Wabi Daněk: S Jarkem Nohavicou se máme rádi

Po dvou letech jsou tu Wabi Daněk a Ďáblovo stádo s novou deskou. Některé písně alba známe, ale jejich podání nás stejně přiková k židli, jiné pro nás budou obrovským objevem. Zavádějí nás na Britské ostrovy, do Irska, do Ameriky, ale třeba i do Ruska. Nádherné aranže, prvotřídní zpěv a vynikající výkony muzikantů jsou samozřejmostí. Písničkářský bard je v plné formě a hosté – Radůza a Jaromír Nohavica – ho skvěle doplňují. Koncertní křest desky, která se příznačně jmenuje Příběhy písní, se odehraje 13. listopadu v pražském Švandově divadle. Přijďte si poslechnout jedinečnou muzikantskou sestavu, vedle Wabiho a dalších zpívajících protagonistů bubeníka Davida Landštofa, kytaristu Josefa Štěpánka, baskytaristu Jana Lstibůrka, »hammondistu« Jana Kořínka, dechaře Bedřicha Šmardu, trombónistu Štěpána Janouška a vokální soubor Skety! Rozhodně nebudete litovat! O novém albu si povídáme s Wabi Daňkem.


Název alba je dvojsmyslný, a asi oba smysly platí: každá z těch písniček má svůj příběh a příběh má i každá vaše nahrávka; myslel jste to takhle?
Nápad s názvem vznikl v hlavách Michala Bystrova a Davida Landštofa. Chtěli tu desku pojmout tak, že bude vycházet z knihy Michala Bystrova Příběhy písní. Ty knihy jsou dneska vlastně už dvě. No a ten dvojsmysl, o kterém jste mluvil, je samozřejmě pravdivý. To platí o všech.

Když se ohlédnete do své bohaté písňové historie, které z vašich písní mají nejzajímavější příběhy?
Třeba Bílá vrána. To je píseň s příběhem. Nebo i Fotky. A na nové desce – to je jeden příběh vedle druhého. Většinou jsou sice jednoduché, vždyť to jsou hospodské písně, každopádně ale mají náboj a lidskost.

Jak moc vycházíte při tvorbě vlastních písní ze svých životních příběhů?
Kdybych měl zažít všechno, o čem píšu ve svých písničkách, tak už jsem třikrát mrtvý. Používám proto i zkušenosti přátel, to, co jsem si přečetl, co jsem viděl a slyšel. No a pak to nechám projít cedníkem, když se ptám: mohlo by se to stát i mně? Ve chvíli, kdy si řeknu, že ano, tak už můžu písničku psát a můžu ji i zpívat. Protože se do ní dokážu vžít.

Stává se vám někdy, že si u nějaké své písně řeknete: jéje, tohle bych dneska napsal jinak?
To se mi může stát třeba už týden poté, co písničku napíšu. Většinou to celé není primárně o tématu, ale o formulacích, stylu veršů, možná i o napojení na melodiku a na rytmiku. Jde prostě o tvář každé písně. V zásadě si s tím ale vrásky nedělám; v okamžiku, kdy jsem tu věc napsal, jsem ji viděl právě takhle. A že se člověk mění? Za to přece písničky nemůžou.

Desku Příběhy písní jste natáčeli v hospodě v Ratajích nad Sázavou. Točí se v hospodě líp než ve studiu?
Točí se líp, ale ne pohodlněji. Ty písničky jsme v zásadě natáčeli do pásu v kuse. Sice do stop, moderní techniku jsme samozřejmě neodhodili, ale vlastně jako za časů W. C. Handyho nebo Louise Armstronga. Kapela si prostě sedla nebo stoupla do studia, a nasmrkala to tam!

Tenhle způsob natáčení je dnes hodně populární.
Bezpochyby. My to navíc máme znásobené tím, že když už točíme, tak na tom místě žijeme. Celé ty tři, čtyři dny. Říkám tomu skautský tábor. A pro mě jsou to mimochodem taky omlazovací lázně. Důležité je, že po celou dobu kapela myslí jenom na tu desku. Na ty písničky. Všichni jsme maximálně koncentrovaní, tedy až na výjimky, kdy jde kolem hezká holka a člověk, třeba David Landštof, se chce jít koupat. Nejdeme se koupat, ale výsledek se pak dostaví. Sice s drobnými chybami a nedokonalostmi, ale tím se dostavují další emoce. Každá deska je samozřejmě i o rozumu, matematice a mozku, ale to podstatné, co z toho vyplyne, jsou právě emoce. Na to se dá jít různými způsoby, ale ten náš nám přišel nejlepší.

Hosté, které na desce máte, tedy Radůza a Jarek Nohavica, si svoje písničky mohli vybrat?
Ne, vybrat jsme je nenechali… i když vlastně trochu ano. Třeba písničku Tam za tím mořem piva si Radůza vlastně vybrala. A skvostně ji otextovala jako Tam za cukrovou horou. S tímhle textem jsem splynul tak, jako bych ho napsal sám. Radůza napsala také text k Shenandoah – a tuhle písničku si i nazpívala.

A Jarek Nohavica?
Jarek má na desce písničku Partyzán. Tenhle text vznikl už dřív, v době jugoslávské krize. Je to píseň obrovsky silná, a ještě nikdy na žádné z jeho desek nevyšla. Bylo tedy nasnadě, že by mohla být na našem albu. Protože je to taky píseň s příběhem.

