno na horách bylo krásné. Zpívali ptáci a vzduch byl plný vlahé svěžesti. Se Sofií jsme stály na zápraží. Usmála se na mne a řekla: „Až budeš vědět o někom, kdo by potřeboval vyložit karty, tak ho za mnou pošli.“ Obě jsme se zasmály a já jsem pocítila obrovskou vděčnost. Najednou jsem věděla, že jsem to zase já. Já, kdo vnímá všechny svoje možnosti a cítí svou vnitřní sílu, která ke mně patří. Zhostil se mě pocit naplnění a souznění, který mne zahřál u srdce. Byla jsem klidná a spokojená.
Vracející se zpět úzkým chodníkem v lese jsem vděčně hleděla do korun vysokých stromů, přes které prosvítalo letní slunce. Když tu jsem z dálky zaslechla zvonkohru a uslyšela: „Máš zoubky jako perličky. Mám tě moc ráda.“ S pocitem bezbřehé lásky a klidu jsem se usmála směrem k nebesům a odpověděla: „Já tebe také, maminko.“
O autorce:
Jana M. Brůžková je obyčejná usměvavá holka z Valašska, motivační koučka osobního rozvoje a také spisovatelka, kterou však v životě potkalo mnohé. Třeba i to, že ji před léty lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve druhém měsíci těhotenství. Jana se rozhodla bojovat a svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrát. V průběhu nemoci porodila zdravého syna a teprve poté podstoupila razantní léčbu. V posteli – vleže, na oddělení JIP FN Ostrava Poruba – začala psát do svého zápisníku v tvrdých deskách pro svého syna knihu, pohádkový příběh Skřítkové. Knihu se jí podařilo dopsat do konce a ona se uzdravila. Nedávno tento pohádkový příběh vydala, část výtisků věnovala prostřednictvím Oddělení dětské hematologie a hematoonkologie FN Ostrava a sdružení Haima Ostrava z.s., onkologicky či jinak vážně nemocným dětem a zbývající část knih je v prodeji. Část zisku z jejich prodeje podpoří onkologicky či jinak vážně nemocné děti tohoto oddělení.
Knihu Skřítkové můžete zakoupit v knihkupectvích nebo u Jany M. Brůžkové
(i s věnováním) na e-mailové adrese: JMBruzkova@gmail.com
Více infa: www.projektskritkove.cz
Facebook: https://www.facebook.com/jmbruzkova?ref=br_rs
Foto: Jana M. Brůžková