Jak často se s Jarkem Nohavicou vídáte?
Občas. Teď jsem se s ním snad rok neviděl, ale víme o sobě. Nevím, jestli to může mužskej o mužským říct, ale máme se rádi. A jeden druhého si vážíme. Jarek na naši desku vplul zcela přirozeně.

Vedle vážných písní, jako jsou už zmíněné Shenandoah nebo Partyzán, jsou na albu i písničky veselé. Třeba krásný Opilý Skot.
Tahle písnička má prostý příběh. Ještě před natáčením jsem hledal způsob, jak přistoupit k baladě Loch Lomond, ono totiž dělat něco po Matuškovi je vždycky o zuby. Při tom hledání jsem objevil irskou písničku o opilém Skotovi. Navíc na YouTube běžel i text, sice anglicky, ale napsaný, takže jsem mu rozuměl. Říkal jsem si: tuhle písničku by byla škoda neudělat! Pak už jsme měli písně na desku vybrané a měli jsme zkoušet, jako obvykle ve Vinařských závodech. Ale kluci ještě neměli postavenou aparaturu. Tak jsem šel do hospody a za hodinu jsem tam napsal k Opilému Skotovi český text.

Písničku zpíváte sám bez kapely proto, že už nebyl čas ji nazkoušet?
David Landšoft říká, že jsem kapelu nechtěl, protože jsem si přál tuhle píseň zazpívat sám. No, možná trochu ano, ale ona je i v originále bez kapely. Zase: je to taková hospodská odrhovačka. Na tom YouTube ji chlapík zpívá v hospodě a lidi kolem na něj reagují, obzvlášť v refrénu, který znají. Toho jsem chtěl taky dosáhnout. Nebo aspoň něčeho podobného. Proto jsem vylezl na louku a chtěl ji nahrát tam. Ale to nevyšlo, zpíval jsem to mizerně, zvrzal jsem text a pletlo se nám do toho ptactvo. Takže jsem pak zaběhl v Hradci do studia k Péťovi Vyšohlídovi a píseň natřikrát nahulákal do pásu tam. Vyšohlíd ji pak poslal Petrovi Kalábovi, který s námi Příběhy písní dělal, ten nakonec stejně přimíchal ptáčky a na desku ji zařadil. Moc jsem ji totiž na albu chtěl mít.

Máte rád Skotsko?
Obecně mám rád Británii, taky mám docela slušně nastudované její dějiny. Mám rád britský humor. Navíc jsme všichni vyrostli na britském rocku! Jaký může mít člověk vztah k Velké Británii, když tam vyrostli Beatles, že jo!

A v těch písničkách, ať už skotských, anglických a třeba i irských ty dějiny jsou pořád. Především takové ty malé, lidské!
Přesně tak. Co se už nevešlo do těch velkých, oficiálních, to mají Britové v písničkách. Takové ty drobnůstky, které v těch dějinách nejsou. Koneckonců – říká se, že Irové jsou Češi, kteří nebyli líní jít dále na západ!

Nedávno jste měl hezké jubileum s Rosou na kolejích…
Na jaře tomu bylo čtyřicet let, co jsem ji napsal. A letos je tomu třicet let, co poprvé vyšla na desce. Jen tak pro zajímavost jsem nedávno počítal. Rosu jsem hrál asi pět tisíckrát jenom na koncertech. A stejně tolikrát ještě mimo. Když jsem si to číslo vynásobil dvěma minutami dvaceti vteřinami, vyšlo mi, že jsem celkově Rosu na kolejích hrál patnáct nebo šestnáct dní v kuse. Bez přestávky.

A pořád vás baví?
Baví. Dobrá písnička se dá zpívat pořád. I když je pravda, že když po mě někde chtějí Hejkala, což je halekačka, tak dělám brikule. Nebo kdybych vymyslel Šenkýřku, ať mi to Jarda Hypochondr promine, taky bych se ji po nějakém tom roce zdráhal znovu zpívat. Ale Rosa drží. Je pořád pěkná.

Které další písničky po vás publikum nejčastěji chce, případně rádia nejčastěji hrají?
Takové ty zlaté standardy většinou z mojí první desky Rosa na kolejích. Občas mi chodí výpisy, jak se kde moje písně hrají. Docela mě překvapilo, že na druhém místě není Outsider Waltz, ale písnička Nevadí. Nejžádanější jsou tedy písničky z tohoto alba, protože je lidi mají nejvíc naposlouchané. A na koncertech se vlastně ani lidí neptám. Hraju, co mi slina na jazyk přinese.

Jak vidíte budoucnost trampské písničky u nás? Vy nebo třeba další ikona, Tony Linhart, jste na vrcholu; vidíte nějaké své kvalitní pokračovatele?
Za prvé: my s Tonym už nejsme na vrcholu. Ne, že bychom jeli z kopce, ale malinko kulháme. A za druhé: jak se rozhlížím kolem sebe, vidím, že trampská písnička nezmizí. Je to specificky český fenomén a na festivalech, třeba na Portě, vidím spoustu mladých kapel, které se s ní skvěle vyrovnávají. Hrajou ji po svém, občas sáhnou ke starým kouskům, prostě pořád to jede. Nedávno jsem měl fantastický zážitek. V jedné pražské kavárně jsem natrefil na plný sál střízlivých mladých lidí, kteří hráli na kytary a zpívali trampské písničky. Ty staré i svoje nové. A já jsem najednou věděl, že to prostě nemůže skončit.

Foto: Supraphon



Warning: A non-numeric value encountered in /data/web/virtuals/80747/virtual/www/wp-content/themes/Newspaper/includes/wp_booster/td_block.php on line 353